I s nevyléčitelnou nemocí se dá dobře žít, říká hrdinka filmu o paliativní péči

Celovečerní dokumentární film Adély Komrzý Jednotka intenzivního života se snaží ukázat, že smrt je nedílnou součástí lidského života. Jak těžké je takové vnímání pro pacienty a jak jim mohou lékaři pomoci?

Hostem Ptám se já byla Kateřina Rusinová, přednostka Kliniky paliativní medicíny ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze a jedna z hlavních hrdinek dokumentu Jednotka intenzivního života, který získal dvě čestná ocenění na Filmovém festivalu v Karlových Varech.

Paliativní medicína má za cíl pomoci zajistit tu nejlepší možnou kvalitu života těm, které už nelze vyléčit. Autorka dokumentu Jednotka intenzivního života Adéla Komrzý se přitom rozhodla film natočit právě na základně zprostředkované zkušenosti s umíráním blízké osoby v nemocnici, kdy rodina ani pacient neměli dostatečné informace a neměli tak možnost se důstojně s nevyhnutelnou situací vyrovnat.

A podle lékařky a přednostky první Kliniky paliativní medicíny, která v Česku vůbec vznikla, Kateřiny Rusinové, je právě pochopení informací, které lékaři pacientům dávají, často stěžejní.

„Bavíme se s pacienty, jak své nemoci rozumějí oni. My jsme ti, kdo používají otázky a ptáme se, jaké informace pacient má, jaké potřebuje, čeho se bojí, nebo o koho se potřebuje opřít,“ popisuje svoji profesi Rusinová. „Jako lékaři umíme dobře pokládat všechny otázky na to, jakou má pacient bolest na hrudi. Odkud a kam postupuje. Ale otázky na to, jak tomu pacient rozumí, se moc na medicíně neučí,“ dodává s tím, že správné porozumění diagnóze je nesmírně důležité pro psychiku pacientů i vyrovnání se s chorobou.

Podle Rusinové lidé často nerozumí ani samotnému pojmu paliativní péče, která se nevěnuje člověku pouze v „závěru života“, ale poskytuje mu medicínskou, psychickou, sociální i duchovní oporu už od začátku jeho diagnózy.

Podle dat Ministerstva zdravotnictví jsou přitom zatím v České republice paliativní týmy jen v pětině nemocnic, přestože v nich dochází k šedesáti až sedmdesáti procentům všech úmrtí. Podle Rusinové je to ale ohromný posun oproti situaci před pěti nebo deseti lety. „Je to obrovský kus práce a obrovské tempo vývoje. Po celé České republice jsou lidé, kteří jako lékaři nebo sestry mají o paliativní medicínu zájem a nacházejí podporu v rámci nemocnic, kde pracují,“ vysvětluje počty odborných týmů v Česku. A dodává, že kde není paliativní tým, neznamená, že není kvalitní péče o pokročile nemocné.

Je téma paliativní péče pro české pacienty stále tabu? A jak lze pomoc osobám s nevyléčitelným onemocněním rozšířit? Kdy se do pomoci zapojí i pojišťovny?

Pusťte si rozhovor v úvodním videu, audiu, nebo ve své oblíbené podcastové aplikaci.