Jak byla obnovena sociální demokracie? Vše začalo typicky: hádkou

Před třiceti lety 24. a 25. března se více než 400 sociálních demokratů sešlo v břevnovském hotelu Pyramida, aby obnovili činnost tradiční politické strany, která byla v roce 1948 protiprávně zrušena sloučením s KSČ.

Delegáti zvolili jako předsedu Jiřího Horáka, který emigroval už v roce 1948 a podílel se na činnosti sociální demokracie v exilu.

Za tajemníka strany si tehdy Jiří Horák přál Jiřího Paroubka, který později nejprve v roce 1993 prohrál souboj s Milošem Zemanem o předsednictví, ale o šestnáct let později se na pět let (2005-2010) předsedou ČSSD stal.

Právě Jiří Paroubek vzpomíná na první sjezd a první měsíce života obnovené strany.

Rozhovor s ním vznikl Ještě před tím, než vláda kvůli koronaviru vyhlásila stav nouze a s tím související omezení. I kvůli tomu museli sociální demokraté, respektive jejich think-tank Masarykova demokratická akademie, oficiální oslavy třiceti let obnovené činnosti odložit na neurčito.

Co vás přivedlo po listopadu k sociální demokracii?

Já jsem bytostný socialista. Tehdy bylo na každém rohu spoustu plakátů. Viděl jsem jeden, kde ústřední přípravný výbor sociální demokracie zval zájemce o členství do bytu Břetislava Nedbálka, což bylo na Národní třídě. Tam se vystřídaly tisíce lidí během krátké doby a tam jsem se přihlásil těsně po 17. listopadu. Bylo to 20. nebo 21. Břéťovi jsme ten byt pěkně zdevastovali, musím říct. Byl to velice obětavý člověk. Po měsíci se ústřední sekretariát přesunul z jeho bytu na Václavské náměstí 43 a pak v lednu už jsme se přesunuli do Lidového domu.

Předtím jste nebyl v kontaktu s lidmi z exilové sociální demokracie? Například s Jiřím Horákem?

Ne. Ta jména jsem samozřejmě znal, ale nebyl jsem v kontaktu.

Jak brali takového úplného nováčka?

Poměrně rychle jsem navázal přátelský vztah s Přemyslem Janýrem, s Jiřím Horákem, s Radkem Lužou. Byli to velmi zkušení lidé. Jiří Horák - ten měl úplně encyklopedické znalosti, politologické, sociologické. Málo platné, Československo to byl takový uzavřený rybník, ale oni měli celosvětový rozhled. Bylo to pro mne obohacující a oni si mne asi také všimli. Asi nějaké mé praktičnosti, protože jsem od začátku vyřizoval finanční věci. Například když Přemysl Janýr vydal první dvě vydání Práva lidu v prosinci, vrátily se hromady peněz, ale v drobných. Takže jsem musel sehnat lidi, kteří to spočetli a připravili k výměně v bance a z toho jsme financovali v začátcích činnost.

Takže to byla náhoda, že jste se dostal k této exilové skupině? Nebo už v té době měla navrch?

To se nedá říci, že by měli větší pravomoce. On ten exil byl také velmi rozdělený. Byla to skupina Jiřího Horáka, Přemysla Janýra a Radka Luži, to byli lidé, kteří byli schopni zajistit nějakou materiální pomoc, a pak tam byla další část exilu, která byla silně proti nim, protože exil je - promiňte mi, že to řeknu - ale do značné míry patologická záležitost. Ti lidé si za léta, kdy byli spolu v té exilové ponorce - byť každý v jiné zemi - vytvářeli tolik nenávisti, že mne to úplně šokovalo.

Pokud jde o Horáka, Janýra a Lužu, tak ti přišli s praktickými věcmi. Přemek Janýr zajistil pomoc od rakouské sociální demokracie. Dostávali jsme rozmnožovací stroje, faxy, techniku, kterou jsme vybavovali jak ústřední sekretariát, tak postupně vznikající okresní a krajské sekretariáty. V závěru roku 1990 jsme měli vytvořené sekretariáty téměř ve všech okresech České republiky a taktéž okresní organizace. Měli jsme kolem devíti tisíc členů - to možná že má dnešní sociální demokracie.

Jak tehdy vypadala sociální demokracie?

Byla rozhádaná. Myslím, že tu rozhádanost, která pokračovala dlouhá léta a nezastavila se doteď, přinesli do sociální demokracie exiloví sociální demokraté. Toho dojmu se nemůžu zbavit. Ale zas bez exilových sociálních demokratů bychom tu stranu neobnovili. A bez vazeb na zahraniční sociálně demokratické strany.

V roce 1990 jsme neměli dobrou vazbu na německou sociální demokracii, protože tam byly kontakty na Rudolfa Battěka, který dělal konkurenční projekt v rámci Občanského fóra. Němečtí sociální demokraté neznali souvislosti a domnívali se, že Občanské fórum by mohlo být budoucí sociální demokracií. Ale v květnu 1990 Willy Brandt (sociální demokrat, německý kancléř a v té době šéf Socialistické internacionály, pozn. red.) navštívil Lidový dům a pochopil, že to má určitou perspektivu. A stali jsme se opět plnoprávnými členy socialistické internacionály.

Battěk versus Horák. V čem se rozcházeli, jaké byly jejich pozice?

Pozice byly rozdílné. Zcela nepochybně se do nich - řeknu to velmi šetrně - promítaly zájmy některých zemí. Na jedné straně Německa - Rudolf Battěk, a na druhé Spojených států - Jiří Horák.

Mně to bylo jedno, s oběma jsem si rozuměl. I s Rudolfem Battěkem, ačkoli jsem byl u toho, když ho ze sociální demokracie vylučovali. Byl to velmi příjemný, kultivovaný člověk a i později jsme se občas stýkali. S Jiřím Horákem jsme byli osobní přátelé.

Byl mezi nimi i názorový rozpor?

Určitě. Horákovo vedení od začátku, tedy již před sjezdem, říkalo, že je třeba jít samostatně do voleb, byť bychom v nich prohráli. Ta zkušenost je cenná, značka se musí lidem ukázat, což se potom stalo. Battěkova skupina se rozhodla kandidovat v rámci Občanského fóra. Byli úspěšní, často na prvních místech kandidátek, a nás jako sociální demokracii to oslabilo. Nedostali jsme se přes pět procent. Kdyby kandidovali za nás, tak jsme se už tehdy v těch prvních volbách přes pět procent dostali.

Toto dilema se řešilo i na sjezdu…

Ano, jeden z důvodů, proč tam prohrál Battěk, byl ten, že Jiří Horák nabídl lidem, že půjdeme samostatně. Samozřejmě jsme neměli těžké váhy, nikdo nás neznal, nikdo neznal Horáka, nikdo neznal Janýra, to byli lidé z exilu, kteří sem přišli, a nikdo neznal ani krajské lídry. Ve volební kampani jsme oblepili celou republiku, a to je tak všechno, co jsme dokázali udělat. I když jsme dostali nějaké peníze na volby od rakouských sociálních demokratů, nevěděli jsme, jak na to. Výsledek nedopadl, jak jsme si představovali, ale když se na to podívám zpětně, tak to nebylo vůbec špatné.

Sjezd ale nakonec umožnil, aby, kdo bude chtít, kandidoval za OF. Neříkal si pak Jiří Horák, že to byla chyba? Že se mělo kandidovat jen pod jednou značkou?

Delegáti na sjezdu neměli vesměs žádné politické zkušenosti. Kdybychom jim byli vysvětlovali, že to je nesmysl, oni by nám stejně nevěřili. Oni chtěli každému udělat dobře. To, že to je neslučitelné a že to stranu de facto poškozuje, bylo zbytečné říkat. Delegáti to tak nebrali.

Někdo z Klubu sociálních demokratů v rámci OF v sociální demokracii zůstal?

Ne. V roce 1991 Jiří Horák začal zvát sociálně a socialisticky orientované lidi z OF do sociální demokracie. Objevilo se deset, dvanáct lidí. Nejvýraznější Ivan Fišera, Petr Kučera, samozřejmě Valter Komárek. V závěsu za nimi přišli další. Ale z Klubu sociálních demokratů od Rudolfa Battěka nikdo.

K samotnému sjezdu. Co je vaše nejsilnější vzpomínka?

Tady bylo hlavní, že jsme řekli, že tady jsme, že se vytvořilo legitimní vedení, že jsme se rozhodli jít sami bez poručnictví do voleb. Strana měla Lidový dům, což jí dávalo základnu, a ukázali jsme, že máme budoucnost. I když sjezd jako takový probíhal velmi zmateně. Nekonzistentně. S urážkami na nové vedení. Ivan Sviták - marxista - byl host sjezdu a vzpomínám, jak tam hovořil o Horákovi a Janýrovi jako o exilových cihlách, které bychom měli odhodit.

Ale my jsme v tom okamžiku neměli nikoho jiného. Sviták nedomýšlel, že potřebujeme někoho, kdo hnutí ochrání v tom daném okamžiku, kdy se vzdouvala velká antisocialistická vlna.

Museli jste v počátcích řešit vztah k minulosti? Třeba směrem k slučovacímu sjezdu v roce 1948?

Myslím, že bylo dobrým tahem, že v čele strany stanul člověk, jenž byl profesionální antikomunista, který měl dobré vztahy na administrativu Spojených států. Myslím, že to tu stranu zachránilo. V některých novinách se otevřeně psalo sociální demokracie a za tím zkratka B jako bolševici. Doba byla taková. Ale strana v té době byla hodně antikomunistická, což bylo dáno tím, že velká část členů byli ti „nesloučení“ sociální demokraté.

Slavomír Klaban (dočasný předseda sociální demokracie před sjezdem, pozn. red.) ve svých vzpomínkách napsal, že když byl s tehdejším ústředním tajemníkem KSČ Karlem Urbánkem dojednávat návrat Lidového domu v prosinci 1989, překvapil jej Urbánek otázkou, zda by přeci jen nešli socialisté s komunisty do voleb spolu a nevytvořili Lidovou frontu.

Nevím o tom, ale Karel Urbánek musel vědět, že s nimi nemůžeme jít. Počátkem roku 1990 se začala vzdouvat vlna nejen antikomunismu, ale i antisocialismu, takže jsme potřebovali naopak se od nich oddělit. Oni velice dobře pochopili, že přijdou o držení Lidového domu, tak nám ho vydali. A my jsme ho ubránili.

Kdo z později známých sociálních demokratů se účastnil již prvního sjezdu?

Byla tam Petra Buzková, byl to takový začátek pro řadu lidí. Objevoval se tam už i Stanislav Gross, který se pohyboval mezi mladými sociálními demokraty, a pokud nebyl na sjezdu, byl na vojenské službě. Ale už začátkem roku 1990 jsem ho zaznamenal. Byl tam Vladimír Špidla - to už byla významná figura v rámci jihočeské sociální demokracie.

Jak vidíte současnou sociální demokracii?

Jsou ve složité situaci. Když si analyzuji ty poslední průzkumy veřejného mínění, preference se pohybují někde kolem pěti a půl procenty, ale co je vážnější, že jen do poloviny jsou to voliči jistí. Ta strana nemá žádnou definitivu, že by tedy mohla počítat s bezproblémovou účastí v příští Sněmovně a musí se sebou něco udělat. To je zřejmé.

Ale situace je řešitelná. Je to ale potřeba řešit jinými prostředky než rutinou.

Neuvažujete o návratu do sociální demokracie?

To je do značné míry na té straně jako takové.