Článek
Ochrana klimatu se nemusí finančně vyplatit. Itálii momentálně hrozí, že bude muset uhradit škody britské ropné společnosti kvůli zákazu vrtů poblíž italského pobřeží. Případ vyvolal pobouření na speciálních mezinárodních tribunálech, které se problematikou zabývají.
Společnost Rockhopper Exploration se sídlem v britském Salisbury koupila licenci na těžbu ropy u italského pobřeží v roce 2014. Proti projektu se zvedla vlna odporu a protestů, ke kterým se přidaly desítky tisíc lidí. Během dvou let kampaň zvítězila i v italském parlamentu. Ten odhlasoval zákaz ropných a plynových projektů do vzdálenosti 12 námořních mil od italského pobřeží.
Britové ale věc nenechali jen tak. Rockhopper se brání pomocí relativně nejasného právního mechanismu známého jako „urovnávání sporů mezi investory a státy“ (ISDS). Ten společnostem umožňuje žalovat vlády za nastolení pravidel, která by mohla ovlivnit budoucí výdělky firem.
Zprávy naznačují, že společnost Rockhopper doposud za projekt utratila 29 milionů dolarů a teď požaduje úhradu škod ve výši 275 milionů dolarů na základě očekávaných budoucích zisků z těžby ropy.
Systém, který chrání korporáty
Společnost má podle svých zdrojů „slibné vyhlídky na vymáhání velmi významných peněžních kompenzací“ od Itálie. Uvedla to pro server The Guardian.
Mechanismus ISDS navrhli v 50. letech německý bankéř Hermann Abs a Hartley Shawcross, britský politik a hlavní právník ropné společnosti Royal Dutch Shell. Systém byl nastaven tak, aby chránil investice společností v nově nezávislých zemích, ve kterých hrozilo, že by se vlády mohly pokusit získat zpět kontrolu nad svými přírodními zdroji. Koncept se postupně ujal a nyní je zapsán do tisíců investičních dohod po celém světě.
O několik desetiletí později ho ropné společnosti používají k ochraně svých aktiv, tentokrát tváří v tvář nastávající vlně ochrany klimatu. Mechanismus ISDS je podle The Guardian součástí Smlouvy o energetické chartě (ECT), což nahrává právě energetickým společnostem. Ty totiž mohou žalovat jednotlivé státy v momentě, kdy země přijmou opatření, která by mohla zmařit budoucí výdělky těchto korporátů.
Pravidla platí i 20 let po odstoupení
Německá energetická společnost RWE například žaluje Nizozemsko o 1,4 miliardy eur kvůli plánům na postupné ukončení uhlí. Francie i Španělsko chtějí od smlouvy odstoupit, což je ale neochrání před závazky, které vyplývají z minulých investic. Například Itálie opustila smlouvu ECT v roce 2016, ale je žalována na základě „klauzule o skončení platnosti“, podle které bývalí členové podléhají platnosti smlouvy po dobu 20 let po jejich odchodu.
Podobné případy by mohly zpomalit opatření v oblasti klimatické krize, jelikož vlády čekají na výsledky právních bitev, jejichž průběh může trvat roky. Ruth Berganová, hlavní poradkyně v kampani Trade Justice Movement (Hnutí pro spravedlivý obchod, pozn. red.), pro The Guardian uvedla: „Politici tyto případy sledují a je jasné, že se dívají na to, co se děje jinde. Někteří pak brzdí vlastní strategie.“
Analýza společnosti Investigate Europe ukazuje, že nejzranitelnější evropskou zemí je v tomto Velká Británie. Především kvůli infrastruktuře fosilních paliv v hodnotě více než 120 miliard liber, kterou vlastní zahraniční společnosti. Podle Berganové hrozí, že by Spojené království mohlo ze strachu před žalováním oddálit nebo oslabit legislativu o změně klimatu. Británie přitom lidově řečeno „tlačí na pilu“. Například zvažuje zákaz prodeje aut se spalovacími motory na rok 2030, tedy dřív, než s tím počítá návrh Evropské komise. Podle té by podobný zákaz měl v EU platit od roku 2035, věc ale musí schválit Evropský parlament a členské země, tedy i Česko.
