Jak se malují ciferníky… Týden života očima novináře

Petr Lundák z Českých Budějovic pracuje v jihočeské redakci MF Dnes jako sportovní novinář i jako fotograf. Zároveň se aktivně věnuje fotografii, je členem českobudějovického fotoklubu Vývojka a nabízí dokumentaci svateb, oslav a dalších podobných událostí. Jeho redaktorské a fotografické dovednosti se výborně spojují v jeho týdnech života v projektu kroniky lidstva Week of Life, do kterého vstoupil před necelými čtyřmi roky a má zde vloženo 27 týdnů. Žije s manželkou Monikou, čtyřletým Matějem a dvouletou Barunkou v Českých Budějovicích a kromě rodiny a sportu jsou jeho velkou zálibou staré škodovky.

Rozdělení času na pracovní a soukromý není pro novináře vůbec snadné. Události se dějí bez ohledu na to, kdo má kdy volno, a tak novinář vlastně pracuje stále. Je to viditelné také v tomto běžném týdnu, ve kterém se Petr snaží spravedlivě rozdělit svůj čas mezi profesi a rodinu. Například v sobotu, kdy jde na závěr dne fotit půlmaraton, nebo v neděli, kdy mu směna končí až večer.

Před 77 lety Kubiš s Gabčíkem v jedné ze zatáček v Kobylisích určili chod dějin. A čím to určujeme my dnes? Určitě ničím tak výjimečným, jakým byl „atentát“ (nemám to slovo moc rád…) na Heydricha. Ale i zdánlivé maličkosti mají na světě své místo. Ano, i pondělní ráno… V nemocnici představují nový robotický operační přístroj Da Vinci a za chvíli mě čeká další focení. Nenudím se, výstava, jeden portrét, pak autoportrét, vyzvednout kluka ze školky a nakonec večer pod domem neutichá psí venčení.

Úterý začínáme zostra – k prvnímu líčení přichází dva obvinění z dvojnásobné vraždy. Dají jim doživotí? Pokud to jde, tak se snažím chodit po městě pěšky. Dneska bylo mým středobodem náměstí, napřed odpoledne a pak k večeru taky. Demonstrovalo se. Je tu už noc, všichni leží a jen já zase svítím, pracuji a závidím jim…

Středa, leje už od rána. Jedu teda busem, pak potkám i v dešti usměvavého kolegu Lukáše na kole. Jo, i v práci se (občas) něco vypije, ochutnáváme pivko z Truskovic. Ježíši, jak mě to přepisování rozhovorů nebaví, to je děs. Nechápu, že lidstvo umí doletět na Měsíc, vykopat Suezský průplav nebo vymyslet appku, co žerete a které letadlo letí v jaké výšce, ale řeč převést na text do češtiny ještě neumíme? Kluci volejbaloví přišli na povídání do jedné ze základek i s extraligovým pohárem. To bylo naopak fajn. Doma žena kreslí, děti zírají.

No jo, je po půlnoci a soustruh pořád vrčí… Dneska je konečně hezky, i v práci. Jedu ale domů, jenže zase na druhou stranu, co doma? Jde se ven, na drink, na vzduch a za sluncem. Konečně.

Jdeme do školky, za pár hodin jdeme pomalu na oběd a za chvíli jedu za sochařem Michalem Trpákem. Dělá sochy na 3D tiskárně, z betonu… Na Černé věži kluci malují ciferníky, my grilujeme, pes klasicky žebrá a tak dále. Večer to s dovolením zakončím kýčovou západovkou, sorry jako… A Mates stále přesto maluje, to je žralok a plejtvák.

Moje mamka bere Matěje na výlet na kole, na Hlubokou. Bára chtěla jet taky, hrozně moc… Na Hluboké je vedro, ale děti si ten svůj den užívají teploty neteploty. Odpoledne je sportovní, napřed beachvolejbal a pak jdu cvakat půlmaraton. I večer jim bylo pořád vedro.

Neděle, léto je tu. Mates si dopoledne zase užívá záchvat kreativity. Po obědě jsem pod barákem do té naší matky řek Vltavy hupsl. Byla jahodová! A bohužel, potom to přišlo… Do kolbenky k práci. Pak jsem se tedy zastavil na jedno, v té redakci začíná být zase hrozný hic. A co dodat na závěr? Tak už jdeme do finále a za všechno vážně dík.