Článek
O masakru na Národní třídě v pátek 17. listopadu 1989 se skupina českobudějovických studentů dozvěděla následující den v sobotu z rádia Svobodná Evropa.
„Nebyly mobily, neexistovaly sociální sítě, nebyl žádný internet. Byli jsme na periferii, takže revoluce k nám dorazila se zpožděním. Ještě v pondělí 20. listopadu ráno jsme šli normálně do školy,“ vzpomíná Martin Ehrlich, tehdy třiadvacetiletý student zemědělské fakulty.
Převážilo mínění, že šlo o další ze série protirežimních demonstrací, kterou komunisté už klasicky rozehnali, pár lidí pozatýkali – a stejně se nic nezmění. Pár nejodvážnějších studentů z Budějovic se přesto vydalo vlakem do Prahy zjistit, co se děje.
„Odpoledne se vrátili a říkají: Vy blbci, proč jdete ještě do školy!? V Praze se už stávkuje,“ směje se Ehrlich, který se týž podvečer stal hlavním koordinátorem stávkového výboru založeného ve vysokoškolské jídelně.
Dnes je starostou malé obce na Českobudějovicku a vzpomíná, jak stávkující studenti organizovali každý den demonstrace na náměstí, kde s požadavky seznamovali širší veřejnost. Lidí sice každým dnem chodilo víc, ale studenti museli žít ve strachu a pod neustálým tlakem.
„Okupovali jsme studentský klub na kolejích, kam najednou přijeli estébáci s tím, že je tam nahlášená bomba. Byla to záminka, potřebovali to tady vyklidit a zjistit si naši totožnost. Do toho jsme věděli, že v nedalekém Lišově sídlí výcvikové středisko pohotovostního pluku VB, který na nás mohou kdykoliv poslat.“
Stávkující neměli k dispozici ani tiskárny či kopírky, takže letáky i plakáty museli přes noc ručně malovat studenti výtvarné výchovy z pedagogické fakulty. Další je pak hned od rána rozváželi autem do továren a vesnic po celém okrese.
Martin Ehrlich patří mezi neznámé hrdiny revoluce, kteří šířili informace a organizovali demonstrace v regionech. Bez nich by totalitní režim nepadl.
Dalším je architekt Josef Smutný, který před 30 lety coby student střední průmyslové školy stavební svolal první demonstraci ve Strakonicích. Do průmyslového města plného milicí z místních podniků dorazila revoluce s týdenním zpožděním.
Klíčovou roli tam sehrál herec Ladislav Smoljak z Divadla Járy Cimrmana, který do města přijel ve své žigulíku. Herci tehdy objížděli celou zemi a vystupovali na demonstracích v regionech – lidé je znali a důvěřovali jim.
„Jeho vystoupení byl nejdůležitější moment. Když on na shromáždění řekl, co se děje v Praze, lidé najednou pochopili, že komunisté fakt končí a začali spontánně skandovat: Ať žijou herci,“ vzpomíná Smutný.
