Článek
Když ministryně Jana Maláčová oznamovala, že se blíží masivní nárůst nezaměstnanosti, nejspíš si představovala tabulky a grafy. A hned vedle toho tučné sumy, které zabolí rozpočet.
Na podzim by podle slov ministryně mohlo být až půl milionu lidí bez práce. Chmurná čísla mají nicméně také podobu o něco méně abstraktní. O práci přijdou – podle vcelku nepřekvapivých prognóz – především lidé s nízkou mzdou, zaměstnanci těsně před důchodem, dále čerství absolventi a také matky s malými dětmi.
Přesně s těmito, z pohledu pracovního trhu rizikovými skupinami jsem v průběhu koronavirové krize mluvila při natáčení série My, kterou připravuji pro Seznam Zprávy. Mnozí z respondentů v mých reportážích už o práci přišli nebo jim reálně hrozí, že o místo přijdou. Často jim peníze sotva vystačí na nájem. Zadlužují se. Roztáčí se začarovaný kruh. A koronavirus jim hází klacky pod nohy.
V nedávném rozhovoru kolegy Petra Švihela mě překvapila odpověď ministryně Maláčové na otázku, jak se připravuje na vlnu lidí bez práce. Z úst političky – nehezky přezdívané „dávkomat“ či „Venezuela“ – zaznělo, že klíčovým nástrojem bude aktivní politika zaměstnanosti, tedy jakýsi vysněný program, kterým stát aktivně pomáhá nezaměstnaným hledat práci a zvyšuje jejich šance na pracovním trhu.
Hezká slova. Jaká škoda, paní ministryně, že přesně tohle dosud platilo za velkou slabinu české politiky, a těžko si myslet, že v době krize takový nástroj začne zničehonic skvěle fungovat.
Přitom v době před koronavirovou epidemií bylo možné se na horší časy postupně připravovat. Nikdo přece neočekával, že konjunktura a relativně příznivá situace na trhu práce potrvá navždy.
Nezbývá než doufat, že to se slibovanou podporou zaměstnanosti nedopadne stejně jako se zálohovaným výživným, které ministryně Maláčová vytahuje jako eso z rukávu pokaždé, když přichází o politické body kvůli slabé sociální politice.