Článek
Sociální demokracie stále hledá dno voličské přízně a její členové se mezi sebou dál hádají, kdo je viníkem propadu. Lze vůbec tradiční levicovou politickou stranu, která se chlubí svými 140 lety existence, nějak zachránit a zase zvednout? A jak to udělat?
„To je otázka za milion dolarů, protože propad preferencí řeší všechny sociálnědemokratické strany v Evropě,“ odpovídá šéf ČSSD Jan Hamáček. „Musíme přijít s novým programem a odpověďmi na to, co lidi trápí. Lidé si už zvykli na standard, který jim slibovaly klasické recepty, a dnes spíš řeší pocitové věci jako je třeba bezpečí nebo budoucnost.“
Hamáček kvůli tomu hodlá zmodernizovat zkostnatělou stranu, ale už několik jeho předchůdců s takovým plánem narazilo. „My jsme byli zvyklí, že jsme si naše stanoviska formulovali precizně, diskutovali a hledali alternativy, což samozřejmě trvá dlouho. Jenže dneska jsme v situaci, kdy lidé chtějí okamžitá řešení, okamžité odpovědi. Najednou demokratické postupy vypadají pro strany jako zátěž,“ míní Hamáček.
Příběhy konkurenčních „kamenných“ stran – ODS a KDU-ČSL – ukazují, že se lze po pádu na dno zase zvednout a úspěšně vrátit. Sociální demokraté tady mají k dispozici poučení z krizového vývoje. Ovšem vůbec se jím neřídí a doufají, že je spasí jejich vlastní cesta.
Stejně jako teď ČSSD dostala už ve volbách na podzim 2013 výprask ODS. Získala rovněž pouhých sedm procent hlasů a po ostudě a pádu Nečasovy vlády přežila klinickou smrt. „Ze začátku to bylo těžké, lidé reagovali nepříliš pozitivně, měli s ODS negativní zkušenosti. A sama ta strana byla zvyklá na silné volební úspěchy, ten pád byl obrovský,“ vzpomíná Petr Fiala, jenž se stal šéfem-zachráncem v lednu 2014.
A lidovci na tom byli ještě hůř, když na úplné dno padli už v roce 2010. Tehdy úplně „vypadli“ ze Sněmovny, neboť ve volbách nepřekonali ani pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu. Obě strany přitom šly na záchranu úplně opačně než dnes sociální demokraté. Především si prošly nezbytnou katarzí v opozici, zatímco ČSSD i po výprasku vstoupila do vlády.
„Ten čas v opozici pro nasbírání sil, energie i nápadů, je podle mě hrozně důležitý. Měli jsme tři roky na to všechno si promyslet. Strana pak byla kompaktní, jednolitá, bez křídel a s jasným názorem, jak dál,“ vypočítává předseda lidovců Pavel Bělobrádek hlavní výhodu odloučení od moci.
Proč se tedy ČSSD rozhodla jít do Babišovy vlády? Jan Hamáček to často vysvětluje tím, že v roztříštěné a početné opozici by sociální demokraté byli jednou z mnoha stran, takže by nebyli moc vidět. „My jsme zvolili cestu pracovat ve vládě a hned dokazovat, že ty své recepty umí přetvářet v reálné věci.“
Další rozdíl – ODS i lidovci v krizi vsadili na naprosto nové tváře, zatímco Hamáček je už dlouho členem nejužšího vedení. „Především v obou stranách panovalo veliké úsilí to nevzdat. A našly takové lídry, kteří nebyli příliš kontroverzní, kteří ty strany neštěpili. Což, obávám se, právě teď sociální demokracii hrozí,“ míní sociolog Jan Herzmann.
KDU-ČSL před osmi lety vsadila na neznámého tajemníka z Náchoda – a Pavel Bělobrádek se v 33 letech mohl stát nejmladším předsedou strany. „Neměl jsem žádné zkušenosti z politiky, protože já jsem byl měsíc řadovým zastupitelem ve městě. Komentátoři to brali tak, že z výrazu zoufalství si lidovci zvolili nějakého podivného, v podstatě exota,“ vzpomíná Bělobrádek.
Občanští demokraté sáhli pro brněnském profesorovi Petru Fialovi, bývalém rektorovi Masarykovy univerzity. „Přišel jsem do ODS nově a strana se za mě postavila navenek. To bylo nesmírně důležité. A naše politika byla srozumitelná, to bylo klíčové,“ říká Fiala, který je v čele konzervativců autentický.
Profesor politolog zároveň říká, že na politiku byl z univerzitního světa připraven. „Boje uvnitř akademické obce jsou někdy těžší než v politice, protože všichni ti soupeři jsou mimořádně inteligentní a není jednoduché tam obstát,“ směje se Fiala.
Sociolog Jan Herzmann oceňuje i uklidnění. „U pánů Bělobrádka i Fialy vidíme klid, vlastně jakoby zpomalenou reakci ve srovnání s tím, jak dneska svět rychle pádí. A v obou případech si myslím, že to vlastně pomohlo, že je tam rozvaha a rozmysl před tím, než se něco stane. To je mimo jiné důležitý předpoklad pro to, aby ta strana nedělala pod jejich vedením další chyby.“
Sociolog Jan Herzmann.Video: Václav Dolejší
