Článek
S Jarosławem Kaczyńským, nebo bez něj? Poláci za dva měsíce rozhodnou, zda bude země pokračovat v kurzu, který jí už čtvrtý rok udává Kaczyńského strana Právo a spravedlnost (PiS). Sjednocená opozice, která utrpěla těžkou porážku v květnových volbách do europarlamentu, zvolila tentokrát jinou taktiku a kandiduje ve třech samostatných uskupeních.
Ačkoliv je vítěz podle průzkumů jasný – PiS dlouhodobě podporuje více než 40 procent Poláků – opozice se naděje nevzdává. Z opozice vychází nejsilněji podle průzkumů Občanská platforma (PO) společně se svými menšími partnery. Volilo by je 27 procent lidí. Právě s místopředsedou PO Tomaszem Siemoniakem Seznam mluvil.
Seznam Zprávy: Mluvil jsem s několika různými polskými komentátory a novináři a všichni se shodli na tom, že výhra Práva a spravedlnosti v podzimních volbách je jistá a že je Občanská platforma už smířená s dalšími čtyřmi roky v opozici. Je to tak? Míří vaše strana znovu do opozičních lavic?
Tomasz Siemoniak: To není pravda, vítězství Práva a spravedlnosti není jisté. Máme čerstvou zkušenost z květnových voleb do Evropského parlamentu, kdy ty úplně poslední průzkumy naznačovaly remízu PiS a Evropské koalice, v níž jsme kandidovali. Nakonec se ukázalo, že PiS odskočil o sedm procentních bodů. Je to válka o milion voličů, kteří váhají nad tím, zda jít k volbám, nebo se rozhodují mezi různými politickými nabídkami. Vnímám ale špatnou, horší náladu než před evropskými volbami.
Ta vyplývá z vaší prohry v eurovolbách?
Ano, z toho, že tu byla naděje na výhru, ale dopadlo to větší prohrou, než jsme očekávali. Teď ale máme parlamentní volby, které probíhají jinak, je víc volebních obvodů a kandidátů a především nejdeme v jednom bloku jako do evropských voleb. Nalevo se spojily tři levicové strany, jejich blok má teď podle různých průzkumů potenciál 10–12 procent, což při našich 30–35 procentech může dohromady dát převahu nad PiS.
Předčasné tvrzení o tom, že jsou volby prohrané, považuji za neracionální. Dokonce ani PiS si nemyslí, že má výhru v kapse, i když má teď z různých důvodů převahu. Do voleb ještě zbývají dva měsíce a každé volby v Polsku jsou jiné, takže je to otevřená věc. Dohánění PiS, to, že jsme za nimi, také voliče mobilizuje.
Jak velké riziko je rozdělení opozice do tří samostatně kandidujících bloků – levice, vaší Platformy a pak lidovců? Nehrozí, že se bude opakovat rok 2015, kdy se do parlamentu nedostala levicová koalice, část hlasů tedy propadla, což nakonec posílilo PiS v parlamentu?
Riziko tu je a už jsem vícekrát řekl, že rozhodnutí lidovců kandidovat samostatně nebylo dobré. Pokud už nejdeme jako jedna velká koalice, bylo by nejrozvážnější jít ve dvou blocích: my s lidovci a dalšími spojenci a na druhé straně levicová kolice. Lidovci se rozhodli jinak, momentálně si ale v průzkumech nevedou dobře.
Právo a spravedlnost vyhrály v roce 2015 parlamentní volby s heslem „500+“ – tedy štědrým sociálním programem pro rodiny s více dětmi ve výši zhruba 3 000 korun měsíčně na dítě. Platforma tehdy tvrdila, že na to nejsou peníze, teď má přitom rozšíření dávek sama v programových prioritách. Je to cesta, jak odlákat voliče od PiS?
Neříkali jsme, že nejsou peníze na „500+“, ale že nejsou peníze na všechny sliby PiS, a to byla pravda, protože nevyřešili nezdanitelnou částku, léky zdarma pro seniory… My se neřídíme jen politickou kalkulací, i když do jisté míry je jednou z částí hodnocení, ale není prostě možné lidem něco brát. Pokud už lidé něco dostali, jak říkal vícekrát předseda strany Grzegorz Schetyna, nic se jim nevezme. To je na jednu stranu naše přesvědčení, že to nemůže být tak, že se jednou lidem něco dá a pak zase vezme, a zadruhé ten politický element. My nemůžeme být těmi, kdo zruší „500+“, protože by PiS celé volby postavil na tom, že my lidi obereme o peníze.
PiS na „500+“ hodně staví, chce být stranou „500+“. Předtím byl mnoho let stranou velmi navázanou na Smolensk (letecké neštěstí vládního letadla u ruského Smolenska, při kterém 10. dubna 2010 zemřelo 96 lidí včetně prezidenta Lecha Kaczyńského, pozn. red.), teď už se všechno točí kolem slova „plus“, které má být současným znakem PiS.
Tématem volební kampaně jsou už od jara sexuální menšiny. Jak tohle téma před volbami zohlední Platforma, obzvláště po nedávném násilí proti účastníkům Pochodu rovnosti v Bělostoku? Je vaše strana pro zavedení registrovaných partnerství?
Pokud jde o agresi v Bělostoku, tu odsuzujeme, tady není místo pro kompromis. Ta témata ale nemají být součástí volební kampaně nebo předmětem vyhroceného politického sporu. Předseda Schetyna už řekl, že jsme pro právní regulaci registrovaných partnerství v takových otázkách, jako je dědictví a informace o zdravotním stavu. Nechceme ale podněcovat napětí, to zkouší PiS, a to je politika postavená na velmi špatných základech.
Příští rok na jaře proběhnou také prezidentské volby. Už má Platforma jasného kandidáta? Mluví se přeci o varšavském primátorovi Rafału Trzaskowském nebo také šéfovi lidovců Władyslawu Kosiniakovi-Kamyszovi. O Donaldu Tuskovi se teď už mluví méně…
Mnohokrát jsme opakovali, že Donald Tusk je naším přirozeným kandidátem také z toho důvodu, že mu končí funkční období v Evropské radě, takže by v roce 2020 mohl kandidovat. Sám se ale zatím jasně nevyjádřil. Rozhodnutí padne po podzimních parlamentních volbách, tedy kromě PiS, tam už Jarosław Kaczyński řekl, že bude znovu kandidovat současný prezident Andrzej Duda. U nás jsou kromě Tuska i další lidé, kteří by mohli být přirozeným Dudovým protikandidátem, spekuluje se o těch, které jste zmínil.
Jaká je teď podle vás v současnosti pozice Polska v Evropské unii?
Slabá. Jsou to čtyři roky ustupování z vedoucí pozice, které Polsko mělo. V roce 2014 bylo rozhodnutí evropských lídrů o tom, že se Donald Tusk stane předsedou Evropské rady, výrazem uznání pro Polsko. Teď žádní Poláci na nejvyšších postech nebudou. Pozice je tedy velmi slabá, ale jde i o témata vyslaných pracovníků, témata energetiky, klimatu… Ukazují, že Polsko je na okraji Evropy. Nejlépe to bylo vidět při hlasování o Tuskově druhém volebním období, kdy bylo 27 států pro a proti byla jen Varšava.
Pokud byste ve volbách uspěli, změnili byste polský přístup k Visegrádské skupině? Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová Visegrád silně kritizuje za to, že mu jde jen o prosazování jednotlivých zájmů, a vyzývá, aby se V4 vrátila ke kořenům. Probíhá nějaká podobná debata v polské opozici?
Ano, všichni jsme velkými příznivci Visegrádské skupiny, pokud ale nemá být V4 jenom diskusním klubem nebo klubem blokujícím unijní iniciativy, je potřeba, aby se propojovala i s jinými formáty. Za naší vlády byla velmi efektivní spolupráce V4 s výmarským trojúhelníkem (spolupráce Polska, Německa a Francie). To je hodnota V4 – společně s někým spolupracovat. Teď taková synergie chybí, teď se maximálně premiéři V4 setkají před evropským summitem a poradí se o tom, co společně zablokovat. Chybí iniciativa, nápady, pozitivní prostředí.
V Polsku vládne strana, která chce s V4 nakládat jako s nástrojem a staví hlavně na spolupráci s Maďarskem Viktora Orbána, specifická situace je na Slovensku, kde je velmi silným hlasem pro svobodu a demokracii nová prezidentka, a pak Česko, také s velmi specifickou situací prezidenta Zemana a premiéra Babiše. V minulosti ale byly nějaké společné hodnoty, teď nic takového nevidím. V Bruselu se zařadila V4 jako problémová a za to nese největší odpovědnost současná vláda ve Varšavě.
Jak se díváte na vyjednávání Varšavy s Washingtonem o stálé americké základně v Polsku? Jde podle vás o pozitivní krok?
Ano, podporujeme to, začalo to už za nás vyjednáváním s administrací prezidenta Baracka Obamy o protiraketové základně, podepsalo se několik dohod. Od roku 2014, po anexi Krymu, po vypuknutí rusko-ukrajinského konfliktu, jsme usilovali o americkou vojenskou přítomnost. Objevili se tu v roce 2014. Teď podporujeme další kroky, ale konkrétně ne propagandu, jako je například Fort Trump. Víc americké vojenské přítomnosti v Evropě znamená víc bezpečnosti pro nás. Rusko ukázalo, že se vrací k imperiální politice a že mění hranice silou.
- Tomasz Siemoniak *1967 ve Valbřichu - Vystudoval zahraniční obchod, v 90. letech pracoval jako novinář, byl také zástupcem varšavského primátora a členem mediálních dozorčích rad. Od roku 2011 zastával funkci ministra národní obrany ve vládách Donalda Tuska i Ewy Kopaczové, více než rok byl také vicepremiérem, od února 2016 je místopředsedou Občanské platformy.
