Iva Janžurová se promění v Teroristku. Po veleúspěšné Teorii tygra se chystá na natáčení nového filmu

Paní Janžurová, máte pár týdnů do nové premiéry v divadle, což u vás není tak výjimečná věc, ale poprvé jste v roli režisérky. Jsou to větší nervy?

V téhle fázi zkoušení je to pořád ještě příjemné, protože vidíme ten čas před sebou, a opravdu jsem napjatá, co to se mnou udělá, až přijde ta smršť posledních dní, kdy se budou převážně řešit technické problémy a já budu chtít pořád vidět hrát na plné pecky herečky. Dokonce jsem si to zkomplikovala tím, že v té hře ještě hraju. To jsem možná neměla dělat.

Měli bychom říct, že jde o hru Tennessee Williamse Báječná neděle v parku Creve Coeur, kterou jste kdysi hrála v Divadle na Vinohradech v režii vašeho manžela Stanislava Remundy. Vaši tehdejší roli teď bude hrát vaše dcera Sabina. Jak to přišlo, že právě tato hra a právě ve vaší režii?

Ta hra pro mě kdysi měla veliký význam, protože jsme s tím mým mužem a s Danou Kolářovou a Eliškou Balzerovou zažívali takové laboratorní herectví, kdy jsme si na tom ověřili nějaké doposud pro sebe neznámé principy. Ten Williams, který se mi - nevím proč, je to snad jeho vina - vyhýbá, je pro mě autorem úplně nejvýsostnějším. Hrozně bych toužila se s ním sejít. Je to malé obsazení, tak jsme uprosili ředitele Kocourka v Kalichu, aby nás s tím přijal.

Používáte i režijní metody svého muže?

To si nepamatuji, ale ten princip ano. Protože jsem s ním dělala víckrát - herectví vnitřního záměru, sledovat záměr postavy, nikoli snažit se ilustrovat slova.

Poslouchají vás herečky?

Úžasně.

Nesnaží se do toho dávat něco jiného, než chcete?

Vybrala jsem si báječnou kolegyni Lucii Žáčkovou, která opustila Národní divadlo, a já ji pokládám za obrovský talent. Potom Baruška Munzarová, což je spolužačka mé dcery, herečka, která je velmi ukázněná, poslušná a velmi mě překvapila, jak k té roli přistupuje. A moje dcera. O ní říkají, že ta role je skutečně pro ni. Nevím, jestli to bylo tolik pro mě, jako to je dneska pro Sábu.

Zkoušíte v soukromém Divadle Kalich. Sama jste už třicet let stálou členkou Národního divadla. To, že zkoušíte v Kalichu, znamená, že na první scéně pro vás nemají role a neumí tolik využít váš elán a energii?

Tam, myslím, byla posledním využitím mého elánu inscenace Audience u královny. Tam jsem si připadala plně využitá. Ale to bylo ještě za minulého šéfa (šéfa činohy Michala Dočekala, pozn. red.). Máme dvaašedesát repríz, jak jsem se v neděli dověděla. Dokonce hru, která se jmenuje Božská Sarah a hrajeme ji v Kalichu, jsem panu Špinarovi (nový šéf činohry, pozn. red.) nabízela…

A neměl zájem?

Říkala jsem mu, že by to bylo na Novou scénu. On to přešel mlčením, v podstatě. Tak jsem to pustila.

Zmínila jste Božskou Sarah, hru, kterou uvádíte od loňského roku v Kalichu a jste za ni nominovaná na Thálii. V sobotu 25. března se dozvíte, jestli nominaci proměníte v cenu. Jak herečka, která sesbírala spoustu divadelních, filmových a diváckých cen, takovou situaci prožívá? S napětím a touhou vyhrát?

Vůbec to neprožívám. Já na to většinou zapomenu. Pětadvacátého odpoledne hraju Sáru v Kalichu. Tu a tam jsem si říkala, co si vezmu na sebe. S Igorem Orozovičem (kolegou z Národního divadla, pozn. red.) máme takovou hru: protože on byl loni nominovaný za Swing (hra v ND, pozn. red.) a tu cenu nedostal, tak já jsem mu řekla, že jsem tu nominaci přijala jenom ze solidarity, abych ji taky nedostala. (směje se)

Hra Božská Sarah je o herečce Sáře Bernhardtové, o sklonku její kariéry, kdy ona přemítá o životě, píše paměti, opouštějí ji síly… Přemýšlím, do jaké míry je ta její situace podobná, nebo naprosto odlišná od té vaší. Vy rozhodně nejste herečkou na konci sil, ačkoliv jste loni prodělala operaci srdeční chlopně. Vybudilo vás to k další aktivitě v divadle?

Nevím. Asi mi to hodně pomohlo, respektive zastavilo to takový trošku tíživý dech a problémy, kvůli kterým jsem se nakonec nechala přemluvit k operaci. To určitě. Nevím, jestli jsem si teď nenaložila moc velké sousto práce, protože mě vzápětí čeká ještě hra Křehkosti, tvé jméno je žena na Nové scéně v Národním divadle. Ale s tou Sárou Bernhardtovou… Ona měla tu nohu, chuděrka, tak tam byla její zdravotní situace poněkud svízelnější. Ta doba byla zřejmě úplně jiná. Přínos, který ona dávala do svých rolí, si myslím, že můžu klidně považovat za velmi příbuzný. Na jednom místě říkám: „Tisíckrát jsem sama sebe znovu stvořila, tisíckrát jsem dala vlastní vášně napospas svým rolím.“ A to je něco, co já vlastně prožívám už léta. Dřív to tak nebylo. Herectví jsem brala tak, že si dělám legraci: Tu okopíruju tamtu paní a tu tuhletu, a hledám spíš někde cizí příklad. Ale už dlouhou dobu dávám do všech rolí nějaký kus sebe. Zdá se mi to docela správné, svým způsobem i jisté. Teď se mi špatně hraje ta postava v Pýše a předsudku…

Vaše poslední premiéra v Národním divadle.

…protože mi pan režisér nedovolil, abych tam dala část své vřelosti. Musím hrát jenom zlou ženu, nesmím se usmívat. To není opravdu ze mě. Ale jinak pro veškeré role hledám materiál jen v sobě. A to je asi to, k čemu herečka, která pátrá stále, dospěje.

Hledat podobnost vás a Alžběty II., kterou hrajete ve hře Audience u královny, je asi složité. Ale přeci jenom: Nakolik vás nějakým způsobem vtáhla do zájmu o politiku? Nemyslím jenom britskou, ale vůbec. Jak se politika dělá, jaké je její zákulisí…

Mám dojem, že jsem se tak velmi chabě, amatérsky o politiku zajímala dřív. Třeba o události v naší zemi a tak. To mě zajímalo. Teď se ani pomalu nedostanu ke zprávám. Vždycky, když si je pouštím, tak říkám: Co se za tu dlouhou dobu asi událo? Ale ta Anglie mě přitahuje, taky jsem se trošku snažila naučit anglicky. Když jsem dostala ten úkol, Alžbětu II., tak mě to vtáhlo, ale žádné další vzdělání jsem nepodstoupila.

Nevnímáte teď i českou politiku jinak, možná s větším odstupem, nadhledem? Loni 28. října se zase zvedaly emoce kvůli prezidentu Zemanovi. Jak tyhle věci prožíváte? Míváte chuť se zapojovat do Týdnů občanského neklidu a podobně?

Přiznám se, že trošičku ne. Že mi to tady připadá jako taková tůň zarostlá blínem a lupínky, že se s tím asi nebude dlouho nic dít. Nevím.

Nebudete se chtít zapojit do nějaké volební kampaně?

Ne. Bojím se, že takových lidí je daleko víc. Je to hanba, ale mě nic nenapadá. A dělá to asi taky ta okolnost, že mám tolik herecké práce.

Váš názor na to, zda má být prezidentem Miloš Zeman, nebo někdo jiný?

Řeknu vám upřímně, že nevím. Já bych ráda, kdyby se objevil nějaký takový velkorysý, vtipný, bodrý člověk, který by všem splňoval tu představu toho krásného prezidenta, a bojím se, že pokud tyhle typy jsou, a věřím, že jsou, tak se před touhle funkcí schovávají.

Není to téma, které by vás bavilo, předpokládám. Chystáte natáčení nějakého nového filmu?

Ano, ale já nevím, jestli to smím prozradit.

Zkuste to.

Pan režisér Bajgar mi poslal scénář.

Teorie tygra. Přímo pro vás?

Ano. Jmenuje se to Teroristka a scénář se mi moc líbil. Napsala jsem mu, že mi to připadá jakoby takovým zvláštním zrcadlem přes desetiletí, když jsem dostala scénář Kočáru do Vídně. To byla také žena, prostá žena z venkova, která se rozhodla, že pomstí smrt svého muže a zabije úplně nevinné dva rakouské vojáky. A jede se sekyrou do lesa, schovanou za tím kozlíkem. Tohle je také příběh ženy, která se rozhodne pomstít. Myslím, že to bude trochu i komedie, ale i trochu vážné. Už jsme udělali fotografie, ale já nevím, jestli to můžu prozradit.

Režíruje pan režisér Bajgar?

Ano.

A točíte letos?

Ne. Ještě mi čas neřekli. Ale už jsme nafotili fotku!

Zde si pusťte celý záznam rozhovoru s Ivou Janžurovou: