Článek
Rok 2020 byl pro zdravotníky mimořádně náročný. Nejde jen o práci v neprodyšných oblecích a přesčasy, ale také o psychický tlak. Už před krizí přitom bylo české zdravotnictví personálně oslabeno. Nejhorší situaci zažívali lékaři a sestry na podzim, kdy byla data okolo koronaviru alarmující.
Ani konec roku 2020 ale nevypadá pohledem statistik dobře – počet nových případů denně přesáhl 16 tisíc, v nemocnicích s covidem-19 leží téměř 6 000 lidí. Data tak znovu připomínají těžké podzimní období.
„Už to nikdy nechci zažít,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy zdravotní sestra Martina Hvozdenská, která pracuje v Krajské nemocnici Tomáše Bati ve Zlíně.
Doufala jsem, že budeme moci na konci roku začít rozhovor něčím optimistickým. Data okolo koronaviru to ale moc nedovolují – tlak vyvíjený na nemocnice znovu narůstá. Můžete přiblížit, jak nyní vypadá situace u vás v krajské nemocnici?
Včera jsem měla po delší době službu na covidovém oddělení a vypadá to tam úplně jinak než před 14 dny. Plno bylo vždy, ale ty stavy jsou mnohem horší. V podstatě tam leží pár lidí, kteří by měli být na Jednotce intenzivní péče. Ale lůžka na intenzivní péči a na anesteziologicko-resuscitačním oddělení prostě nejsou. Včera se mi tam sypala lékařka, že na ARO mají jen jedno volné místo a že má strašný strach z toho, že v případě ještě většího zhoršení zdravotního stavu pacientů je nebude mít kam přeložit.
Také se poměrně hodně bojuje s nedostatkem personálu. Ten byl vždy z nějaké části nemocný, v poslední době ale vypadávalo mnoho lidí naráz. Navíc jsme řešili, že se bude otvírat další covidárium, a volný personál prostě není. Budeme to muset asi vyřešit tak, že každé oddělení poskytne sestru na covid oddělení. Ale tím pádem budou růst přesčasy na oslabených odděleních.
Odpočinula jste si vy a ostatní zdravotnický personál alespoň přes vánoční svátky?
V minulých letech se přes Vánoce na některých odděleních tlumil provoz, protože nebyla plánovaná operativa – některá oddělení se omezila, personál si vybíral dovolenou. Teď to tak není. Na covidových odděleních je potřeba více lidí, takže i když je omezena plánovaná péče, personál pracuje tam. Slouží se hodně a pomáháme i my z ambulancí.
Věděli jsme, že oddech nebude. Čísla byla chvilku lepší, ale začalo se brzy rozvolňovat a případů přibývalo – bylo jasné, že se nárůst později projeví v nemocnicích. V létě to bylo volnější a mohli jsme si vybrat pár dní dovolené, ale už na konci léta bylo na odběrových místech vidět, že narůstá počet odběrů i počet pozitivních.
Změnila se za ten rok péče o covidové pacienty a to, jací lidé se k vám v těžkých stavech dostávají?
Myslím, že skladba pacientů je pořád víceméně stejná. Většinou jsou to starší lidé s přidruženými chorobami, bývají tam ale i mladší bez přidružených onemocnění a doposud zdraví pacienti. Dřív jsme měli daleko víc překladů na JIP a ARO. Teď je máme také, ale není to v takovém počtu. Lidé už koronavirus znají – vědí, že když jsou dušní a mají dlouhodobé horečky, musí je vyšetřit lékař. Přijde mi, že se dřív snažili zůstávat doma. I při příjmu pacienta již lékař dle kliniky vidí, že je problém a že péče na standardním oddělení pacientovi nestačí.
Co je na péči o covidové pacienty úplně nejtěžší? Nemáte o sebe někdy strach?
Paradoxně mi přijde, že na covidovém oddělení není riziko nákazy takové jako na běžném oddělení. Jsou tam covidoví pacienti a vy víte, že jsou pozitivní. Máte plnou výbavu ochranných prostředků. Je tam také více personálu – sestra takzvaně špinavá a čistá. Sestra čistá nachystá pomůcky k výkonu a sestra špinavá je rozveze a aplikuje. Vše je oddělené – víte, že si máte dávat pozor a že ti lidé jsou vysoce infekční.
Zato když pracujete na ambulanci nebo běžném oddělení, tak nevíte, jestli ti lidé jsou infekční. Máme respirátory a při výkonech si bereme i rukavice a štít, ale zkrátka nevíte, zda jednáte s někým nemocným.
Zdravotní sestra Martina Hvozdenská.
Někteří lidé de facto i vykazují příznaky covidu-19 – popírají ale, že by byli ve styku s někým pozitivním. A pokud jde o astmatiky nebo pacienty s chronickou obstrukční plicní nemocí, tak nevíte, zda kašlou kvůli své chronické nemoci, či covidu-19. Někteří nemají příznaky žádné. Při hospitalizaci se sice lidé testují, ale někdy vyjde první test negativně a pozitivně až ten druhý. To je tedy daleko horší a myslím, že víc personálu onemocní právě na těchto odděleních.
Jak se vám ve všech těch ochranných pomůckách vůbec pracuje? Dá se na to zvyknout?
Je to náročné. Člověk se v oblecích potí a při jakékoliv fyzické námaze po vás pot doslova teče. Navíc mám brýle a často mi vadí, že se mlží. Například při polohování pacientů se zadýchávám a do toho se mi zamlží brýle, takže nic nevidím. Otřít si brýle nemůžu, protože bych si je zkontaminovala. I po fyzické stránce je práce mnohem náročnější.
Koronavirová krize trvá v podstatě skoro celý rok, jak jste zmínila, téměř bez oddechu. Pozorujete, že je vše těžší i po psychické stránce?
Snažím se práci domů nenosit, občas se ale objeví pacienti, na které myslím i doma a jejich osudy prožívám. Víte, když je člověku opravdu zle, dívá se na vás takovým zvláštním pohledem. Vypadá to tak, jako by jeho oči prosily o pomoc. A vy někdy víte, že mu pomoct nedokážete. A pak na ty lidi myslíte i doma, na to, jak se asi mají, jestli je jim lépe, hůře či to nezvládli. Tak to ale bývá nejen v době covidové, jen teď je takových případů mnohem víc. Pro mě osobně je relax obtížný. Když v televizi vidím, jak rostou čísla nakažených, tak se mi zase vrátí vzpomínky na to, co jsme prožívali v listopadu.
Každé dva dny se otvíralo nové covidové oddělení a stále to nestačilo. Najednou jsme věděli, že otevřeme ještě jedno a je konec. Potom jsme měli přetlak takový, že jsme pacienty převáželi do jiných nemocnic nejen v kraji, ale i mimo kraj. Bylo to neskutečně náročné. Říkala jsem si, co s těmi pacienty bude, kam je dáme a kdo se o ně postará? Opravdu už to nechci zažít znovu. Už nikdy ne.
Měli jsme téměř plnou nemocnici covid pozitivních pacientů. Péče o ně je těžší a úmrtnost je vyšší. Na smrt jsme jako sestry zvyklé, ale ne v takové míře. Prožívají to zejména kolegyně na JIP a ARO, kde lidí umírá více. My tu práci děláme, protože chceme lidem pomáhat – přijde někdo nemocný, vy se o něj postaráte a máte tam ten happy end, že jde většina domů vyléčená. Teď, když na těch jednotkách intenzivní péče a ARO polovina lidí umře, je to strašně demotivující a bolestivé.
V průběhu roku jsme několikrát slyšeli: dřív nedojdou přístroje, ale lidé, kteří by se o pacienty starali. Vnímáte to stejně? Odhalil koronavirus personální krizi českého zdravotnictví v celé podobě?
Na to, že ve zdravotnictví chybí lidé, se upozorňuje už spoustu let. Je pravda, že se poslední dobou zvyšovaly platy a mzdy ve zdravotnictví, takže ten exodus, který byl před lety, se zastavil. Pracovníků ale nepřibývá. A my přitom potřebujeme sestry, lékaře i další zdravotnický personál. Teď se na nás upírá pozornost veřejnosti a o zdravotnících se mluví jako o hrdinech. Ale obávám se, že až pandemie pomine a nebudeme vidět, tak si zase spousta lidí řekne: je to jejich poslání, vybrali si to, tak ať nekecají a makají.
Byla bych ráda, kdyby si veřejnost i politici uvědomili, jak je zdravotnictví strašně důležité. Že potřebujeme síť nemocnic všech typů, infekční oddělení, která se dřív v mnoha nemocnicích rušila, že potřebujeme lékaře, sestry i pomocný personál a že je důležitá hygienická služba, na kterou se v posledních letech úplně zapomínalo.
V minulosti jsme slýchali, že není třeba tolik nemocnic, že není málo personálu, ale je mnoho lůžek. Že se bude centralizovat, budou společné lůžkové fondy. Jenže až pandemie přejde, budeme muset dohnat péči, která se nyní odložila. Na to jsou potřeba lidé i prostory – řeči o tom, že máme mnoho lůžek a nemocnic, se zdají být zcela scestné.
Věříte, že se rok 2020 stane odrazem pro dlouhodobou změnu ve zdravotnictví?
Byla bych ráda, kdyby si to lidé uvědomili. Ty změny opravdu musí být systémové – potřebujeme dobrou síť nemocnic, zjednodušit vzdělávání lékařů, sjednotit systém odměňování, potřebujeme snížit velké rozdíly v platbách nemocnicím za péči a mnoho dalšího.
Jinými slovy – aby nezůstalo u odměn, ale posílil se systém jako takový?
Ano. Když si vezmete ty odměny – jsme strašně rádi, že je dostaneme, to jsou peníze, které většina z nás nikdy neviděla. Třeba pro sanitářky, které někde pracují za 20 tisíc hrubého i s příplatky, to jsou obrovské peníze. Je to úžasné. Ale do budoucna potřebujeme i systémové změny. Aby práce byla motivující i finančně. Ano, pracujeme srdcem, bez toho to nejde dělat. Ale je třeba, aby se za tu práci lidé uživili a aby pro ně byla také lukrativní. Aby přicházeli lidé, kteří to chtějí dělat, chtějí se sami i vzdělávat a posouvat zdravotnictví dál.
Na vládu letos mířila kritika za mnoho potíží, které se při pandemii odehrály, vše začalo jarním nedostatkem pomůcek a celkovou nepřipraveností. Co dnes považujete za největší přešlap?
Nejasná komunikace vlády. Tato doba si žádá jasná pravidla a vysvětlení, proč se zavádí a jaký je cíl opatření. Jak se říká, pokud někde není řád, vznikne neřád. A myslím si, že už dávno měla běžet informativní kampaň k očkování. Já ve zdravotnictví žiji a dokážu si dané informace najít a posoudit. Běžný člověk to tak ale často nemá. Pokud lidé nebudou mít validní informace podložené fakty, tak snadno uvěří dezinformacím a konspiračním teoriím. Obávám se přitom, že pokud společnost nebude proočkována, tak tato šílená doba neskončí.
Vy už víte, kdy vás čeká očkování?
Do očkovacího programu jsem se přihlásila. Zatím se na mě nedostalo, ale myslím, že s příštími dodávkami vakcíny už ano. Vidím, co covid-19 s lidmi dělá, a vidím i ty, kteří chodí na kontroly a kteří mají následky. Ty přitom nejsou malé a nikdo neví, zda jsou trvalé, nebo dočasné. Takže do očkování určitě jdu. Věřím, že se po Novém roce začnou navážet další vakcíny a že se nás zdravotníky podaří naočkovat zkraje roku.
Věříte, že se Česko podaří z většiny proočkovat během následujícího půlroku a až se budeme bavit za rok, bude pandemie jen nepříjemnou minulosti?
Nejsem si jistá, jestli se do půl roku stihneme proočkovat na sedmdesát procent populace. My můžeme mít plány, ale ten virus je má taky. Může vymizet jako španělská chřipka, může zmutovat a změnit se v běžný koronavirus, nebo naopak může zmutovat tak, že bude víc nebezpečný. Ale stále to bude koronavirus a očkováním si proti němu tělo vytvoří protilátky. V tom jediném vidím světlo na konci tunelu, že bychom se mohli vrátit do časů před covidem-19.
To bych si moc přála – abychom znovu řešili běžnou agendu a péči a všechny ty naše staré problémy. Teď se s kolegy bavíme jen o tom, kdo z kolegů má covid-19, jaký měl průběh, jaké má následky, kde chybí personál. Chtěla bych, aby už se vše vrátilo zpět.
