Jak si Čína s Ruskem rozdělily Afriku

Pokud bychom vytvořili podobnou mapu, jako je ta z roku 1913 a místo koloniálních vztahů vyznačili současné sféry vlivu, vypadala by úplně jinak. Evropské koloniální státy z ní umazává Čína a v posledních letech i Rusko.

Africké kolonie v roce 1913

Hraje se o bohaté zdroje nerostných surovin, cennou podporu jednotlivých států na mezinárodním poli a kontinent představuje i velké odbytiště pro vývoz. Shodla se na tom trojice odborníků oslovená Seznamem – afrikanista Jan Záhořík, jeho kolegyně Linda Piknerová i analytička a novinářka Kateřina Procházková, která mimo jiné působí v akademickém projektu Sinopsis.

ČÍNSKÝ JÜAN

Čína je africkým největším obchodním partnerem, dostupná data ukazují, že patří mezi tři největší importéry všech afrických zemí kromě Západní Sahary, Nigeru a Středoafrické republiky. U exportu je tomu tak u více než poloviny afrických států.

Podíl ČLR na importu do jednotlivých států:

Šedivá barva značí státy, kde Čína není mezi třemi největšími dovozci. Bílá země, kde je na třetím místě, světlá znamená druhou příčku a tmavá první. Konkrétní data lze vyčíst z interaktivní mapy. Vychází z dat OEC a Harvardské univerzity.

Nejde ale jen o import a export. Čína do Afriky pumpuje obrovské množství investic ve formě půjček na projekty většinou v infrastruktuře. Ty pak realizují čínské firmy. Některé státy jsou na čínských penězích zcela závislé. Například Angola dluží Číně téměř 43 miliard dolarů. Celá Afrika dohromady pak podle zprávy Hopkinsovy univerzity 142 miliard. Ještě v roce 2002 přitom čínský dluh celé Afriky činil něco přes jednu miliardu.

Když loni v září Čína Africe slibovala dalších 60 miliard dolarů, čínský prezident Si Ťin-pching k oznámení dodal, že „peníze nebudou spojeny s politikou".

Z nuly na 48 vzrostl v Africe od roku 2002 počet Konfuciových institutů. Úkolem těchto institucí, které působí po celém světě, je šířit čínskou kulturu. I na tomto poli se Číně daří. Číňané jezdí studovat na univerzity v Africe, Afričané do Číny, v afrických základních školách roste poptávka po výuce mandarínštiny a například zambijský parlament loni zasedl k jednání o tom, zda by se mandarínština měla stát úředním jazykem.

Jak dívka z Komorských ostrovů propadne lásce k čínské kultuře?

„Kulturní spolupráce mezi ČLR a řadou afrických států jen kvete," řekla Seznamu Procházková a jako příklad uvedla mediální tréninky pro africké novináře. „500 novinářů získá novinářské vzdělání ve spolupráci s ČLR a může působit v jejich vlivových médiích – CGTN a tak dále," dodala analytička.

Čínský úspěch v potvrzuje i zpráva nezávislého projektu Afrobarometer, který sbírá data z více než třiceti afrických zemí. Ten naposledy v roce 2016 vydal velkou studii se zaměřením na to, co si Afričané myslí o Číně. Celkem 48 % z dotázaných uvedlo, že čínský vliv vnímá pozitivně, 31 % negativně. V roce 2016 úvěry Pekingu v Africe činily asi 60 miliard dolarů – méně než polovinu současné částky.

„Když navštívíte jakoukoliv africkou zemi a pojedete po nově vybudované silnici nebo železnici, byla s největší pravděpodobností vybudována některou z čínských firem," popsal Záhořík nepopíratelné pozitivum čínských investic. Afrika za to ale platí vysokou daň.

Pro ilustraci existuje celá řada příkladů, zde jsou některé z nich.

Piknerová i Procházková v této souvislosti připomínají stejnou kauzu – odposlechy centra Africké unie. Na dosud patrně největší čínskou kauzu v Africe upozornil minulý rok francouzský deník Le Monde. Africká unie je mezinárodní organizace podobající se Evropské unii. Sídlo v etiopském městě Addis Abeba spolu s rozsáhlým komplexem v hodnotě 200 milionů dolarů postavila pro Africkou unii právě Čínská lidová republika a prezentovala ho jako dar. Problém byl v tom, že jeho součástí byly i štěnice zabudované ve stěnách a pětiletá špionáž se vším všudy. Do Šanghaje putovala i veškerá data ze serverů organizace.

S miliardovými investicemi Číny do afrických cest, továren a dolů je často také spojená obrovská míra korupce. Jako příklad za všechny Záhořík uvedl projekt předražené keňské železniční trati z hlavního města Nairobi do přístavu v Mombase. Několik vysokých keňských politiků kvůli kauze, která médii prolétla loni, skončilo ve vězení. Podle Záhoříka jde o typický příklad investice, která slouží především čínské firmě a zkorumpovaným africkým politikům. Africké státy při nich ztrácí desítky až stovky milionů dolarů.

Ruku v ruce s investicemi do infrastruktury jde i čínská dominance v afrických telekomunikačních technologiích. Případ, o kterém Seznam Zprávy informovaly už dříve, ukazuje, jak může například vypadat spolupráce čínského telekomunikačního gigantu Huawei s místními vládami. V Ugandě a Zambii firma Huawei například pomocí nabourání se do online komunikace přispěla k zatčení opozičního představitele autoritářským režimem.

Huawei už zároveň některým nedemokratickým režimům v Africe udal takzvané „Safe Cities" služby. Jejich součástí je i kamerový systém na rozeznávání obličejů. Lze s ním sledovat a rychle identifikovat každého v daném městě. Sáhla po něm už například výše zmíněná Uganda nebo Zimbabwe.

Další mocností, která si v Africe ukrajuje značnou část vlivu, je Rusko. Získává si ho ale jinak, než Čína. Ruský podíl na africkém importu a exportu je proti Pekingu velmi malý. Moskva je pro Afriku lukrativní díky nabídce zbraní. Investice pak míří především do energetického sektoru, který je v Africe stejně jako infrastruktura ve velmi špatném stavu. Nedostatkem elektřiny podle Záhoříka trpí zhruba půlka kontinentu a Moskva si toho je vědoma.

„Rusko se s Čínou nemůže rovnat, protože Čína je mnohonásobně větší ekonomikou a nedělá jí problém do Afriky vyslat desítky tisíc svých pracovníků," srovnal Záhořík, „Rusko má ale druhý největší vojenský rozpočet na světě po USA a proto je právě vojenský materiál jednou z mála věcí, které Rusko může nabídnout," doplnil afrikanista s tím, že Moskva tím navazuje na éru studené války, kdy byl Sovětský svaz největším vývozcem zbraní do Afriky.

V současnosti podle BBC Rusko v Africe patří k „jednomu z hlavních" dodavatelů vojenského materiálu.

Rusko-africký summit

Ruský prezident Vladimir Putin v říjnu na historicky prvním rusko-africkém summitu přivítal 43 afrických státníků. Spolu s ním dvoudenní konferenci předsedal egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí. Akce samotná v podstatě definuje současné ruské působení v Africe. Je to právě Egypt, kde se Moskvě dostává největšího vlivu. Buduje tam jadernou elektrárnu za 29 miliard dolarů, 85 % nákladů Egypt pokryje z ruského úvěru. Další méně ambiciózní dohody Rusko však uzavřelo s dalšími minimálně deseti africkými zeměmi, shrnul The Guardian

O možnosti budování jaderných elektráren v afrických zemích se Putin zmínil i přímo na říjnovém summitu. Kromě toho vyzdvihl úspěšné projekty energetických firem Gazprom a Lukoil, společnosti Alrosa, která se zabývá těžbou diamantů a firmy Jandex, kterou si africké země najímají na informační bezpečnost.

Na summitu Moskva rovněž podepsala kontrakt na bitevní vrtulníky MI-35 a prezident Středoafrické republiky, kde zuří občanská válka, Putina požádal o zvýšení vojenské pomoci.

Středoafrická republika je mimochodem místem, kde působí ruští žoldáci známí jako Vagnerovy skupiny, která patří soukromé vojenské společnosti miliardáře Jevgenije Prigožina, přezdívaného „Putinův kuchař".

Podobně jako Čína a Rusko, tedy politikou dluhové pasti nebo dodávkami odjinud nedostupných komodit, se vliv v Africe snaží získat i další nastupující mocnosti. Záhořík jako příklad uvedl Indii nebo Turecko.

A co dělají bývalé koloniální státy, které si v minulosti Afriku téměř beze zbytku rozdělily a později doslova narýsovaly hranice jednotlivých afrických států? Ačkoliv v Africe ještě velký vliv nepochybně mají, postupně ho ztrácí ve prospěch výše zmíněných. A důvod? Jejich politika se více soustředí jiným směrem a to sice prodemokratickým, potažmo lidskoprávním. Myslí si to oba oslovení afrikanisté.

Podle Lindy Piknerové je tato politika důvodem, proč Západ v Africe nekoná tak agresivně, jak to dělá Čína a Rusko. „Západ to nemůže dělat, protože kdyby dělal, fakticky by musel rezignovat na některé své zásady, například zdůrazňování lidských práv". Důležité podle ní je i to, že ačkoliv Západ od Afriky ruce pryč nedal, Afrika to tak vnímá. Je to podle ní i důsledek koloniální éry, kdy evropské země Afriku využívaly čistě pro svůj zájem.

Jan Záhořík doplnil, že orientace na východ byla ze strany afrických států i čistě snahou odtrhnout se od závislosti na jediné – koloniální zemi. Státy, které dřív v Africe kolonie neměly, navíc podle Piknerové mohou těžit z toho, že jim nálepku neo/kolonialismu „nelze přiřknout na první dobrou".

Spojené státy se v Africe podle Záhoříka nejvíce soustředí na boj s terorismem a větší pozornost v zahraniční politice věnují Blízkému Východu. Podle Piknerové USA „čelí kritice, že vnucují africkým zemím svůj pohled a přístup."

Jaké nebezpečí představuje rostoucí vliv Ruska a Číny pro Evropu?

Kateřina Procházková uzavírá odpovědí na otázku, jak může nastavený trend Západ poškodit. „Čína může být obecně nebezpečná z mnoha důvodů. Nejdůležitější je asi relativizace západních hodnot v nejširším smyslu toho slova – demokracie, právního státu a univerzálních lidských práv. Kromě toho je ve hře i zmiňovaná podpora Afriky daným mocnostem na mezinárodním poli na úkor ostatních.