Jak poznat úspěšnou firmu? Záleží hlavně na věku, vysvětluje ekonom

„Jak je možné, že vedle sebe mohou existovat firmy tak naprosto rozdílné jako knihkupectví na rohu a Amazon, který už před pár lety měl obrat o velikosti maďarského HDP?,“ ptá se řečnicky v rozhovoru pro SZ Byznys český ekonom Petr Sedláček, který získal prestižní vědecké ocenění Neuron za svůj výzkum jak poznat úspěšnou firmu.

Jeho výzkum potvrdil to, o čem se ve světě mluví už nějakou dobu. Nejvíc růst táhnou mladé firmy. „Věk je extrémně důležitý parametr. Jakmile vezmete v potaz věk firem, na jejich velikosti už tolik nezáleží,“ vysvětluje a dodává: „Nechci říct, že starší malé a střední podniky nemají smysl, že by neměly existovat, ale z hlediska hospodářského růstu jsou důležitější firmy, které mají potenciál vyrůst.“

Není to však jen věk firem, co je žene k úspěchu. Jen zhruba polovina startupů se dožije věku pěti let a ne všechny mladé firmy rostou. Úspěch totiž také „předurčuje“ osobnost majitele, vysvětluje v rozhovoru.

Jak jste se s k tématu rozdílu mezi úspěšnými a neúspěšnými firmami dostal? Začalo to poslední kapitolou mojí poslední disertační prací. Postupně jsem se tomu tématu začal věnovat čím dál více a v tuhle chvíli už v podstatě na ničem jiném nepracuji.

Byla za tím nějaká osobní zkušenost? Pracoval jste v nějakém start-upu? Zajímá mě to jako teoretický problém a baví mě komplexní modely, které jsou na tento výzkum zapotřebí. Ale ten problém je fascinující: jak je možné, že vedle sebe mohou existovat firmy tak naprosto rozdílné jako knihkupectví na rohu a Amazon, který už před pár lety měl obrat o velikosti maďarského HDP. (V roce 2020 už celosvětový obrat Amazonu překonal zhruba o polovinu i české HDP a HDP Maďarska prakticky trojnásobně, pozn.red.) Jak je možné, že takové firmy spolu mohou existovat, proč jsou mezi nimi takové rozdíly? A co to znamená pro zbytek ekonomiky?

Jak firmy rozdělujete? Primárně na základě velikosti? Ano, ale je to v podstatě dáno tím, k jakým údajům máme přístup. Ovšem my máme k dispozici většinou pouze anonymizované administrativní údaje. A z těch lze nejlépe určit velikost co se týče počtu zaměstnanců nebo obratu. V podstatě cokoliv dalšího je složitější určit. Už proto, že se do toho zapojují ceny a ceny je vždy velmi obtížné měřit. Obecně tedy platí, že se zaměřujeme na to, co můžeme spolehlivě a dobře změřit.

I to má samozřejmě svoje problémy. Například společnosti jako Amazon či Facebook k poměru k obratu mají zaměstnanců velmi málo. Otevírají se tam nůžky mezi produktivitou a tímhle konkrétním měřítkem velikosti firmy. V tomto ohledu tedy čísla o počtu zaměstnanců možná v dnešní době přestávají být tak zajímavá a důležitá. Bylo by nepochybně lepší mít lepší údaje, na čemž právě v současné době pracujeme.

Nejsou veliký problém různé formy částečné zaměstnanosti či obcházení evidence zaměstnanců? To samozřejmě ano, ale je to hodně odlišné. Jeden z kolegů má údaje z Brazílie, kde je rozsah neformální ekonomiky enormní. Nejsou to samozřejmě tvrdá data, je to spíše založené na výsledcích průzkumů, ale s tvrdými daty to lze propojit. A podle těchto ůdajů je snad až třetina zaměstnanců vedena neformálně. Ovšem jde opravdu o odhad.

Co jste zatím zjistili? I u nás se potvrdila důležitost věku firem. Což není náš originální výsledek, to je v akademické ekonomice známé už roky, o kterém se ovšem málo debatuje. Neustále se mluví o důležitosti malých a středních podniků, ale málo se podle mého zdůrazňuje dobře doložený fakt, jak záleží na jejich věku. Věk je přitom extrémně důležitý parametr. Jakmile vezmete v potaz věk firem, na velikosti už tolik nezáleží.

Celá řada zemí má například celou řadu politik na podporu malého a středního podnikání. Ale málokterá už odlišuje, zda jde o mladý podnik, který ještě roste, nebo už je o firmu starou 20 let, která vždycky byla malá či střední, a už žádná další pracovní místa nevytváří a jeho produktivita nijak výrazně neroste.

Je otázkou, jestli by obě tyto firmy měly mít stejný přístup k veřejným financím. Nechci tím říct, že starší malé a střední podniky nemají smysl, že by neměly existovat, ale z hlediska hospodářského růstu jsou důležitější firmy, které mají potenciál vyrůst. Ale posunout podporu směrem k mladým firmám, by rozhodně stálo za úvahu. Alespoň pokud je cíl zvýšit růst produktivity a vytvářet nová pracovní místa.

Tak jak moc je u firem důležité mládí? Předem říkám, že pracujeme hodně na amerických datech (konkrétně americkou federální tzv. Longitudinal Business Database, která pokrývá zhruba posledních 40 let, pozn.red.), protože jsou velká a dobře dostupná. A tam platí, že v rámci start-upů jich zhruba třetina umře během jednoho roku. Zhruba polovina se dožije věku pěti let. Ale i když průměrná mladá firma hodně roste, většina z nich v té době, tedy po pěti letech, neroste vůbec.

Průměr tedy táhne vzhůru úzká „elita“? Ano, ten růst má na svědomí malá hrstka podniků, kterým ekonomové dnes říkají „gazely“. Jinak řečeno, věk firmy je sice důležitý, ale většinu mladých firem také nečeká závratný růst.

My jsme se pak ptali, jestli se firmy naučí růst postupně – jestli během prvních několika let zjistily, jak se byznys má vlastně dělat – nebo se obrazně řečeno narodily předurčené k úspěchu. A naše dosavadní výsledky říkají, že do značné míry platí to druhé. Ale jsme na začátku, teď se snažíme zjistit, co „gazely“ od ostatních firem odlišuje.

První, co nás napadlo, byla osoba podnikatele, tedy zakladatele, třeba jeho předchozích zkušeností s podnikáním.

Takové údaje existují? Téměř ne. Existuje jen pár zemí na světě, které střádají údaje o jednotlivcích a jsou schopné v čase sledovat, jaké kdy firmy vlastnili a jak ty si vedou. Já jsem se spojil s kolegy v Portugalsku, kde taková databáze je. A když jsme zkoumali, zda hraje vliv předchozí zkušenost s podnikáním, ukázalo, že se ano. Že podnikatelé, kteří někdy v minulosti vlastnili více firem, mají společnosti, které si vedou podstatně lépe než firmy ostatních podnikatelů.

Firmy multipodnikatelů jsou o 60 % větší, mají o 25 % menší pravděpodobnost, že zaniknou. Zhruba o třetinu rychleji rostou a mají o třetinu vyšší produktivity práce (zájemci o detaily odkazujeme na tuto práci P. Sedláčka a kolegů, pozn.red).

Ale zajímavé je, že kvalita firem těchto „multipodnikatelů“ neroste s časem. Není to tedy tak, že se podnikatel časem naučil, jak se to má dělat. Tedy že by jeho třetí firma byla výrazně lepší než ta první. Bývá to tak, že jeho první firma byla lepší než průměrná firma.

Takže to jsou lidí s vlohami pro podnikání? My jsme zjistili, že potenciál firmy je skutečně do jisté míry daný osobností podnikatele, ale nevíme přesně proč. Dalo by se říci, že jsme svoji neznalost posunuli o stupeň dál: víme, že firmy se rodí s větším či menším potenciálem, a osoba zakladatele je v tomto důležitá.

Ale proč, které charakteristiky daného podnikatele, jsou důležité, to nevíme. Nedokážeme přesně říci, jaké mají vlastnosti, jací jsou osobně. Ale nějaké měřitelné výsledky přece jen máme. Podle nich jsou „multipodnikatelé“ o něco málo vzdělanější, ale ne zase o tolik. Co poměrně výrazně vyčnívá, jsou jejich průměrné platy předtím, než se pustili do podnikání. Jinak řečeno, jde o lidi, kteří už předtím brali vyšší platy, než je průměr.

Z toho může plynout řada dalších otázek pro další práci. Je to tak, že lidé úspěšní ve své práci, mívají úspěšné firmy? Učí se svým budoucím podnikatelským schopnostem od svého zaměstnavatele? Já bych osobně řekl, že programátor pracující pro Google založí úspěšnou firmu spíše než člověk, který celý svůj profesní život strávil pracující sám na malých projektech? To je další otázka, na kterou se chceme zaměřit v blízké budoucnosti.

Jakou roli hraje podnikatelské prostředí v dané zemi? To je další zajímavá otázka. Mezi Evropou a Amerikou je znatelný rozdíl mezi počtem „gazel“ v ekonomice. V USA jsou jich jich vyšší jednotky procent, v Evropě nižší – což může znít jako málo, ale rozhodně není. Jak jsem říkal, tyhle podniky mají na svědomí velkou část průměrného růstu. A pokud jich je v ekonomice o třetinu, či polovinu méně, je to znát.

Čím to je, tak k tomu jsme se zatím nedostali. Když budu porovnávat Američany a Evropany ze stejného prostředí, stejným příjmem, vzděláním, rodinným zázemím a tak dále, já osobně bych očekával, že si v podnikání povedou relativně podobně – tedy že neexistují velké rozdíly ve vnitřních předpokladech. Možná, že budou samozřejmě, ale já bych řekl, že ne. Takže by bylo určitě zajímavé pokusit se určit, do jaké míry to může ovlivňovat administrativa spojená se zakládáním firem, flexibilita v nabírání a propouštění zaměstnanců a tak dále. Ale zatím se spíše „vrtáme“ v individuálních předpokladech.