Článek
Obětí – většinou židovských – byl více než jeden milion. Jenže během desetiletí, která od konce války uplynula, bylo čím dál jasnější, že získat jména všech mrtvých bude problematické. Nacisté při odchodu z tábora zničili nejenom infrastrukturu tábora, ale i jeho záznamy, a většina obětí také nebyla svými vrahy registrována.
Roky historici po jménech mrtvých bádají. Sbírají například certifikáty smrti, které odvezla Sovětská armáda a muzeu tábora byly poskytnuty až v roce 1992. Ale i to je jen zlomek původní dokumentace.
K identifikaci obětí je využíván každý zdroj, ať už jsou to jména na tisících kufrů, které po mrtvých zůstaly, příběhy přeživších, rodinná svědectví, nebo třeba i nápisy vězňů na zdech tábora. Přesto stále zůstávají velké mezery.
„Máme například tzv. jízdenky na vlak od řeckých Židů. Jde o 30 tisíc malých karet, které jsou vlastně potvrzením, že tito lidé byli deportováni. Ale je to 30 tisíc z celkového počtu 50 tisíc řeckých Židů,“ říká šéf digitálního úložiště osvětimského muzea Krzysztof Antonczyk. „Většina z nich byla zabita hned po svém příjezdu. Takže máme tyto papírové karty, ale nemáme většinu jmen, protože seznam řeckých Židů neexistoval. To samé platí i o maďarských Židech deportovaných z Maďarska.“
Deportace Židů do Osvětimi probíhaly ještě několik měsíců před osvobozením tábora. „Každý den sem přijížděly tři až čtyři vlaky s tisíci vězni. U většiny z nich neznáme jméno,“ podotýká Antonczyk. Identifikace všech mrtvých z Osvětimi podle něj nebude nikdy možná.
Ale to neznamená, že nebudou v práci pokračovat. „Je pro nás velmi důležité zjistit jejich identitu, najít jména těch, kteří byli deportováni. A nejenom kvůli historii nebo výzkumu, ale především kvůli památce pro jejich rodiny, pro budoucnost, pro nás, tato jména jsou svým způsobem památníkem nás všech,“ říká Krzysztof Antonczyk.
