Iráčané se vysmáli Sadrovi. Klerik žádal oddělení pohlaví při protestech

Iráčané mají od víkendu nového premiéra, sociální protesty ale zřejmě hned tak neustanou. Premiér Muhammad Taufik Allaví je sice vyzval, ať v demonstracích pokračují až do splnění jejich požadavků, jmenování někdejšího ministra komunikací do čela vlády nicméně většina protestujících odmítá. Iráčané ho vnímají jako dalšího z řad zkorumpovaného establishmentu.

Přesto může Allavího osoba další osud hnutí výrazně ovlivnit. Premiér totiž vyhovuje šíitskému klerikovi Muktadu Sadrovi, jenž protesty od počátku podporoval. V poslední době se ale jeho rétorika změnila. Namísto ochrany, kterou jeho muži poskytovali demonstrujícím studentům, přišla naopak represe.

Na konci ledna Sadr s podporou protestů skončil a vyzval své příznivce, aby odhalili „sabotéry a nacionalisty“. Krátce poté se jeho milice střetly se studenty ve svatém městě Nadžaf – výsledkem bylo sedm mrtvých a 150 zraněných. Podobný masakr se udál i minulý čtvrtek ve městě Karbalá, kde řádění tzv. modrých čapek nepřežilo deset lidí. Modrá barva na kšiltovkách, které nosí Sadrovi příznivci, má přitom symbolizovat barvu míru, citovala jednoho z nich televize Al-Džazíra.

Podle některých zdrojů jsou ale výše zmíněné počty obětí silně podhodnocené. Umar Farhán, ředitel Centra pro dokumentaci válečných zločinů, serveru Middle East Eye řekl, že mrtvých v Nadžafu bylo nejméně 23. Na sociálních sítích se objevovaly zprávy o tom, že davy Iráčanů spěchají do nemocnic darovat krev, protože tam, kde došlo k bojům, jí mají zdravotníci akutní nedostatek.

„Modré čapky“ napadaly mírumilovné demonstranty i na náměstí Tahrír v Bagdádu, stejně jako v jihoirácké Basře. Sadrovi stoupenci jim zapalovali stany a útočili na ně noži, holemi, také ale střelnými zbraněmi.

Irácký analytik Ghaní Abí je přesvědčen, že zásahy proti demonstrantům přišly na příkaz Íránu. Muktada Sadr se sice sám také vymezoval proti íránskému vměšování do iráckých záležitostí, po zabití generála Kásima Solejmáního se ale měl přimknout blíže k Teheránu.

Spoustu Iráčanů pak šíitský klerik rozzlobil o víkendu, kdy kritizoval demonstranty za to, že se při protestech neoddělují ženy od mužů. Na sociálních sítích se strhla lavina kritiky od obou pohlaví. Demonstranti zveřejňovali snímky, na nichž protestují společně, muži pak snímky, na nichž se zahalovali do čádorů.

Irácké protestní hnutí vedené studenty odmítá podporu politických stran, stejně jako náboženské sektářství. K Sadrovi a jeho lidem, kteří demonstrace na podzim podporovali, se studenti stavěli podezřívavě. O pár měsíců později se ukázalo, že jejich opatrnost měla svůj důvod. Muktada Sadr už v minulosti několikrát prokázal, že rychlé změny názorů a spojenectví mu nejsou nijak cizí.

Sadr je synem prominentního šíitského klerika Muhammada Sadra, jehož nechal v roce 1999 zabít režim diktátora Saddáma Husajna. Po jeho svržení a americké invazi se stal Sadr jednou z nejvlivnějších postav irácké politiky, když dokázal zaplnit vzniklé mocenské vakuum. Stál tehdy v čele takzvané Mahdího armády, která bojovala proti irácké okupaci.

Sadrovu popularitu mezi Iráčany ale později oslabily náboženské střety v letech 2006 až 2008, kdy Sadrovi lidé napadali irácké sunnity a různé mezinárodní organizace upozorňovaly na porušování lidských práv a zločiny, kterých se dopouštěli.

Protesty, jež vypukly v říjnu loňského roku a distancovaly se od politických elit, zastihly Sadra nepřipraveného. Po počátečním váhání začal hnutí podporovat a vyslal své muže, aby studenty chránili před proíránskými milicemi – kromě sociálních požadavků žádají demonstranti i skoncování s vlivem sousedního Íránu.

Sadrova podpora ale nevydržela dlouho. Po zabití Solejmáního, který hrál v íránském vlivu v Iráku klíčovou roli, klerik vycítil, že hlavní spojkou Teheránu může být on. S Íránem ho ostatně dlouhodobě spojuje nejen náboženské vyznání, ale i silný antiamerikanismus.

Proti iráckému protestnímu hnutí, které je dalším (například vedle Alžírska) z mnoha pokračování arabského jara, se podle Zeidona Alkinaniho z think-tanku Open Democracy  vytvořila aliance Íránu a Muktady Sadra. Studenti toužící po práci, svobodě a demokracii tak mají podstatně silnější soupeře než jen iráckou vládu a její bezpečnostní složky.