Jak se mladý Rus stal ikonou čínských „flákačů“

Pro mnoho mladých lidí je současná Čína zemí nekonečných možností. To s sebou však nese obrovské tlaky, které je část čínské mládeže stále méně ochotna snášet. Dobře to dokazuje paradoxní a výhodně zpeněžitelná sláva mladého ruského modela Vladislava Ivanova známého jako Lelush (podle čínského Li Lu-siou, známý také jako „učitel Li“). Ten se na čínském internetu proslavil svou „mrzutostí“ a „znuděností“, kterými patrně imponuje části čínské mládeže vyznávající tzv. „kulturu lůzrů“.

Podle BBC se sedmadvacetiletý Rus z Vladivostoku stal „ikonou čínských flákačů“. Jeho sláva údajně začala tím, že byl producenty jisté talentové soutěže, které jsou v Číně již mnoho let velmi populární, požádán, aby několik Japonců, adeptů na pozici v budoucí čínské chlapecké skupině, naučil čínsky. Nakonec sám dostal nabídku se soutěže zúčastnit.

Jedná se o talentovou soutěž, s jakými se v Asii v posledních deseti letech doslova roztrhl pytel – jakousi kombinaci Velkého bratra a Superstar. Podobné soutěže se zpočátku ujaly zejména v Japonsku a Koreji a jsou střiženy na míru východoasijské mentalitě. Vycházejí z konceptu velkých entertainment companies, produkčních společností, které doslova „vyrábějí idoly“. „Idol“ je hvězda v asijské popkultuře, dokonalý produkt zábavního a hudebního byznysu. Většina současných „idolů“ se již rekrutovala právě z podobných soutěží.

„Idolové“ jsou chlapci a dívky od útlého věku trénovaní pro svoji budoucí roli a slávu, která s sebou nese závratné výdělky, jež ovšem, alespoň v prvních letech, jdou hlavně za jejich společnostmi. Ty je na tuto kariéru několik let připravují: mladí denně absolvují hodiny a hodiny pěveckých a tanečních tréninků, přičemž jen ti nejlepší později dostanou šanci „debutovat“ v některé z chlapeckých nebo dívčích skupin.

Je běžné, že pokud jejich vzhled nesplňuje nároky na ideál krásy, podstupují nejrůznější plastické operace a tělesné modifikace, z nichž nejčastější je u Asiatů a Asiatek operace očních víček. Cílem je vytvořit tzv. „dvojitá víčka“ opticky zvětšující oči, které pak připomínají oči Evropanů, nebo spíše postaviček z kreslených komiksů manga nebo anime. Tito „idolové“ jsou u produkčních společností vázáni smlouvami, které zcela řídí jejich soukromý život, mimo jiné standardně zakazují jakékoli milostné vztahy či avantýry.

Modelem pro tento byznys se v posledních asi dvaceti letech stala Jižní Korea, z níž se rekrutovaly chlapecké a později i dívčí skupiny, které pobláznily značnou část světa (asi před deseti lety to byly Big Bang a Wonder Girls, nyní BTS a Black Pink). Ty jsou kromě Asie enormně populární také v Jižní Americe a v posledních letech se výrazněji prosazují i v „západním“ světě, v USA, Evropě, Austrálii, ale právě i Rusku.

Jedním z prvních trhů pro korejský showbusiness s jeho dokonalými „idoly“ je přirozeně už od počátku (kromě Japonska) Čína, která je díky velikosti a nenasycenosti svého trhu pro podobný byznys vysněnou destinací. Čínská mládež se navíc v korejské popkultuře brzy zhlédla, což se odrazilo například ve vnímání ženského, ale i mužského ideálu krásy, pro nějž se v posledních letech ujalo označení siao sien-žou (doslova „čerstvé masíčko“).

Tento termín označuje mladé muže vyznačující se zjemnělou, spíše femininní krásou, kteří představují nový ideál mužnosti: „krásný, chápající a neohrožující.“ Takový ideál se z chlapeckých tanečních skupin postupně přesunul i do seriálů a zahájil módu tzv. „boy love“ (BL) seriálů využívajících homoerotické prvky a pracujících s určitou femininní představou o – fyzicky i mentálně – dokonalém muži, který symbolicky naplňuje skryté fantazie divaček.

Popkultura založená na „idolech“ zároveň postupně pomohla vytvořit zcela nové tržní mechanismy, jež lze shrnout termínem fan economy, tedy fanouškovská (nebo přesněji fanynkovská) ekonomika.

Čínské fan groups vznikly po vzoru japonského a korejského popkulturního byznysu, nicméně díky velikosti čínského trhu nyní představují neuvěřitelnou sílu, a to nejen kupní, ale také tvořivou i ničivou, na internetu i mimo něj. Fanynkovské skupiny si vytvářejí vlastní organizaci a hierarchii a dokážou se mobilizovat téměř k čemukoli. Dokážou se semknout a zajistit svým „idolům“ desítky, někdy i stovky milionů lajků či zhlédnutí streamů na hudebních aplikacích. Dokážou skupovat po milionech jejich alba, ale i komerční produkty, které jejich „idolové“ propagují.

Představují tak ohromnou sílu nejen ekonomickou, ale také společenskou, která se již projevila v současných sociálních hnutích jako např. Me Too nebo nyní kampaň proti rasismu, zejména tomu proti osobám asijského původu. V Číně jsou však podobná hnutí politického aktivismu nežádoucí a energie těchto skupin je shora systematicky směřována k nacionalistickým projevům.

Právě díky jejich enormní síle, schopnosti mobilizace a určité nevyzpytatelnosti nebo nemožnosti totální kontroly takové skupiny přirozeně představují v očích čínské vlády určitou hrozbu.

Proto se v posledních letech opakovaně objevují snahy takové aktivity, zejména na internetu, regulovat a omezovat. Ohrožení však pro čínskou vládu od počátku představovala i samotná popularita korejských „idolů“, kteří pro mladé Číňany představovali jistý ideál či vzor. Korejské „idoly“ čínská vláda nedokázala efektivně kontrolovat – ostatně i proto došlo v roce 2016 k téměř úplnému bojkotu korejské popkultury v ČLR v rámci mobilizace čínského nacionalistického sentimentu v souvislosti s umístěním amerického protiraketového systému THAAD na korejském území.

Takový bojkot byl pro Peking nadmíru užitečný. Až do té doby totiž byla běžná praxe, že se mladí lidé z Tchaj-wanu, Hongkongu, ale čím dál častěji i z pevninské Číny (mimo to ale i z Japonska a nyní i dalších zemí, například z Thajska), vydali za svým snem stát se „idoly“ do Koreje, kde podstoupili několikaletý tvrdý trénink.

Někteří z nich se pak stali součástí korejských chlapeckých nebo dívčích skupin. K těm nejúspěšnějším patří členové chlapecké skupiny EXO, jako např. Kris Wu či Luhan, nebo Jackson Wang, původem z Hongkongu, bývalý člen skupiny GOT7. Jejich participace v korejské skupině zajistila jejich produkční společnosti podporu stamilionového čínského publika a jim samotným takovýto úspěch umožnil, aby později odstartovali vlastní sólovou kariéru v Číně – a konkurovali tak korejské soft-power.

Po bojkotu korejské popkultury se Číňané z Koreje postupně začali vracet a Čína se ještě více zaměřila na výchovu vlastních „idolů“. Jejich prostřednictvím si kromě pohádkových zisků, které zůstávají „doma“, chce zajistit i užitečnou soft power, která může napomáhat formování vlastenecké čínské mládeže, a zároveň je zde naděje, že v budoucnu dokáže, podobně jako nedávno ta korejská, získat čínské kultuře a tím i čínskému státu příznivce po celém světě.

Tyto „idoly“ lze totiž na rozdíl od těch korejských dobře „regulovat“, aby, kdykoli je potřeba, vyjádřili podporu své vlasti nebo prosazovali mezi mládeží ty správné socialistické hodnoty.

Vraťme se však zpět k Lelushovi: mladý Rus se dostal do typické asijské „továrny na idoly“, v níž jsou chlapci v uzavřeném objektu, který nemohou opustit, vystaveni nekonečnému pěveckému a tanečnímu drilu, nemohou u sebe mít mobilní telefony a nemají žádný kontakt s vnějším světem ani žádné soukromí, protože jsou na každém kroku, včetně ložnice a koupelny, sledováni kamerami. Vše se zároveň nese v duchu „bratrovražedného boje“, kdy jsou soutěžící postupně vyřazováni, a přicházejí tak o možnost splnit si svůj „čínský sen“ a stát se „idoly“ v Číně.

Zatímco asijští účinkující jsou ochotni pro svou slávu udělat a obětovat cokoli a plně se oddávají tvrdé práci na sobě, Vladislav se svojí typicky slovanskou náturou brzy pochopil, že tato cesta pro něj nebude to pravé.

Začal se před všudypřítomnými kamerami chovat jako rozmazlený fracek a veškeré aktivity ostentativně bojkotoval. Soutěž nemohl opustit, protože byl vázán smlouvou a hrozila mu tučná pokuta. Doufal proto, že ho diváci brzy vyřadí, ale to byl omyl. Je otázka, zda to byl plánovaný marketingový tah, nebo šlo o autentickou situaci, každopádně Lelushovo frackovité chování čínským divákům naprosto imponovalo. Jeho ostentativní snaha „nebýt idolem“ přinesla paradoxní efekt: upozornil na sebe a získal si mohutnou fanynkovskou – a snad i fanouškovskou – základnu.

Zdá se, že Lelushův postoj a chování jsou pro řadu mladých Číňanů obdivuhodné a inspirativní. Mladí lidé jsou v Číně (podobně jako v ostatních východoasijských zemích, především opět v Japonsku a Koreji) vystaveni neuvěřitelnému tlaku na výkon. Jejich život se již od útlého dětství smrskává do nekonečného učení, které směřuje k jedinému bodu: zkoušce spojující naši maturitu a přijímací zkoušky na VŠ (v Číně to je kao-kchao).

I v případě úspěšného přijetí na vysokou školu je však čeká velmi kompetitivní prostředí, které se později s ještě větší intenzitou přelije do pracovního procesu, známého pod označením 996 (od 9 do 9, 6 dní v týdnu), v němž mnoho lidí sotva rozlišuje mezi pracovní dobou a volnem, o dovolené (kromě státních svátků) ani nemluvě. Takový život může být velmi stresující a ani rychle se zvyšující životní úroveň nedokáže pro mnohé nahradit skutečnou kvalitu života.

I proto tyto vyhlídky mladé lidi ve východní Asii často děsí, což v Číně odrážejí nejrůznější internetové subkultury, včetně té výše zmíněné „lůzrovské„. Tato a další podobné subkultury jsou založené zejména na sdílení memů na internetu, které v tomto případě odkazují k „pocitům porážky, ztráty a rozčarování z ‚mainstreamu‘ oficiálního diskursu.“

Takových internetových hnutí mezi čínskou mládeží v posledních letech vzniklo několik, na rozdíl od podobných západních subkultur však ty čínské nemají potenciál stát se formou politického odporu, ale spíše vyjadřují skutečnou bezmoc a beznaděj ze života v systému, který je kombinací pozůstatků patriarchální konfuciánské společnosti, autoritářského totalitního režimu a nejhrubších kapitalistických praktik. Jde o spontánní vzdor proti zářivým obrazům budoucího „čínského snu“, který maluje oficiální diskurs, stejně jako proti obrazu mládeže coby ztělesnění tohoto „snu“.

Podle studie, kterou před rokem zveřejnili vědci K. C. Tan a Shuxin Cheng z University of Nottingham Ningbo, je tato subkultura vyjádřením „pocitu neschopnosti čínské mládeže zaujmout novou společenskou roli, jež se od ní v rámci státní ideologie očekává“, a reakcí na oficiální diskurs „pozitivní energie a vzestupné společenské mobility, kde jsou individuální snahy mladých lidí podřízeny kolektivním a normativním očekáváním rodiny, školy a státu.“

Lelush se tak stal pro takto nastavené mladé lidi atraktivním vzorem – tím spíše, že navzdory deklarované a sehrané snaze „neuspět“ nakonec vlastně uspěl – stal se „jiným idolem“ a získal si řadu příznivců, což mu otevřelo cestu k pohádkovým výdělkům v módním a reklamním průmyslu, a nabídky se nyní jen sypou.