Článek
Je to vlastně jednoduché, jen to moc lidí neví. S tím, jak dobře umřít, vám může pomoci péče paliativních lékařů. Dva z nich jsou hrdiny filmu Jednotka intenzivního života, který měl premiéru ve středu v Karlových Varech. A prostředí českých nemocnic přesvědčivě ukazuje i český film z hlavní soutěže Zpráva o záchraně mrtvého.
V Česku dnes umírá 60 až 70 procent lidí v nemocnicích, přesto ve většině českých nemocnic chybí oddělení paliativní péče, které by ulehčovalo pacientům jejich poslední životní dny, týdny či měsíce. I proto lékaři Kateřina Rusínová a Ondřej Kopecký založili první Kliniku paliativní medicíny v Česku, která působí při pražské VFN. V rámci své práce vzdělávají a školí mediky i zkušenější lékaře v tomto poměrně mladém oboru, kterého je v českých nemocnicích, známých neschopností otevřeně s pacienty mluvit o jejich zdravotním stavu, potřeba jako sůl.
Všemožné lékařské přístroje dnes mohou lidský život prodloužit na maximum, i pokud selhává část základních životních funkcí. Leckdy ale za cenu ztráty důstojnosti, kdy už nejde o život, ale o přežívání. S nevyléčitelně nemocnými proto pracuje právě obor paliativní medicíny. Téma smrti obestírá řada tabu a ta jsou spojená i s oborem paliativní péče. Smrti se každý bojí, každý doufá, že jeho poslední okamžiky na světě budou klidné a bezbolestné a když tomu tak není, tak trpí.
„Hlavním cílem medicíny je zachránit život a dnes dokážeme zachránit hodně životů. Ale je to dobře?“ ptá se lékař Ondřej Kopecký ve filmu mediků. A ti nevědí, co odpovědět, protože tato otázka jde zcela proti jejich obvyklému uvažování i proti současné lékařské konvenci. Protože kvalita lidského života se nezvětší jeho prodlužováním, leckdy naopak je lepší přijmout nevyhnutelnost toho, že se blíží konec.
Kateřina Rusínová a Ondřej Kopecký a s nimi i film Jednotka intenzivního života téma smrti zbavují tabu. Ač se ve filmu oba lékaři několikrát vymezují proti tomu, aby jejich péče byla vnímána jako pouhá příprava na smrt, ale spíše jako práce s nevyléčitelně nemocnými a jejich rodinami, přesto je součástí jejich práce citlivé vedení rozhovorů s lidmi o tom, jakou smrt by si vlastně představovali.
Chtějí umírat v nemocnici nebo doma? Obklopeni svými blízkými nebo v samotě? Se snahou o co nejdelší zachování vitálních funkcí, nebo s tím, že se věcem nechá volný průběh bez přístrojů? Každý pacient je jiný, a právě to se paliativní péče snaží zohlednit.
Ve filmu oba lékaři komunikují hned s několika vážně nemocnými pacienty, vymýšlejí s nimi, jak jim ulevit, co udělat, aby jim bylo v jejich nemoci lépe, jak to jen jde. V hlavě utkví třeba příběh mladého kuchaře, otce dvou dětí, který má nevyléčitelný lymfom a své poslední dny chce strávit s rodinou a paliativní péče mu to umožní.
„Snažíme se, aby ten náš zbylý čas stál za to,“ zazní ve filmu a mohlo by to být přímo shrnutím toho, o co paliativní medicína usiluje. Protože „cílem naší práce není smrt, ale ten čas předtím,“ jak se shodují ve filmu oba lékaři, kteří tu blízkým svých pacientů dávají jistotu, co vlastně mohou očekávat.
Vývoj jejich příběhů i díky dlouhotrvajícímu natáčení můžeme ve filmu Jednotka intenzivního života sledovat z blízkosti, na kterou není lehké přistoupit. Divák tu opravdu dýchá na záda těžce nemocným lidem i jejich blízkým a je až neuvěřitelné, že tito filmovému štábu Adély Komrzý tuto blízkost umožnili. I díky tomu ale vznikl potřebný a výjimečný film, jehož prostřednictvím lze poslední lidské okamžiky poznat velmi detailně.
Je to fascinující i poučné pro každého, protože každého jednou čeká vlastní smrt. Paliativní péči se věnuje i nadační fond Abakus založený zakladateli Avastu, ten také chce díky filmu Adély Komrzý proniknout k co nejširšímu okruhu diváků. Každý z nás by totiž měl vědět, jaké má možnosti, když se dostane zdravotně do úzkých.
Nezáměrně, ale velmi účinně kontrastuje postoj lékařů v Jednotce intenzivního života s odosobněným prostředím české nemocnice, jaké je vidět v novém českém filmu Zpráva o záchraně mrtvého, který se představil ve čtvrtek v hlavní festivalové soutěži.
U tohoto výsostně artového projektu režiséra Václava Kadrnky, který ve Varech zvítězil před čtyřmi lety se svým Křižáčkem, to lze považovat za součást filmové stylizace. Přesto je v nemocničním pokoji, v němž leží v umělém spánku po mozkové mrtvici hlava rodiny, za níž přicházejí jeho blízcí, žena v podání Zuzany Mauréry a syn v podání Vojtěcha Dyka, patrná víceméně obvyklá lékařská neochota podřizovat se přáním pacientů či jejich blízkých.
A přes veškerou stylizaci tu je patrná inspirace realitou. Režisér filmu Václav Kadrnka ostatně při natáčení filmu vyšel z vlastní osobní zkušenosti s otcovou hospitalizací po mozkové mrtvici.
Smrt. Slovo, které ve filmu Zpráva o záchraně mrtvého, v němž exceluje mimo jiné Vojtěch Dyk, nechce nikdo říct nahlas.
„Mějte ohledy i na ostatní,“ řekne tu sestra poměrně nevybíravě matce, která žádá o možnost trávit s pacientem více času. Ten se synem věnují převážně naléhavým výzvám, aby se otec konečně probudil. Celou dobu se nad nimi vznáší přízrak smrti, i když „takové slovo tu nikdo nechce říct nahlas“, jak říká ve filmu Dykova postava. I tím se nemocnice ve Zprávě o záchraně mrtvého od nemocnice z Jednotky intenzivního života zásadně liší. Netradiční čtvercový formát filmu Zpráva o záchraně mrtvého jen posiluje dojem stísněnosti, který ve většině českých nemocnic máme. Stejně jako může být metaforou pro zúžený stav pacientova vědomí, které se ne a ne probudit k životu. Když tu Vojtěch Dyk bloudí dlouhými nemocničními chodbami s odevzdanými řadami podél zdi sedících pacientů či jezdí výtahy s mechanickými hlášeními „dveře se otvírají/dveře se zavírají“, nemůže to na diváka působit jinak než povědomě.
Vojtěch Dyk a Zuzana Mauréry tu hrají soustředěně a minimalisticky, film se i díky jejich herectví vyhýbá velkým emocím, které s podobnými situacemi bývají spojené, často tak může působit (až nemocničně) sterilně. Snímek se odehrává ve svérázném mikrokosmu nemocnice, v dlouhých chodbách i v nehostinném podzemí, které se tu stává účinným podobenstvím pro stav na hranici života a smrti, ve kterém se pacient nalézá. Podobnou roli tu má i probíhající rekonstrukce nemocnice, vyhazování starého harampádí, třídění nepotřebného obsahu. Věřme, že české nemocnice projdou v brzké době nejen rekonstrukcí svých budov, ale i rekonstrukcí svého přístupu k pacientům, bylo by už na čase.
Režisérka Adéla Komrzý natáčela Jednotku intenzivního života čtyři roky jako svůj absolventský dokument na FAMU. Jednotka intenzivního života ve Varech soutěží v sekci Na východ od Západu. Do běžné kinodistribuce vstoupí hned zkraje září. Zprávu o záchraně mrtvého Václava Kadrnky čekaly na festivalu po čtvrteční premiéře ještě tři projekce, do českých kin vstoupí v březnu příštího roku.
