Článek
Tak rychlý nástup růstu cen jako v posledních měsících jsme od divokých devadesátek neviděli. Kilowatthodina silové elektřiny nestojí na burze obvyklou korunu, ale dvě až tři. Až to doputuje na fakturu domácnostem, bude veselo. Dochází k neobvyklému souběhu domácích, zahraničních i politických vlivů.
Doma nejsou lidé. Již dlouhou dobu je více volných pracovních míst než nezaměstnaných. Zahraniční pracovníci nejezdí, a tak dochází k růstu mzdových požadavků. Veřejné finance jsou de facto v troskách, pod záminkou boje proti pandemii rostly spíše mandatorní výdaje než dobře mířená pomoc postiženým oblastem ekonomiky. Dokladem chybně cílené pomoci je rostoucí míra úspor a neuspokojená poptávka, která se projevuje v cenových tlacích. Nebo jinak, přidání peněz státním zaměstnancům a důchodcům na dluh nebylo nic jiného než nakopnutí inflace, protože příjmy těchto skupin, na rozdíl od zaměstnanců prakticky kdekoliv v soukromém sektoru, pandemie nijak neohrozila.
V zahraničí zase pozorujeme trvající rozpad dodavatelských řetězců. Surovin, komponent a hotových výrobků ubývá tam, kde jsou potřeba, logistika je poškozená, zdražuje, a to opět vede k růstům cen dovozů. Často vidíme až násobky oproti stavu vloni, kontejner zboží z Asie nestojí 2500 dolarů ale 12 tisíc. Tento problém se pak promítá i do domácí ekonomiky, a věci tak zdražují.
Poslední inflační tlaky jsou vlastně politické, jednak nákladové a též daňové. Z uhlíkové neutrality se stala nedotknutelná modla. Nové technologie nejsou jen drahé, ale často nejsou připravené k průmyslovému použití. Průmysl je tak nucen k nákladné transformaci v období, kdy má trochu jiné starosti. Ceny emisních povolenek se utrhly ze řetězu a způsobují zdražení všech energií. Přitom plány na rychlé odstavení uhelných elektráren spolu s ideologicky podmíněným uzavřením jaderných elektráren v Německu vedou k pochybnostem, jak během dne balancovat poptávku po elektrické energii a její produkci z neřiditelných zdrojů. Za takový systém možná někdo v budoucnu získá pozici nejbohatšího investora v zemi, ale zatím není vyvinut a určitě nebude řízení nové soustavy pro spotřebitele a účet za elektřinu levnější než dosud.
Pokud skutečně dojde k rapidnímu nárůstu e-mobility, bude jednak potřeba více elektrické energie (otázka je, jak ji dostat z těch zavřených elektráren) a za druhé bude nutné zavést elektrickou spotřební daň, aby bylo možné pokrýt výpadek daně z pohonných hmot. A vzhledem ke stavu veřejných financí to asi nebude jediná daň, která bude zavedena či půjde nahoru. Takže plánované nové daně na dovozy, hliník či ocel kvůli uhlíkové neutralitě sice budou vítaným zdrojem pochroumaných financí, jen jaksi povedou též k nákladovému nárůstu cenové hladiny.
Jak z toho ven? Vlastně jsou dva základní scénáře. V prvním centrální banky budou vyšší inflaci se skřípěním zubů tolerovat. Dojde ke snížení dluhové zátěže veřejného sektoru za cenu změny inflačních očekávání, a tedy dlouhodobé změny spočívající v rychlejším růstu cenové hladiny i mezd. Což není nic hezkého směrem ke střadatelům, neboť dojde k erozi hodnot finančních aktiv. Ale hlavně by šlo o podkopání důvěry v měnovou politiku každé centrální banky.
V druhém scénáři dojde k narovnání sazeb na míry vyšší než inflace. To povede k enormnímu tlaku na dluhovou službu veřejných financí a patrně dojde na vyšší míru růstu daní. Dá se očekávat ekonomický útlum a příjmový pokles. Na druhou stranu však nákladové tlaky zcela nepominou, neboť jsou dány spíše politickými než ekonomickými faktory. Vyšší inflace spojená s ekonomickým útlumem se jmenuje stagflace. Ropný šok v sedmdesátých letech je hezký příklad, jak drahé energie poškodily ekonomiku tím, že spojily dříve neslučitelné: inflaci s recesí. Jelikož veřejné finance jsou již dnes pod dluhovým tlakem, nebude ze stagflace jednoduchá cesta ven.
V této situaci tak máme na výběr ze dvou špatných řešení. Protože třetí možnost, přiznaný ústup od razantní bezuhlíkové doktríny a ponechání jaderných i uhelných elektráren v provozu není nic než hereze vůči současnému evropskému mainstreamu a znamenal by konec evropských elit.
