Jak se mění cestování v době covidové: zápisky z putování po Evropě

S prvním oznámením možnosti opět cestovat jsem si okamžitě koupil letenku. Kvůli pandemii jsem tou dobou měl zrušených už pět cest do zahraničí a těšil jsem se, že se znovu budu moct někam podívat. Koupil jsem si tedy letenku na Sardinii, jen aby mi o týden později přišel e-mail, že se let ruší a letecká společnost mi místo peněz vrátí kredity. Protože jsem ale někam chtěl vyrazit, koupil jsem si letenku do Portugalska - jen o den později ho naše vláda zařadila na seznam nebezpečných míst a o dva dny později letecká společnost let rovnou zrušila.

První velké poučení z cestování v téhle nové době bylo, že to zas tak snadné nebude a před koupením letenky je dobré zkontrolovat, jaké podmínky vrácení peněz budou letecké společnosti nabízet. Čtyři dny před plánovaným odletem se nám nakonec podařilo sehnat letenky na spoj, který zrušen nebyl. Začátkem července jsme tak mohli odletět do Španělska.

Na pražském letišti jsem byl nesčetněkrát. Tak, jak jsem ho zažil první červencový týden, ale nikdy nezapomenu. Pojem „město duchů“ je jen slabým odvarem toho, jak prostor letiště vypadal.

Znovu jsem letěl z Prahy minulý týden a dá se říct, že se život na letiště vrátil. Ne úplně, ale snad letů přibylo, pár obchodů otevřelo a i když počet pasažérů ani z daleka nepřipomíná dobu před vypuknutím pandemie, prostor nepůsobil tak strašidelně. Zaměstnanců letiště, kteří podle mě dlouhodobě patří k jedněm z nepříjemnějších, není mnoho - fronty se ale netvoří. Na dotaz, zda musíme mít roušku, nám odpověděli, že až po nástupu do autobusu, který nás bude přibližovat k letadlu.

Během letu samotného jsme se dozvěděli, že světelný nápis „Připoutejte se“ bude svítit celou cestu a pasažéři, kteří budou potřebovat na záchod, mají kontaktovat personál, ale ani na letu do Madridu či Milána tohle nikdo nevymáhal. Roušky musí mít pasažéři po celou dobu trvání letu, ale pokud se budete chtít napít nebo najíst, roušku si můžete v klidu sundat.

Po výstupu z letadla ve Španělsku od pasažérů vybírali vyplněný dokument s osobními údaji, nikdo však nic nekontroloval, papír se jen položil na hromadu a šlo se dál. V Itálii nám všem před východem z letiště měřili teplotu, déle než o pár sekund to ale nikoho nezdrželo.

Poměrně zajímavá zkušenost pak přišla v autopůjčovně. Zaměstnanec nám oznámil, že za poplatek 12 EUR si můžeme zaplatit, že po nás auto vydezinfikují, jinak že to musíme udělat sami - místa, kterých se dotýkáte, jako volant, řadicí páka nebo ruční brzda. Když to nebude, hrozí pokuta až 300 EUR.

Můžu vás uklidnit - podle mě je to jen další nesmyslný poplatek, který si vymysleli, aby vydělali něco navíc. „Kritická“ místa jsme otřeli dezinfekčním hadříkem; zaměstnanec tohle ale vůbec nekontroloval, a když jsem ho na to upozornil, jen mávl rukou. Takže asi dobrý.

Na většině recepcí hotelů, ve kterých jsme byli, vyrostla plexiskla, i tak po nás většinou chtěli mít při check-inu nasazenou roušku. Zajímavý moment nastal při předávání ovladače k televizi - ten byl ve Španělsku obalen do potravinové folie.

Pokud jste z hotelů zvyklí si brát malé šampony a mýdla (můj kamarád je vozí jako suvenýry pro své děti, údajně je milují), pak vás možná potěší, že k těmto dárečkům přibyla novinka - roušky. V hotelu ve Španělsku jsme je dostali na přivítanou.

Co se týče nošení roušek, ve Španělsku je začátkem července venku prakticky vůbec nikdo nenosil. Jakmile jsme se však jen přiblížili k jakémukoliv obchodu, už z dálky na nás prodavačky zuřivě mávaly, abychom si je nasadili. Když jsme v supermarketu chtěli položit zboží na pokladní pás, dostali jsme vynadáno, že jsme nedodrželi rozestup dva metry.

V Itálii povinnost nosit roušky venku stále platí, čas od času na někoho s ní narazíte. Z toho, co jsme viděli, je ale většina lidí nesla jen v ruce. Na druhou stranu jsme nikde neviděli, že by se tvořily fronty lidí, takže dodržování rozestupu nebyl problém.

V restauracích jsme často viděli plexiskla, na která jsme zvyklí i od nás. Obsluha nosila roušku po celou dobu, nás o to poprosili jen ve chvíli, kdy jsme si chtěli odskočit na toaletu dovnitř restaurace.

Dovnitř restaurace jsme se museli odebrat i na placení - terminály na bezkontaktní platbu kartou prošly rovněž moderní úpravou. Stejně jako ve Španělsku přišla vhod potravinová folie.

Covid-19 proměnil mnoho odvětví a turismus je prostě jen jedním z nich. Obecně s sebou přinesl řadu pozitivních věcí, (naučili jsme se, že je vážně fajn umýt si ruce, dezinfekce je teď prakticky všude), a z hlediska turismu s sebou přinesl mnohými často vyhlížený útlum.

Cestování je teď trochu komplikovanější - nikdy nevíte, kde ze dne na den zavřou hranice, jaký hotel vám zruší ubytování, protože zkrachuje před vaším příjezdem - ale pro ty, kteří se odhodlají vyrazit ven, může přinést řadu benefitů. Možná jste to zaznamenali u nás, že ceny v historickém centru Prahy šly dolů - stejná situace je u řady destinací v zahraničí, kde jsou zvyklí na výrazně vyšší počty turistů, kteří jim teď prostě nepřijeli. U Lago di Garda jsme jeli kolem prázdných pláží, dali si fantastickou pizzu za 8 euro nebo kopeček zmrzliny za 1,5 eura (o týden dřív jsme za kopeček zmrzliny dávali v Drážďanech o euro víc).

Pokud nějakou cestu do zahraničí zvažujete a rozhodujete se, jestli vám to za to stojí, níže přikládám ještě několik fotek, které vám třeba v kombinaci s těmito zápisky z cest s rozhodováním pomohou. A jestli vám letos (stejně jako mně) vaše vysněná destinace nevyšla, nezoufejte - ono nám to neuteče. Šťastné léto vám všem, cestovatelé a dobrodruzi.