Jak jsem potkal Kellnera. Zpověď spolupracovníka nejbohatšího Čecha

První část rozhovoru najdete ZDE

Jste v PPF prakticky od začátku. Vzpomínáte si, jak jste se poprvé setkal s Petrem Kellnerem?

Po revoluci jsem tady v Praze studoval speciální program MBA. Jedna spolužačka se s Petrem znala, takže jsme se potkali a domluvili se, že by bylo zajímavé spolupracovat. Pro mne to byla i příležitost aplikovat v praxi to, co jsem se právě naučil. A nějak to zafungovalo.

Kdy jste vy osobně pochopil, že jste u zrodu firmy, která se vymkne průměru? Že je PPF něco mimořádného?

Asi neumím říct jeden okamžik. Ale velkým zlomem bylo, když jsme s minoritním podílem díky nějakým dohodám a opcím začali spravovat Českou pojišťovnu. A že jsme ji dokázali opravdu spravit. V tu chvíli bylo zřejmé, že jsme schopni dělat velké věci.

Je zajímavé srovnat počátky PPF a Motoinvestu, v němž začínal Pavel Tykač. PPF i Motoinvest se po druhé vlně kuponové privatizace snažily ovládnout velkou finanční instituci vlastněnou státem, lákaly vás banky. Vy jste dokázali získat Českou pojišťovnu. Proti Motoinvestu ale stát narychlo přijímal obranné zákony a firma nakonec zbankrotovala. V čem byl rozdíl?

Neznám historii Motoinvestu zase tak detailně. Ale pravdou je, že Motoinvest byl nesmírně agresivní. Nebylo jasné, co by se s bankou v jejich moci stalo. Vznikl pocit, že by Motoinvest mohl bilanci získaných bank zneužívat. Nevím, jestli to bylo reálné riziko, ale ta obava zaznívala. My jsme se snažili chovat skromněji. Demonstrovat, že nám jde o věc a ne o zneužití technických rezerv pojišťovny.

Muž, který dělá byznys s Petrem Kellnerem. Videorozhovor s Ladislavem Bartoníčkem:

Vám i jim ale přece šlo hlavně o to, dostat se ke kapitálu, který byste mohli rozvíjet. Zvažovali jste limity, co je v honbě za kapitálem ještě přijatelné, a co už je moc dravé?

Uvažovali jsme o tom. Bavili jsme se třeba o způsobu reklamy, do jaké míry je etické nebo neetické děsit instituce nebo držitele investičních kuponů – říkalo se jim tehdy dikové.

Jakou roli při klíčovém ovládnutí pojišťovny hrály dohody s politiky, schopnost získat je pro své řešení? Pavel Tykač kdysi v jednom rozhovoru řekl, že chybou Motoinvestu bylo, že podcenil jednání s politiky.

V případě pojišťovny byl jeden zásadní okamžik – jednání o to, jak a kdo by ji měl spravovat, když se dostala do ekonomických potíží. My jsme tehdy byli schopni ČNB a ministerstvo financí přesvědčit, že máme plán, jak ji restrukturalizovat a dostat do černých čísel. Ale od té doby jsme v zásadě s institucemi a politiky nijak neobcovali.

Mohla by PPF vyrůst do dnešní podoby v jiné době? Bez kuponové privatizace, bez specifických podmínek raného kapitalismu 90. let?

Myslím že ano, ale na jiném poli a jiných příležitostech.

Například?

Moderní technologie, firmy jako AVG nebo Avast. V určitých dobách se prostě otvírají určité příležitosti. Naší příležitostí byla transformace ekonomiky. To ale neznamená, že ty možnosti neexistují dál. Náš sen třeba je, že v biotechnologiích uděláme také díru do světa.

Co byly po pojišťovně další klíčové momenty při budování PPF?

Dalším významným okamžikem bylo, když jsme v rámci portfolia pojišťovny získali firmu Moravská leasingová společnost. Ta firma na tom nebyla dobře. Tehdy jsme se rozhodli, že místo toho, abychom ji zlikvidovali, pokusíme se naopak ten byznys model rozvinout.

To bylo vaše první setkání se spotřebitelskými úvěry?

Jasně. My jsme si řekli, že to je zajímavý byznys. Příležitost, kterou jsme uchopili ve správný čas a pomocí správných lidí.

Byla zlomovým momentem v historii PPF i první investice do TV Nova? Finanční spekulace, která vám přinesla asi deset miliard a spojila Petra Kellnera s Jiřím Šmejcem?

Určitě, to byl další zlomový moment. Zejména kvůli spojení s Jirkou Šmejcem. A není to jen o něm. Kvůli řadě lidí, která tehdy přišla, je PPF tam, kde je.

Další zlomové momenty vaší historie?

Určitě spojení s Generali. V určité fázi bylo zřejmé, že s Českou pojišťovnou nejsme schopni přidat takovou hodnotu jako spojením s velkou nadnárodní firmou. A to nás velmi posunulo. Jednak jsme se naučili, co znamená být partnerem s globální firmou – v dobrém i zlém. Rozšířili jsme si teritorium, protože jsme řídili Generali PPF Holding, činný ve 14 zemích. A ve finále jsme z toho holdingu vystoupili za velmi zajímavých finančních podmínek.

A pak přišel zlomový vstup do telekomunikací. Také jste ale prošli několika slepými uličkami. Hodně jste narazili v Rusku. Nejdříve jste neuspěli v pokusu účastnit se ruské privatizace. A později jste válčili s ruským magnátem Olegem Děripaskou o pojišťovnu Ingosstrach. Možná byly i bolestnější zkušenosti, o kterých nevíme.

Ruská privatizační zkušenosti pro nás byla unikátní a hrozně firmu posunula.

Z ruských privatizačních fondů Petra Velikého PPF utrpěla hlavně velkou ztrátu. Na čas jste se z Ruska stáhli…

Ale strašně moc jsme se toho naučili. A co se týče našeho souboje s Olegem Děripaskou, na konci jsme z Ingosstrachu vystoupili bez dramatické ztráty. Poučení z toho je, že jsme si ne dost dobře nastudovali reálie a nedobře to vyhodnotili.

Není možné svést v Rusku úspěšnou bitvu s místními magnáty?

Ono obecně nemá smysl se pouštět do bitev s jinými magnáty…

Nepřátelská převzetí ale mohou být velmi výnosná. Vezměte si ovládnutí realitní firmy Orco Radovanem Vítkem. Má z toho soudy, ale pokud to ustojí, byla to velmi efektivní rána, která ho katapultovala v bohatství hned za Petra Kellnera.

Jsou skupiny a lidé, kteří se zaměřují na takový způsob byznysu. My tak úplně nefungujeme, pro nás není až tak sexy vyhledávat konflikty.

Také je za sebou máte – třeba ovládnutí Sazky v tandemu s Karlem Komárkem. Stresují vás konflikty?

Ne že stresují, ale vidím víc příležitostí ve věcech, které jsou kreativní, jdou dopředu, kde mám možnost něco hezkého vymyslet, vytvořit, a netrávit mnoho času v právních bitvách.

Dá se vybudovat nadnárodní impérium bez boje?

Ne, musíte se umět razantně bránit a určitá tvrdost v konkrétních situacích je nezbytná. Ale je to otázka nastavení hranic, míry.

Co vyhodnocování rizika? Rusko je pořád dost riziková země, do Číny jste šli jako vůbec první investor v oblasti spotřebitelských půjček, vstupujete na téměř neprobádané asijské trhy. Je riziko základem úspěchu?

V tom je to dobrodružství. Je to intuitivní, těžko se tomu dá dát jasná struktura. Máte tvrdá data, jak se trh chová, jak vypadá, jak roste, jaký je tam potenciál. Ale pak se ukáže, že reálný život je někdy úplně jiný. Je to o odvaze, intuici a spoustě práce.

Jaké byly další podmínky úspěchu PPF?

Já myslím, že PPF je úspěšná proto, že jsme takoví neposední. A největší neposeda je určitě Petr Kellner.

Neposeda?

To je taková humorná zkratka. On je velmi dobrý stratég, je schopen mít dlouhou vizi, spojovat si věci, které nejsou na první pohled zřejmé. Zároveň je schopen jít i do velkého detailu, když je to potřeba. Pohybovat se od „helicopter view“ až po mikromanagement, když to dává smysl. Je nesmírně pracovitý a o byznysu přemýšlí prakticky pořád. Což je pro nás, ostatní kolegy, někdy náročné.

Petr Kellner prý před časem rozhodl, že PPF bude dělat jen velké obchody – nad 100 milionů eur nebo na trhu nad 100 milionů lidí. Kdy to přišlo?

Zhruba v období nákupu O2 jsme se dívali na portfolio svých aktivit a řekli si, že menší projekty by měly být součástí firem, které vlastníme, a ne na úrovni PPF. Bylo by to neefektivní. Protože projektu, který má potenciál vydělat 10 milionů eur, musíte věnovat stejně času jako projektu velkému.

Jaká je podle vás role Číny v dnešním světě?

Je to jiná kultura a je složité aplikovat na ni naši optiku, která vychází z křesťansko-židovské kultury. Neumím soudit jednoduše, říct – je to represivní režim…

Evropským měřítkem to ale represivní režim je, ne?

Evropským měřítkem ano, ale je otázka, jaké jsou funkční alternativy.

Spousta lidí – je to třeba jasný názorový proud na pražské radnici – vám řekne: neměli bychom s nimi obchodovat, když nedodržují lidská práva.

Je to každého volba. Nevím, jestli tento názorový proud nevychází jen z úrovně novinových titulků, nakolik ti lidé znají realitu, nakolik si to odpracovali. Asi nemá smysl, pokud má někdo takový názor, mu ho brát. Ale pokud někdo řekne „nebudeme s Čínou obchodovat“, pak jeho místo okamžitě zaplní jiní: Němci, Francouzi… A pro Čínu je 10 milionů lidí – celé Česko – něco jako jedno jejich menší město. To Čínu asi nijak nevytrestá, když s ní Češi přestanou obchodovat.