Jak moc vážně máte brát ruskou hrozbu? Zeptejte se Ukrajinců…

„Řada zemí z té části světa, kterou pořád nazýváme Západem, teď prochází obdobím velké zkoušky pro tamní zřízení a instituce,“ uvádí Daniel Fried. Podle něj se po pádu komunismu před 30 lety jednalo podle toho nejlepšího vědomí a co se týče střední a východní Evropy, dosáhlo se prý fantastického úspěchu.

„Všichni měli společnou vizi – dosáhnout jednotné Evropy založené na demokratických hodnotách. Postupovali jsme od fáze ‚nemožné‘ k fázi ‚nevyhnutelné‘. Postupovali jsme rychle a my, Američané, jsme jednali v duchu našich nejlepších tradic. Pomohli jsme vytvořit svět, který nazýváme svobodným. Po roce 1989 jsme rozšířili nejlepší hodnoty západního světa na dalších 100 milionů lidí od Baltského po Černé moře,“ zdůrazňuje odborník na zahraniční politiku, který v roce 2017 přestal po čtyřech desetiletích pracovat pro americký státní aparát.

Co se přesně stalo v posledních letech ve střední Evropě, odkud se vzala ta nejistota? Dokážete to popsat?

Celkově jsme zlenivěli a začali být poněkud roztěkaní. Umožnili jsme, aby se nám nashromáždily problémy. To pak začalo podkopávat důvěru veřejnosti v systém, který jsme sami vytvořili.

U střední Evropy bych řekl, že na vývoji po roce 1989 všichni vydělali, ale ne všichni na něm vydělali stejně. Někteří lidé toho dokonce získali příliš. Těmito lidmi myslím vrstvu, které v některých státech říkáte oligarchové. Jinde to jsou zase osoby, které zbohatly podivným způsobem. V některých zemích to zbohatnutí zase tak pochybné nebylo. Všechny tyto problémy ale jdou řešit. Je to rozhodně lepší než mít na stole něco jako srpen 1968 nebo rok 1938.

My všichni, to znamená Spojené státy, Velká Británie nebo i Česká republika, jsme v určité fázi polevili a podlehli pocitu uspokojení. Potíže se začaly hromadit a najednou tu máte hodně lidí, kteří říkají: „Dříve bylo lépe.” Já si samozřejmě nemyslím, že by za starých časů bylo skutečně lépe. Dotyční si to nejspíš ani sami nemyslí. Už je ale unavuje a jsou naštvaní, že se s některými palčivými problémy nic nedělá. Ale to není čistě středoevropský problém. Je to záležitost celého Západu a každá země má svou vlastní variaci na tento nešvar.

Když sledujeme vývoj v Polsku, Maďarsku a možná i my v Česku, k něčemu podobnému sklouzáváme, je to eroze demokracie, nebo se pohybujeme pořád v mantinelech demokracie a jsme v nízkém bodě určité křivky, která zase automaticky zamíří vzhůru?

Věci se obrátí k dobrému, ale žádná dobrá věc na světě se nestala automaticky. Vyžaduje to lidské úsilí. Nesdílím názor, že demokracie ve východní Evropě je odsouzená k zániku. I my v západních demokraciích jsme měli ve 30. nebo 70. letech minulého století podobná krizová období. Byly to krize důvěry v demokracii.

Podle mě teď procházíme něčím trochu jiným. Útoku čelí nejrůznější demokratické instituce v našich zemích. Shromažďují se problémy, které národní vlády nechtějí řešit. Všechny nás takový přístup zraňuje. Musíme to začít brát vážně. Současně ale nesmíme zradit a opustit svoje nejdůležitější zásady. Připomínejme si při řešení problémů 21. století lekce, které nám uštědřilo 20. století. Mám na mysli to, že demokracie funguje, a jestli si někdo myslí, že autoritářský režim je do budoucna lepší cestou, tak asi dost nezná dějiny.

Před 4 nebo 5 lety řada lidí říkala: „Číňané našli tu správnou odpověď.“ Skutečně? Podívejte se na Hongkong, na Ujgury. Podívejte se na dokumenty Komunistické strany Číny, které popisují vznik gulagů, koncentračních táborů na stalinský způsob. Tohle má být naše cesta pro budoucnost? Chovám velký respekt k tomu, čeho čínská společnost dosáhla, ale nepředstírejme, že zná odpověď na všechny otázky.

A Putinovo Rusko. Jako to může někdo myslet vážně? Někdo chce žít v takovém systému? Neptejte se mě, zeptejte se samotných Rusů! Nemám pocit, že by s tou svojí zkorumpovanou kleptokracií byli spokojení. Radši budu mít svoje americké problémy než ty jejich. To ale neznamená, že bychom měli podlehnout sebeuspokojení a sedět si na rukách.

Teď trocha kritiky do vlastních řad. Spojené státy si myslely, že v okamžiku, kdy jste vstoupili do NATO a Evropské unie, tak práce ve vaší části světa skončila. Byl to omyl.

Máme přitom za sebou dlouhou tradici podpory demokracie a svobodné společnosti v Evropě táhnoucí se od konce 70. let a přístupu Brzezinského, prezidenta Cartera a později Reagana. Vzpomeňte si na George W. Bushe a jeho podíl na událostech roku 1989, na Clintonovu návštěvu Prahy v roce 1994. Tehdy si prezident uvědomil, že rozšíření NATO je ta správná politika.

Tehdy jsme si vedli opravdu dobře a jsem pyšný na to, čeho Amerika ve střední Evropě dosáhla.

Ale kde se to začalo lámat, v jakém konkrétním bodě Spojené státy něco podcenily nebo zanedbaly?

Bylo chybou začít považovat celý region za množinu vyspělých, hotových demokracií. Amerika je dost velká na to, aby vám pomohla, ale jsme samozřejmě geograficky příliš daleko na to, abychom ve střední Evropě mohli dominovat. Mysleli jsme, že Američané už tady nejsou moc zapotřebí. Ukázalo se, že jsme se spletli.

Není to rozhodně tak, že by Spojené státy soupeřily s Evropskou unií o sféry vlivu. Česko patří do Evropské unie. Tam jsou peníze a vliv. Jste součástí schengenského prostoru a zóny volného obchodu. Spojené státy mají v Evropě své úkoly v zajištění bezpečnosti. Navzdory jistému tápání jsou pořád lídrem zemí svobodného světa. Jsme na jedné lodi s Evropou. Nejsme proti Evropě.

Byli jsme architekty rozšíření Severoatlantické aliance, ve kterém jsem já osobně sehrál určitou roli. Musíme se teď podívat na to, kde hledat odpovědi na současné výzvy. Ať už jde o Čínu, a tam se primátor Prahy některé věci ještě učí, nebo výzvu v podobě chování Ruské federace.

A jak robustní je architektura Severoatlantické aliance v kontextu ruské hrozby?

Moje odpověď má dvě vrstvy. Na jednu stranu je Aliance v mnohem lepším stavu než před deseti lety. Prezident Obama se nikdy nedočkal dostatečného uznání za to, že po 30 letech zastavil trend snižování americké vojenské přítomnosti v Evropě. Stalo se tak po ruské invazi na Ukrajinu. Byl to Obama, kdo přivedl NATO k rozmístění aliančních bojových jednotek v Pobaltí. Navíc rozmístil na rotačním principu americkou obrněnou brigádu v Polsku. Jasně, není to všechno, co je třeba podniknout, ale je to fakt hodně!

Trumpova administrativa pak učinila jeden ze svých nejkonstruktivnějších kroků a tuto Obamovu politiku nejen podpořila, ale dokonce i rozšířila. Spojené státy a NATO dál vylepšují své obranné schopnosti, aby garance poskytované článkem 5 Severoatlantické smlouvy měly reálný základ.

Druhá polovina mojí odpovědi musí konstatovat, že prezident Trump mluví stylem, jako kdyby NATO bylo překážkou a nikoli přínosem. Šéf Bílého domu také působí dojmem, jako by aktivace článku 5 byla nějakou podmínečnou záležitostí. Tohle samo o sobě oslabuje všechno dobré, co jeho administrativa dělá. Jazyk, který prezident volí, vyvolává pochybnosti.

Má Donald Trump ve svém okolí dost moudrých lidí, kteří by ho „usměrnili”, kdyby došlo na lámání chleba?

Na začátku jeho působení tam silné a schopné osobnosti skutečně byly a ještě teď jich tam pár zbývá. Největší pojistka vůči Trumpovi v zahraniční politice je ale ta institucionální v podobě amerického Kongresu, včetně republikánů v Senátu. Šéf republikánské většiny v této komoře Mitch McConnell je Trumpovi loajální, ale ne ve všech situacích a za každou cenu. V některých oblastech zahraniční politiky se už také s prezidentem názorově rozešel, a to dost rozhodným způsobem.

Mezi republikánskými senátory vidíme s výjimkou několika izolacionistů vysokou míru podpory fungování Severoatlantické aliance. Izolacionistické křídlo je možná ještě silnější u demokratů, ale zase ne tak moc jako před 10 lety. Demokraté začali vnímat Putina jako pravicového autoritářského vůdce a našli v sobě, jak já říkám, svého „vnitřního Harryho Trumana”.

A jak moc vážně máme brát u nás v Česku hrozbu ze strany Ruské federace?

Zeptejte se Ukrajinců… Oni si ruskou agresi nevymysleli. To je fakt. Je ale třeba dodat, že ruská hrozba se liší podle toho, o které části Evropy se bavíme. Pro Ukrajince nebo Gruzínce je to konkrétní vojenská hrozba. Pro Pobaltí to jsou kybernetické útoky a přeshraniční provokace. Ve vaší části Evropy jsou to energetické páky, dezinformace a špinavé peníze.

Mimochodem Spojené státy a Evropská unie by toho měly dělat mnohem víc, aby zamezily tokům špinavých peněz z Ruska do našich zemí. Mám na mysli hlavně praní špinavých peněz prostřednictvím nákupu luxusních nemovitostí. To není protiruská politika. To je politika namířená proti kremelským špinavým penězům.