Článek
Česká populace stárne. Zatímco dnes je v zemi 19 procent lidí starších 65 let, v roce 2069 jich bude kolem 30 procent. Ke dnešním dvěma milionům přibude zhruba milion dalších důchodců, jimž budou muset mladší ročníky vydělávat na penze.
Hlavní problém pocítí Češi – pokud by se v hospodářské politice státu nic nezměnilo – po roce 2030, kdy začnou do penze odcházet silné populační ročníky tzv. Husákových dětí. „Deficit v důchodovém systému začne narůstat, přelije se do státního rozpočtu a kumulující se deficit způsobí dluh,“ vysvětluje Eva Zamrazilová, která Národní rozpočtové radě předsedá.
Akutní problém podle ní budou státní rozpočtáři muset řešit už kolem roku 2031 či 2032, kdy schodky ve státních financích narazí na první limity, které nesmí český státní rozpočet podle zákona překročit. A pokud by i přesto nedošlo ke změně, kolem roku 2047 narazí hospodaření státu na tzv. „dluhovou brzdu“ – hranici dluhu ve výši 55 procent HDP – kterou nesmí zadlužení státu podle dnes platného zákona o rozpočtové odpovědnosti překročit.
Český státní dluh v posledních pěti letech klesá.
Pokud začne narážet vývoj rozpočtu na zákonné limity, budou mít vládnoucí politici jen dvě možnosti. Změnit zákony a uvolnit pojistky, které dnes v plánování státních financí máme. Uvolnili by cestu k nekontrolovatelným dluhům a rozpočtovému chaosu, v jakém se potácejí Italové, nebo které postihlo za krize Řeky.
V Evropě dnes Česko patří mezi nejméně zadlužené země.
Anebo by stát pak musel dramaticky šlapat na brzdu – tedy prudce snižovat výdaje, případně tvrdě zvedat daně a odvody občanům i firmám. Nebo přestat penzistům platit důchody, na jaké jsou dnes zvyklí.
Dopady by pocítili občané jak na svých příjmech, tak na zhoršení služeb, které jim stát poskytuje: zdravotnictví, sociální péče, budování infrastruktury apod.
Co zpráva NRR znamená? Máme se začít bát budoucnosti?
„Naše zpráva není prognózou v pravém slova smyslu, ta čísla mají ukázat rozsah nerovností, k jakým by v ekonomice došlo, kdyby politická reprezentace problém stárnutí populace ignorovala. Nemyslíme, že by k té situaci dojít mohlo. Ale problém je třeba především vyčíslit, pojmenovat,“ vysvětluje Eva Zamrazilová.
Česká republika dává dnes na penze 9 procent HDP. Slováky stojí důchodci méně, Němce víc.
Co může stát pro otočení nepříznivého trendu dělat? Podle Zamrazilové by mělo Ministerstvo práce a sociálních věcí především posoudit, zda neprodloužit věk pro odchod do důchodu za hranici dnes platných 65 let.
Důchodový věk se postupně prodlužuje, zatím má ale prodlužování stopku na zmíněných 65 letech. Podle národohospodářů má být limit nastaven tak, aby průměrný Čech strávil v penzi čtvrtinu života, s prodlužující se průměrnou délkou dožití se tak limit může posouvat. A Ministerstvo práce a sociálních věcí má v pravidelných pětiletých intervalech posoudit, zda k posunu věkové hranice nenazrál čas.
Podle Evy Zamrazilové dnešní 65letá maximální hranice pro odchod do důchodu přestává stačit. „Pro generace lidí narozených v 80. letech je toho jednoznačně už dosaženo. Čili kdyby limit 65 let padl, automatické prodlužování odsouvání věku do důchodu by nám někdy do roku 2050 až 60 posunulo věk odchodu do důchodu na 67 a půl, 67 a tři čtvrtě roku. To je podle mne maximum možného, zdravotní stav nedovoluje posunování odchodu do důchodu do pozdějšího věku,“ říká ekonomka.
Prodloužení limitu pro nárok na penzi na 67 let by problém neúnosného vývoje důchodového účtu podle Zamrazilové vyřešilo zhruba z jedné třetiny. I tak by musel stát přistoupit k dalším opatřením.
Přizná stát, že nebude na důchody?
Jak se dá důchodová reforma řešit? Základní možnosti jsou v podstatě jen tři.
Za prvé, stát by musel přiznat, že nebude mít na důchody v dnešní výši (přesněji, na důchody, které se pohybují kolem 40 procent průměrné mzdy, jako je to dosud). A lidé by se museli na penzi začít chystat sami – většími úsporami na stáří. Případně by se děti musely připravit na to, že budou muset finančně podporovat rodiče-penzisty.
Další možností je zatížit občany či firmy vyššími daněmi a odvody, z nichž se bude saturovat důchodový účet. Případně – výrazně ořezat dnes běžné výdaje státu a srovnat se s tím, že peníze ze státní kasy půjdou ve větším poměru než dnes na výplatu důchodů.
Případně by bylo třeba zvolit kombinaci těchto opatření. V každém případě je ale pro dnešní pracující generaci důchodová reforma nepříjemná. Mají politici vůbec šanci ji před voliči obhájit?
A co děti?
Eva Zamrazilová je přesvědčena, že nikdo z dnešních rodičů nechce, aby potíže s důchodovým systémem dopadly v plné tíži na jeho děti. Proto je podle ní reálné situaci voličům vysvětlit a reformu před nimi obhájit. „Kdo ji prosadí, ten se zapíše do dějin, bude oceňován,“ vzkazuje politikům. Úplně nejdůležitější podle ní je, aby se stát pro nějakou formu důchodové reformy rozhodl, aby občané věděli, jaký bude další vývoj a na co se mají připravit.
A co si mají ze zprávy její komise odnést řadoví občané? Měli by se zabezpečovat na stáří tak, jak jim to jejich příjmy dovolují. Ekonomka Zamrazilová oceňuje i snahu pořídit si během produktivního věku vlastní bydlení, protože to pak ve stáří usnadňuje hospodaření z penze. „A hlavně by se k tomu měli postavit jako voliči a dát přednost takovým politikům, kteří mají snahu situaci řešit,“ říká.
