Článek
Kdyby na Blízkém východě skutečně začala válka, kdo by ji rozpoutal?
Já bych to možná trošinku zmírnil. Ono není teď moc pravděpodobné, že by začala konvenční válka. Je to vidět i z té reakce Íránu. Oni samozřejmě něco udělat chtěli, to byl ten raketový útok na americké základny, který ale nic zásadního nezpůsobil. Vzápětí prezident tweetoval, že je všechno v pořádku. A z toho, co sledujeme, je patrné, že žádná ze stran si nepřeje nějaký vyloženě otevřený konflikt. Takže to není příliš pravděpodobné, ale na druhou stranou budou určitě pokračovat dál jisté konflikty. Na jedné straně jsou zde Američané a jejich spojenci – nearabské země jako Izrael atd., na druhé straně Írán a jeho spojenci, jako je Sýrie nebo část těch šíitských milicí v Iráku. Tyto místní spojenecké země budou nějakým způsobem v zástupném konfliktu za své sponzory.
To znamená, že Írán strašil?
Strašily obě strany, ale samozřejmě že ano. Je tam kolem toho z obou stran spousta rétoriky a propagandy. Ale výsledek vidíme a ostatně není v zájmu ani Ameriky, ani Íránu vstupovat do nějakého otevřeného konfliktu. Američané, respektive Donald Trump slíbil, že bude stahovat vojáky z Blízkého východu a Trump se určitě nechce vrhat do žádného dalšího konfliktu, kterých Američané v těch předešlých dekádách měli poměrně hodně. A nepříliš úspěšně si v nich počínali. Na druhou stranu Írán má relativně silnou armádu, ale poměrně zastaralou. Je ve velkých ekonomických problémech kvůli hospodářským sankcím. To napětí ve společnosti je tam také poměrně velké. Takže Írán si určitě také přímý konflikt nepřeje. Na druhou stranu, je to i psychologická válka plná silné rétoriky.
Komu se podle vás lépe daří vést tuto psychologickou válku, o které mluvíte?
Ono záleží, na koho je to cílené. Neznamená, že když některá silácká prohlášení zní absurdně v Evropě, tak to nemůže být Trumpův vzkaz pro jeho voliče v Americe. To nemusí být ani tak cíleno na Evropany nebo obyvatele Blízkého východu. A řada věcí, co řeknou íránští političtí představitelé, tak může být zase cílená do Íránu, ne navenek. Ona ta propaganda každé z těch stran je dost odlišná a funguje trochu jiným způsobem.
Když se podíváme na události ohledně sestřeleného ukrajinského civilního letadla, tak Írán přiznal, že za to může, ale podle něj bylo letadlo sestřeleno omylem. Tajemník ukrajinské bezpečnostní rady kanadské televizi řekl, že části vraku byly rychle odvezeny z místa. Naznačuje to tedy, že Írán skutečně chtěl něco tajit?
Je to dost pravděpodobné, to politické režimy dělají. Američané něco podobného udělali na sklonku 80. let zase vůči íránskému civilnímu letadlu a nikdy se za to neomluvily. Ani to nikdy nebylo jednoznačně z americké strany reflektováno. Takže samozřejmě je možné, že ten režim se nějak pokoušel s tím fabulovat. Ale zase na druhou stranu z různých důvodů to relativně rychle přiznal. A i když se třeba podíváme na to sestřelení letadla nad Ukrajinou, jak se k tomu postavilo třeba Rusko a jeho spojenci, tak tady je docela velký kvalitativní rozdíl.
A pomohl tomu i mezinárodní tlak, že se Írán takto rychle přiznal a že se vůbec přiznal?
Asi ano, samozřejmě byly různé kalkulace, asi tam skutečně byly nějaké družicové záběry, to je jednoznačně vidět, tak asi proti tomu se těžko argumentuje. Ale zároveň kdyby Írán chtěl asi i z hlediska vnitřní politiky, což možná se režimu ne úplně podařilo, protože jak je vidět, tak jsou tam poměrně velké demonstrace, které ten íránský postup kritizují. Samozřejmě to bylo sice ukrajinské letadlo, ale zahynula tam řada lidí, převážně vlastně Íránci. A vlastně řada i těch lidí, kteří neměli íránské občanství, tak byli íránského původu atd. Takže na to stejně nejvíce doplatili Íránci.
To, že šlo o lidský omyl, je to obhajitelné, je to uvěřitelné pro zahraniční partnery?
Tak takhle, jak to bylo vysvětlené, jako by se za to omlouvali, to asi samozřejmě že ano, omyly se ve válkách dějí. Tohle byl pravděpodobně skutečně omyl, protože není tady argumentace nebo nějaký důvod, proč by Íránci sestřelovali letadlo, ve kterém je plno Íránců. Něco jiného bylo, když tehdy Američané sestřelili zase údajně omylem íránské letadlo, tak relativně zanedlouho byla ta velká katastrofa, výbuch bomby a amerického letadla nad skotským městem. Samozřejmě to také nebylo nikdy jednoznačně objasněno, hodně se tam spekulovalo. Asi nejpravděpodobnější přímá vina byla na straně Libye a Kaddáfího, ale vlastně jedna z těch teorií je, že to také byla jakási íránská pomsta. A to by samozřejmě asi dávalo větší smysl, protože to bylo americké letadlo. Ale to je určitá spekulace. Ale tohle tomu vůbec nenahrává, to skutečně byl omyl, něco jako asi blízkovýchodní chaos v té nevojenské komunikaci a podobně. Ty vojenské omyly se celkem běžně stávají. Tzv. friendly fire se tomu říká, takové nevinné slovo, ale často také při tom zahyne spousta vojáků nebo spousta civilistů, vlastně vinou vlastní strany.
Západní tlak na Írán byl obrovský
Vy už jste to zmiňoval, někteří nespokojení Íránci vyšli do ulic. Měli hesla jako „Smrt diktátorovi“ nebo „Lžou, že naším nepřítelem je Amerika, náš nepřítel je právě tady“. To je celkově rozdílné dění od toho, co jsme viděli týden předtím, kdy Íránci oplakávali smrt zabitého generála.
Ano, ale to celkem asi můžeme vidět docela dlouho už jako takové vnitrospolečenské napětí. Ona samozřejmě neexistují v tom jednoznačná data, protože Írán nepovolí dělat nějaké průzkumy, kdo podporuje režim jednoznačně, kdo je proti němu. Ale je tam vidět, že jsou to hlavně lidé z velkých měst, vzdělanější lidé, také lidé svým způsobem konzumnější, méně asketičtí, tak tito lidé jsou daleko víc kritičtí k režimu. Můžeme to sledovat vlastně hodně už od té tzv. zelené revoluce před několika lety atd. Což ale zase jednoznačně neznamená, protože íránská společnost je hodně strukturovaná, a ne vždycky to 100procentně znamená, že ten, kdo kritizuje současné politické představitele, že si přeje americkou invazi a podobně. Íránci jsou na to ještě velice hákliví, oni si spíš chtějí o svých věcech i o politickém režimu rozhodovat sami. Určitě kritika vůči režimu je tam velká, někdy to může mít politické důvody. Velmi často to má ekonomické důvody, zdražování, dopad mezinárodních sankcí na Írán, většinou ti nejvyšší představitelé tím trpí velmi málo, protože si přece vždycky zajistí to, co potřebují. Ale naopak naprostá většina spíš prostých Íránců, střední třídy těmi sankcemi trpí, tam je nedostatek určitého zboží, zdražování je obrovské, inflace, stoupající ceny benzinu, byť je vlastně Írán ropnou velmocí a podobně. Na druhou stranu řada lidí z venkova nebo v takových menších konzervativnějších městech stále velmi intenzivně režim podporuje, z různých důvodů. Může to být náboženské přesvědčení, může to být odpor vůči americké nebo západní politice na Blízkém východě. Ta íránská zkušenost třeba s Američany, s Angličany z dob první poloviny 20. století, kdy to bylo ne, že Írán byl přímo kolonizovaný tady v této době, ale ten tlak západních velmocí byl obrovský. CIA, tuším, ve spojení s britskou tajnou službou také svrhly íránského premiéra v 50. letech. Takže tady je zase obrovská zkušenost velmi nevhodných zásahů Západu do íránské politiky. A zase Íránci jako civilizace, která je jedna z nejstarších civilizací světa, dokonce i ten současný islámský režim s tím určitým způsobem pracuje, a Íránci se sami vidí jako pokračovatelé těch starých civilizací, zatímco ty země, které na ně vyvíjejí nátlak, mají třeba 200, 300 let starou historii. A to samozřejmě Íránci také vnímají.
Ta otázka mířila i tam, jestli se ten mezinárodní konflikt nemůže přetavit do vnitrostátního, jestli nemůže hrozit revoluce v Íránu?
To určitě ano, už to tam bylo vidět. Ten samotný systém, řada lidí má představu, že to je nějaká absolutní teokracie, ono to tak není. Ten systém byl nastavený jako určitá kombinace demokracie a určitá část těch teokratických institucí, které dohlíží nad těmi demokratickými. To znamená, ona tam jakási omezená demokracie funguje, ale stejně poslední slovo vždycky nakonec mají šíitští duchovní, nejvyšší duchovní vůdci, řada dohlížitelů a podobně. Což jsou specifické instituce, které tam existují. Je dokonce zajímavá i část toho kléru. Část šíitských duchovních je často také velmi kritická. A třeba se jenom podívejme, ten asi nejkontroverznější prezident vůbec v dějinách Íránu byl Ahmadínežád a on vůbec nebyl žádný duchovní klerik. A naopak, když se podíváme na současného prezidenta Rúháního nebo na prezidenta, který byl před Ahmadínežádem Chátamí, tak to byli klerici, kteří byli považovaní za reformisty, za daleko otevřenější lidi, než byl Ahmadínežád, který vůbec žádnou duchovní osobností nebyl. Takže ono je to všechno složitější. A také jste zmiňovala stranický systém, tak sice něco jako politické strany existují, ale není to zdaleka tak, jak je to chápané v Evropě. Tam spíš vznikají taková velká spojenectví a volební kandidátky, takže tam skutečně klasická levice, pravice a liberální strany, agrární a podobně, to tam nenajdeme. Ale do určité míry samozřejmě jsou tam nějaké analogie, ale ten systém funguje trošku jinak, asi víc kolem nějakých charismatických, důležitých osobností, všechny musí být akceptované režimem. Protože ten, kdo se vyloženě proti tomu režimu postaví, nemůže kandidovat.
Dalo se očekávat, že rok 2020 bude tak bouřlivý na Blízkém východě, nebo ty události byly opravdu blesk z čistého nebe?
Tak jsme teprve na začátku roku, ale je pravda, ten začátek byl hodně bouřlivý skrz Trumpovo rozhodnutí zlikvidovat generála Solejmáního, to asi nikdo nečekal. Na druhou stranu teď zase můžeme vidět určitou deeskalaci, určité zklidnění. Ohnisek konfliktu je na Blízkém východě víc, to zdaleka není jenom Írán a jeho nejbližší okolí, ale celá řada dalších míst. Blízký východ je obrovská oblast v tom širším pojetí, vlastně to je celá severní Afrika nebo někdy můžeme mluvit o střední Asii i Pákistánu a této oblasti. Takže tam je celá řada skutečně velmi napjatých míst, samozřejmě izraelsko-palestinský konflikt, syrský konflikt zdaleka není ukončený, v Libyi je poměrně stále dramatická situace. Takže to všechno nesouvisí jenom bezprostředně s Íránem, ale je Írán a jeho spojenci a naopak Amerika a její spojenci, což je třeba Saúdská Arábie, Emiráty, Izrael atd. A i tyto státy tam samozřejmě hrají velké slovo v politice i v tom konfliktu.
