Jak se chlapci mění v muže: O samotě, v lese a bez jídla

Iniciační obřady mají v dnešní západní kultuře mnohem bezpečnější formu, než kterou museli podstupovat chlapci domorodých kmenů. Nemusí u nich téct krev, obejdou se bez obřadného tetování nebo vyrážení zubů a hoši se dokonce nemusí ocitat na hranici mezi životem a smrtí. Přesto jsou pro mladé muže velmi důležité.

„Situace a výzvy, kterými mají teenageři procházet, jsou navrhnuté tak, aby dojem náročnosti a nebezpečnosti působil jen navenek. Ve skutečnosti chlapcům nic nehrozí, ale i přesto pro ně nové zkušenosti znamenají velkou výzvu,“ říká Jozef Mihališin, který se věnuje pořádání přechodových rituálů v Česku i na Slovensku a zkušenosti sbíral v mnoha zemích světa.

Osobně provází otce a syny ve dvou typech programů – „Z dítěte chlapcem“ je určen pro věkovou skupinu 8 až 13 let a „Z chlapce mladým mužem“ od 13 do 18 let.

Na první pohled to připomíná prázdninový tábor. Zhruba na týden se sjede na místo v přírodě skupina chlapců. Rozdíl je v tom, že sem dorazí i se svými otci. Odjedou z každodenních témat a povinností, vzdají se mobilních telefonů a další elektroniky. Synové se ocitnou v ryze mužském prostoru bez matky. Mnohdy poprvé v životě dostanou prostor skrze řadu nejen fyzicky náročných aktivit poznat sami sebe, slyšet životní příběhy, které se jindy nevyprávějí.

„Vidět a být viděn. Uctít a být uctěn. Přijmout a být přijat. Oslavit a být oslaven, tvořit vizi a také vizi přijmout. To vše potřebuje duše mladého muže na jeho cestě do zralosti. Potřebujeme tyto rituály, pokud nechceme mít společnost plnou navenek dospělých těl se zamrzlou pubertou uvnitř,“ říká mentor Zdenek Weber, který se věnuje pořádání seberozvojových výcviků tohoto typu.

Přechodový rituál podle něj aktivuje dospělejší a zralejší vztah mezi rodiči a dospívajícími, což posiluje zdravé vztahy i rozvoj individuality. Podobné ceremoniály se samozřejmě konají i pro dívky a jejich matky. Jsou známé jako menarché a souvisejí většinou s oslavou příchodu první menstruace a vstupem do plodného období ženství.

Už před více než sto lety však francouzský religionista a etnolog Arnold van Gennep při systematickém studiu rituálů uvedl, že fyziologická puberta a „společenské dospívání“ jsou podstatně odlišné věci, které se shodují jen málokdy. Je tedy podle něj přesnější podobné iniciační rituály nenazývat jako rituály dospělosti.

Archetypálním modelem přechodových rituálů se v minulém století zabýval americký antropolog, religionista a filozof Joseph Campbell, jehož knihy hojně překládané do češtiny si drží vysoké čtenářské hodnocení. Z jeho práce vychází model takzvané hrdinské cesty, která vznikla při studiu tisíců mytologických příběhů z různých částí světa díky povšimnutí si jejich společných témat. Cambell tento cyklus rozdělil na tři fáze – oddělení, iniciaci a návrat – který se v průběhu lidského života může opakovat znovu a znovu.

Na Campbellův model navazují i dnešní přechodové rituály pro chlapce. „Tyto tři hlavní části musí být identické s tradičními domorodými rituály,“ souhlasí slovenský mentor Jozef Mihališin. Cílem moderní formy rituálu podle něj je, aby chlapec nastoupil na cestu objevování sebe samého skrze přítomnost dalších mužů a jejich příběhy, skrze poznání morálních hodnot, skrze prožití a uznání vlastních příběhů, ale i skrze střetnutí se svým strachem a bolestí.

Odloučení coby první fáze zahrnuje odchod chlapce od mámy, rodiny a komunity. Mentor Zdenek Weber doplňuje, že součástí první fáze je i rekapitulace dosavadního života a končícího období dětství. V druhé části jako samotné přechodové fáze se chlapec postaví zkoušce, kde se střetne se svým strachem a dotykem bolesti. V českých podmínkách bývá součástí pobyt o samotě v lese, bez jídla a pohodlí, jen se základními potřebami pro přežití.

„Zároveň ostatní muži během procesu sdílejí s chlapci svoje příběhy, své životní výzvy, ale i hodnoty rodiny a morální ctnosti muže, jako jsou čestnost, zodpovědnost a podobně,“ podotýká Mihališin. Třetí fází je přijetí chlapce a uznáním jeho dovedností společenstvím mužů a následný návrat domů spojený s oslavou. „Ocenění a iniciace do nové životní fáze podporuje utváření hodnot a vize,“ dodává Weber.

V celém procesu je zřetelné poodstoupení od mámy a přiblížení se mužům, k posunu od období chlapce a dítěte. Důležité je dodat, že samotný pobyt otců a synů v přírodě je jen jedna část přechodové ceremonie. Vedený proces začíná už týdny před odchodem z domu a pokračuje i po návratu.

Pravidelně se přitom děje, že se na společné akci objeví syn, který tam nechce být a bojkotuje všechny aktivity. Puberťák naší doby nechce být automaticky v přítomnosti otce a dalších mužů, nechce poslouchat příběhy a zúčastňovat se všech aktivit, které považuje za trapné.

„I na to ale existuje jednoduchý recept a na konci je puberťák součástí skupiny, naslouchá, zúčastňuje se a odchází i s otcem naplněný,“ dodává mentor ze Slovenska.

I v západní společnosti existuje prostředí, kde se přechodové rituály zachovaly, i když jsou užívány nepatřičně. Jsou to pouliční gangy, které praktikují tradiční postupy sloužící úspěšně k transformaci dospívajících chlapců v dospělé muže.

„Aby se dostali do typického gangu, musejí se v zásadě oddělit od matky a svého dosavadního okolí. Vstupem do gangu opouštějí domov, minimálně na emocionální úrovni, a na sociální úrovni odcházejí ze společnosti,“ zmiňuje americký psycholog Bret Stephenson, který více než čtvrt století pracuje s rizikovou mládeží v USA a poukazuje na spojitosti mezi absencí tradičních přechodových rituálů a rizikovým či delikventním jednáním mladistvých.

V mnoha mladistvých partách má iniciace formu „nakládačky“, kdy přijímaný člen dostane děsný výprask od ostatních, v extrémních případech musí někoho zabít. „Členové gangu se vydělují z obecné společnosti, izolují se a procházejí iniciací. Nedochází u nich ale k opětovnému návratu, namísto toho vytvářejí mikrokomunity či subkultury,“ zmiňuje Stephenson ve své knize Co dělá z chlapců muže.

S drsnou iniciační šikanou ve formě výprasku zažívali nezdravé ponížení absolventi povinného dvouletého nebo později ročního vojenského výcviku v bývalém Československu od svých starších kolegů. Utajeně, ale snad každý o tom věděl. Jako přechodový rituál přitom mohla sloužit celá vojenská služba, jako se tomu dělo v západním světě, kdy ještě vojáci požívali většinové úcty ve společnosti. Armáda totiž při formování vojáků využívala nejzákladnější prvky rituálu.

Výcvikový tábor pro nováčky vždy pomáhal účastníky oddělit od původního okolí, i z pečujícího vlivu matky. „Obtíže a překážky pomáhají dospět k vnitřní přeměně, zatímco ponižování a slovní napadání ze strany výcvikových seržantů pomáhá zlomit individuální ego,“ podotýká psycholog Stephenson. Jakmile se podle něj mladík jednou zlomí, je „znovuzrozen“ v nové, silnější podobě a vrací se k četě – do komunity. Nováček prošel zkouškou, stává se členem respektované skupiny.

Podstatnou věcí je uvědomění si, že novodobá mládež získává informace o životě ze zdrojů, kterým je jejich dobro naprosto lhostejné. „Jestliže smyslem toho, že jsme upustili od zavedených forem iniciace, bylo, abychom naše děti ochránili před újmou a bolestí, obávám se, že jsme totálně zklamali,“ tvrdí psycholog Bret Stephenson. „Přechod do dospělosti se přitom podle nejnovějších výzkumů ukazuje být stejně klíčovým pro další rozvoj zdravého duševního růstu jako rané a pozdější dětství,“ podotýká.

Australský rodinný terapeut Steve Bidulph zmiňuje, že v posledních desetiletích dochází k radikální proměně mužské mentality. „Po dlouhém období emancipace ženství v podobě feminismu je dnes třeba věnovat naopak velkou energii na záchranu opravdového mužství ve všech sférách společnosti,“ popisuje coby autor v jednom ze svých bestsellerů s názvem Kniha o mužství. „Správný muž má mít páteř a srdce,“ zdůrazňuje.

I proto je pro mentora Jozefa Mihališina nejlepší zpětnou vazbou, když otec uzná svého syna a jeho dovednosti a třeba mu při tom tečou i slzy. A když syn objímá otce – jsou si najednou blízko jako nikdy předtím.