Izolace, nechuť k jídlu, bezmoc. Čím si projdou přetížení zdravotníci

Nekonečný pracovní kolotoč, časté setkání se smrtí i bezmoc. Už téměř rok desítky tisíc zdravotníků v Česku zažívají enormní zátěž spojenou s onemocněním covid-19. „Občas je popadne úzkost. Bojí se sami o sebe i o to, že nakazí své blízké,“ popisuje v rozhovoru pro Seznam Zprávy zdravotní sestra Zuzana Adamovská. V ostravské fakultní nemocnici je kromě práce na klinice dětského lékařství zastupujícím koordinátorem 11členného peer týmu a 20 interventů pro blízké pacientů. Při své doprovodné profesi, která se v českých nemocnicích šíří jen pozvolna, pomáhá kolegům i příbuzným pacientů přestát krizové situace.

Stále slyšíme o zahlcených nemocnicích. Jak se to projevuje na psychice personálu?

Zaměstnanci si neberou dovolené. Jedou dvanáctihodinové směny. Je to i trochu jiná práce než normálně, protože pracují v celotělových skafandrech. Pro některé z nich je velmi složité, když se z běžného nemocničního oddělení stane covidová jednotka. Zemřelého třeba měli jednou za dvacet let. Najednou tam umírají lidé často a lékaři, lékařky, sestřičky na to nejsou zvyklí. Často je dostane bezmoc, že to nemohou změnit. Dělají svou práci, jak nejlépe umí, ale proti covidu není zbraň. Je to psychické vycucnutí, protože se snažíte a není vidět pozitivní výsledek.

Dennodenní umírání na zdravotníky musí dopadat. Co v takové chvíli řeší?

Potřebovali by si hlavně chvilku odpočinout. Nevidí světlo na konci tunelu, ale jen další měsíce, kdy budou muset takto makat. Nevidí konec, nějakou možnost, že je na covidové jednotce někdo vystřídá.

Máte tedy jako takzvaný peer víc práce?

Před Vánoci bylo případů hodně. Prakticky většina ze 49 intervencí byla na podzim při druhé vlně covidu. To bylo opravdu hodně náročné. Ale jsme velký tým peerů, práci jsme si rozdělili. Horší to mají malé nemocnice, kde fungují třeba jen dva interventi. A to jsou rádi, že tam vůbec někdo takový je.

V čem tedy peer intervence spočívá?

Je to taková prvotní psychická pomoc. Pomáhá obnovit duševní rovnováhu po prožité nadlimitní situaci kolegům zdravotníkům. Původně šlo o profesní situace. Dneska víme, že se často prolínají osobní důvody. Třeba vážné nemocní rodiče, děti. Vozí se po mně šéf nebo se rozvádím. Principem je normalizovat situaci. Peery se stávají lidé s nějakou zkušeností. Pokud jsem zažila resuscitaci dítěte, které nepřežilo, mohu se o to podělit s kolegyní, jež si něčím podobným prošla. Samozřejmě vás vždy velice zasáhne, když máte zdravé dítě, náhle se mu něco stane a nakonec předáváte rodičům igelitovou tašku s věcmi. V takových momentech je člověku velmi úzko, zle. My jej vyslechneme, probereme spolu, co přesně dělal. Zrcadlíme jejich obavy. Můžu alespoň kolegyni říct: „Podívej, bohužel se to stává. Měla jsem to stejně. Nejsme bozi, ale musíme pomáhat dál.“ Hledáme pak cestu, jak se vyhnout psychotropním látkám, syndromu profesního vyhoření, posttraumatické stresové poruše. Mohou se projevit psychosomatické potíže, kdy lidé mají bolesti břicha, zad. Všechno se v tom odráží. V době koronaviru často kolegové nemohou spát, nemají chuť k jídlu. Když problémy přetrvávají, je potřeba vyhledat psychologickou pomoc.

S čím se na vás kolegové nyní nejčastěji obracejí?

Často je popadne úzkost. Nejhorší je, když máte strach sám o sebe a o své blízké. Bojí se, že přenesou nemoc do rodiny. I když se už teď ví, že většinou se zdravotníci nenakazí v práci, že mají účinné ochranné pomůcky, obavy prostě zůstávají. A další věc? Jsme kontaktní lidé. Máme rádi lidi. Najednou máme rukavice, štíty a chybí nám trávit delší dobu s pacienty. Prostě schází běžný osobní kontakt pacient-sestra.

Když za vámi někdo přijde s takovou úzkostí, v čem spočívá vaše pomoc?

Náš tým čítá jedenáct členů, z toho osm aktivních. Intervence je buď individuální po telefonu, kdy nám kolegové mohou zavolat. Často sdělí jen prvotní myšlenky, s nimiž se potřebují někomu svěřit. Jsme hned na ráně. Zavolají: Dneska byla šichta na h…, strašně moc práce. A najednou se to začne všechno sypat: že manžel vyžaduje větší pozornost, že chodí z nemocnice příliš unavená. Potřebují se hlavně vypovídat. Anebo se domlouváme na individuální schůzky. Nechceme radit, spíš s nimi hledáme cesty, jak z úzkostí ven. Když to opatření dovolila, měli jsme na podzim i větší peer intervence, kdy si popovídá celá skupina.

A jak tedy řešit podobné úzkosti?

Je třeba si najít alespoň trochu času na sebe, odreagovat se u toho, co mám rád. Někdo si čte, někdo sedne na kolo. Musí se hýčkat, protože odvádějí výborně svou práci. Je dobře, když zavolají, protože to oslabuje pocit profesního selhání. Když jste pod tlakem, je třeba takto upustit ventil.

Zvlášť když zdravotníkům spousta lidí z okolí nadává nebo se jich vyloženě straní kvůli obavě z nákazy.

Ano, mám třeba kolegyni, od které se odstěhoval manžel k dětem, protože se bál té nemoci. I to je jedna z věcí, s níž se nám svěřují. Lidé vidí covid v televizi, v novinách, všichni to řeší a jsou pak vystrašení.

Spousta zdravotníků si asi teď hlavně říká: „Jsem potřeba na oddělení, hlavně je třeba vydržet.“ Jak na sobě mohou pozorovat, že jsou třeba před totálním kolapsem?

Většinou těžko hledají chuť k jakékoli práci, nic se jim nechce. Ale ztrácí také úplně chuť k jídlu. Někteří mají i myšlenky na sebevraždu. To už je pak práce zralá pro psychologa.

Jsou to časté případy?

U takových se často přidávají problémy i z domu. Řeší třeba rozvod a tak dále. V takovou chvíli je lepší se obrátit na odborníka, my zajišťujeme jen prvotní psychickou pomoc.

A jak krize dopadá na příbuzné pacientů, kteří teď často nemají možnost se rozloučit s umírajícím?

V naší nemocnici mají většinou příbuzní povoleno od ošetřujícího lékaře se s umírajícími rozloučit. Ale vím, že v některých nemocnicích to tak není. Odkazujeme na Krizovou linku pomoci pro blízké pacientů anebo linku 1221, která tam daný hovor může přepojit a poskytnout psychickou podporu v těžkých chvílích, kterými příbuzní procházejí.

Obracejí se na vás i kolegové z jiných krajů. Tam takové pozice peerů chybějí?

Ve FN Ostrava fungujeme už skoro 12 let. Ale teprve od podzimu 2019 platí vyhláška Ministerstva zdravotnictví, že by měla peer péče fungovat v každé nemocnici. Na Národním centru ošetřovatelství by se měli školit další peeři, kteří utvoří skupinky v jednotlivých špitálech.

Ale podle ohlasů z jiných nemocnic tato pomoc zatím nefunguje v takové míře, jak by byla potřeba. Proč?

Vyžaduje to peníze. Všichni si myslí, že jsme jako zdravotníci hrdinové, kteří musejí vše zvládnout a nemají nárok na emoce při tak náročné práci. V západních zemích to funguje desítky let a zdravotníci si pomáhají navzájem.

Převládá v české společnosti i stydlivost se svěřit?

Je to možné. Spousta kolegů volá tajně, chtějí schůzku na neutrálním místě.

Před víc než rokem ostravská nemocnice čelila teroristickému útoku, po němž zemřelo sedm lidí. Psychicky jste pomáhali třem stovkám lidí. Nesou si stále trauma?

Vím, že je pár kolegyň, které chodí na psychoterapie a doteď se s tragédií srovnávají. Pokud by se o ně tým peerů nepostaral, lékařů a sestřiček v péči psychologů by bylo asi o dost víc.

Pomáháte tedy i tím, že člověk po takovém traumatu nedá výpověď?

Přesně tak. Pamatuju si, že jsem ošetřovala jednu sestřičku. Říkala mi: „Tohle byla poslední kapka.“ Na chodbě ji pořád potkávám. Vydržela. Když jsme v prosinci řešili výročí a říkali jsme kolegů, že vzpomínání bude asi těžké, tak někteří měli slzy v očích, někteří plakali, ale řekli, že to dají. Jsem pyšná na náš tým. Všichni odvedli skvělou práci.