I s nadstavbou liga tradičně skončila výkřiky o žumpě, fotbal se totiž pořád plazí Berbrovi u nohou

Dobojováno jest. Fanoušci fotbalové Slavie se těší ze zisku mistrovské i pohárové trofeje, prvního „double“ červenobílých od bicanovské éry. V Plzni kluboví šéfové laskají pohledem výpis z účtu, na kterém leží tři čtvrtě miliardy korun za účast v Lize mistrů.

A letenská laboratoř na vynalézání fotbalu tradičně věří, že s dalším trenérem, tentokrát s Václavem Jílkem, a s tradičně úplně novým kádrem, co mu za spoustu peněz postaví, už to přece konečně vyjít musí. Samozřejmě za základní podmínky, že se trenér bude striktně držet majitelových odborných strategických pokynů.

Takže nic moc nového pod sluncem, řeklo by se. U přebírání mistrovské trofeje se i nadále střídají Slavia (2017 a 2019) s Plzní (2015, 2016, 2018).

A přece se na uplynulý ročník Fortuna ligy čekalo s velkými očekáváními či snad lépe řečeno s otazníky plynoucími z úplné novoty. Tou se stala takzvaná nadstavba, jíž liga pokračovala ještě po odehrání tradičních 30 kol.

Výsledek je však zcela tradiční: Na konci ročníku jsou jak četné titulky médií, tak i sociální sítě přesyceny výkřiky o žumpě a hnusu. A to především kvůli bojům o záchranu v soutěži, jako vždy brutálně bizarním.

Nadstavba fotbalový národ neuchvátila. A neměnná nedůvěryhodnost prostředí podtržená příšernými výkony sudích, zejména v zápasech baráže mezi celky I. a II. ligy, vykouzlila před létem na nejednom patře tradiční hořkost s nutkáním odplivnout si bezmocí.

Den nebo dva se teď bude psát o tom, jak si klika černokněžníka Roman Berbra, místopředsedy fotbalové asociace, dělá z lidí donekonečna blázny. Pak se podíváme na dva zápasy reprezentace – a hurá na prázdniny! No a už za pár týdnů zase jede ten cirkus dál.

Protože fanoušci i média se mohou klidně ukřičet, zmarem či vzteky. Ale dokud budou poměry, zhuštěné do slavné teze, že „silnější pes mr**“, vyhovovat drtivé většině osob uvnitř samotného fotbalu, nic se nepohne ani o píď.

Nadstavba po 30 kolech rozdělila týmy do 3 skupin. A v nich hrály o titul, o možnost vyzvat protivníka svrchu o účast v Evropské lize a o záchranu.

Proč? Tak či onak to podobně dělají četné kontinentální soutěže srovnatelné velikosti. Aby v závěru „našlehaly“ gradaci, aby se naplnily stadiony, vydělaly peníze, aby se v závěrečných dramatech připoutala a maximalizovala pozornost fanoušků.

V českých podmínkách i proto, aby se televizím a sponzorům mohlo říct: Hele, odteď nabízíme víc fotbalu, tak nám dejte víc peněz. A šéf ligy Dušan Svoboda díky nadstavbě slavil nárůst ze 120 na 150 milionů za sezonu z prodeje televizních práv. Ve srovnání s regionem a zeměmi podobné velikosti jde přitom pořád o sumu, jíž se opravdu nelze chlubit. A když někdo ze současných majitelů českých klubů jedná o případném prodeji se zahraničním partnerem, směšná částka v kolonce příjmu za televizní práva obvykle celý příběh rychle ukončí.

Co je podstatné, nadstavba nijak zvlášť neokouzlila fanoušky. Zatímco v základní části činila průměrná návštěva na utkání 5 553 osob, v nadstavbové části 5 453. Pravda, ve skupině o titul atakovala hranici 9 000 diváků. Ale celkově je průměrná návštěva soutěže stejná jako loni, zhoršila se o 7 diváků na utkání. Přičemž všechna ta čísla je nutné brát s rezervou, neboť je naprosto běžné, že si kluby čísla o návštěvách vymýšlejí a nadhodnocují je.

Lidé chodí na Slavii, Spartu a Baník Ostrava, jejich domácí návštěvy převýšily průměr 10 000 na utkání, jinde je to ale slabší, už i včetně Plzně. Největší slabotu ohledně návštěv nabídly Mladá Boleslav s Jabloncem a především sestupující Dukla, jejíž čísla asi trochu vylepší nováček z Českých Budějovic.

Proč lidi nefascinovala skupina o titul? Protože do ní kluby vstoupily s velkými bodovými rozestupy, stačilo zvládnout jeden dva zápasy – a pořadí po 30 kolech se jen potvrdilo. Květen byl navíc chladný a deštivý, fanoušci Slavie byli přesyceni šesti jarními zápasy Evropské ligy, podcenila se možná i tradiční květnová fascinace země hokejovým mistrovstvím světa, jež se navíc hrálo na sousedním Slovensku, kam spousta lidí zajížděla.

Pozoruhodné je, že se jak v tabulce po prvních 15 kolech, tak i v té sestavené z výsledků dalších 15 kol, jakož i v hypotetické tabulce nadstavby poskládalo vždy pořadí: 1. Slavia, 2. Plzeň, 3. Sparta. Takže v konečném součtu nebylo co řešit.

Prostřední skupinu o Evropskou ligu, hranou vyřazovacím způsobem, degradovali hned na začátku fotbalisté Teplic, kteří si doma od Mladé Boleslavi nechali nastřílet 8 gólů. Pomohli tím sice tomu, že mezisezonně opět stoupl průměrný počet branek na utkání (2,41 – 2,38 – 2,68), ale pocit strhující soutěže byl samozřejmě rázem tentam.

Objevovaly se názory, že nejzajímavější je skupina o záchranu. Kromě rychle sestupující Dukly Praha, nejslabší ve všech segmentech soutěže, se v ní do poslední chvíle bojovalo o to, kdo (ne)skončí 14. a 15., protože kluby z těchto příček musely bojovat v baráži s druholigovými celky.

Dramatičnost zaručily nízké bodové rozestupy mezi účinkujícími, a to svým způsobem logicky. Když všichni nastřádáte málo bodů, tak si navzájem moc neutečete. Už tyhle boje provázely četné vážné omyly rozhodčích, ale obvykle ještě zůstávaly stranou mediálního a mainstreamového fanouškovského zájmu, protože paralelně běžela logicky pečlivěji sledovanější hra o titul a evropské poháry.

Všechno pak ale vyvrcholilo zmiňovanou baráží, v níž se pak rozhodčí překonávali v tom opravdu nejhorším slova smyslu. A výrazně tlačili karvinskou káru na úkor té jihlavské. A příbramskou na úkor brněnské. Obě dotlačili na místo určení. Poražení zůstanou ve druhé lize a je jim po těch zážitcích… nevolno.

Fanoušci se divili, proč na barážových zápasech nebyl nasazen systém s videorozhodčím (VAR). Prý kvůli tomu, že druholigové stadiony nejsou za tím účelem certifikované. Ale ani VAR by v těchto případech ničemu nepomohl. Otáčely se fauly, nepřiznávaly rohy, vymýšlely se ofsajdy… Vůbec nebylo zapotřebí sáhnout k přezkoumávatelným penaltám či vyloučením, zmíněné káry se dotlačily, kam bylo určeno, i právě popsanými prostředky.

Co s tím? Systém je napěchován lidmi, jimž je obtížné věřit. Ze špičky celé pyramidy se světu drze směje bývalý příslušník Státní bezpečnosti Roman Berbr, nyní místopředseda asociace, v roce 1993 rozhodčí duelu první historické baráže o ligu mezi Bohemians a Jabloncem.

„Před koncem poločasu Berbr po hráči Pavlíkovi vzkázal mně a manažeru Lacinovi, že když mu o přestávce nedáme 150 000 korun, tak nás zařízne,“ rozvyprávěl se tehdy do médií trenér „klokanů“ Petr Packert. U disciplinárky ani na policejních výsleších už si ale nikdo na nic nevzpomínal, tak se případ odložil.

Berbrovým korunním princem a očekávaným nástupcem na Železném trůnu je Miroslav Liba, který si podle policejních odposlechů nechával před lety od Ivana Horníka slibovat „desetníky“ za to, že vybraní hráči Slavie dostanou žluté karty, aby pak nemohli hrát proti Horníkově Viktorii Žižkov.

Na seznamu ligových delegátů najdeme osoby potrestané disciplinárně v rámci korupční aféry, například Karla Vidláka či Michala Beneše. Ten má být za FAČR dokonce jakýmsi přidělencem k projektu videorozhodčího (VAR).

Lidi tohoto ražení ale najdeme i v klubech. Tak namátkou. V Karviné pracuje jako vedoucí mužstva Stanislav Hruška, což je sudí, u něhož velká horníkovská aféra začala. To když ho před deseti lety na benzinové pumpě u Vyškova zatkla policie spolu s tehdejším ředitelem klubu 1. FC Synot Jaroslavem Hastíkem, který měl zrovna u sebe 175 000 korun. Pro osobní potřebu.

Bývalé sudí nebo osoby úzce napojené na berbrovský okruh moci najdeme i v řadě jiných klubů nebo v jejich okolí. Ve Spartě pracuje Josef Krula, Slavia půjčuje mladé hráče na Vyšehrad, kde vládne Roman Rogoz, nejen v Českých Budějovicích je na stadionu vídán Michal Káník, který jen vinou procesního pochybení soudce unikl nástupu výkonu nepodmíněného trestu za daňová kouzla a „cinklé“ sázky. V Baníku pracuje Michal Bělák, syn muže, který je Berbrovým moravským „markrabětem“, v Příbrami zase najdete bývalého ligového sudího Michala Patáka, Opava je spojována se severomoravským černokněžníkem Miroslavem Ozaniakem, Dukla teď angažovala coby sportovního ředitele Pavla Vandase… A tak můžeme pokračovat pomalu donekonečna.

Viktoria Plzeň je samozřejmě Berbrovou „domovskou scénou“, byť vztahy s vedením klubu má proměnlivé. Stejně jako s jinými adresami.

Od rozluky mezi ligou a asociací si majitelé klubů slibovali odstřižení od berbrovské moci. Jak vidno, vazby se spíš posilují a šrouby přitahují. I proto, že si na těch klíčových adresách řekli, že se jim nevyplatí se proti Berbrovi a spol. nějak vymezovat, nebo proti němu dokonce bojovat. Tak s ním přinejmenším koexistují, když ne kolaborují.

Ačkoli si totiž Ligová fotbalová asociace řídí I. a II. ligu sama, klíčové „ministerstvo“, tedy komise rozhodčích a delegátů zůstala pod střechou Fotbalové asociace ČR, v níž vládne Roman Berbr a jeho chlapci. A děvčata.

Ať už Miroslavu Peltovi můžeme vyčítat cokoli, přinejmenším za jeden životní počin je nutno mu zatleskat. A to bylo v roce 2016 angažování polského experta Michala Listkiewicze do čela komise rozhodčích. Nikdy není nic dokonalé, ale za jeho „panování“ si kluby pochvalovaly atmosféru důvěry, sudí, kteří se tehdy netěšili důvěře, jako třeba Michal Paták, Ondřej Lerch či David Hock, byli z ligy odsunuti.

Poté, co byl Pelta obviněn, ztratil mocenskou pozici, která do té doby Berbrovu rozpínavost jakžtakž dovyvažovala. A Berbr ovládl postupně všechno. Z výkonného výboru FAČR mu liga souhlasem se snížením počtu svých zástupců ustoupila sama, za pomoci FIFA a UEFA pak rozdrtil i poslední záchvěvy moravského odporu.

A loni v létě, po vypršení Listkiewiczova kontraktu, opanoval se svými lidmi i komisi rozhodčích. V jejím čele se za souhlasu ligových klubů objevil bývalý reprezentant a trenér Jozef Chovanec, vytlačeni pak byli expert na systém VAR Roman Hrubeš, a dokonce i náměstek ministra vnitra Petr Mlsna.

Faktickým šéfem komise, zejména po Chovancově jarním infarktu, pak byl bývalý sudí Martin Wilczek, který sice nemá problém svěřit se médiím, že je z výkonů sudích v závěru soutěží smutný, ale vzápětí pak pošle sudího Petra Ardeleanu, čerstvě usvědčeného z toho, že udělal nařízením penalty klíčovou chybu pohárového finále mezi Slavií a Baníkem, na baráž mezi Příbramí a Brnem. Načež následuje nejnechutnější bramboračka roku.

Jak z toho začarovaného kruhu ven? Především by musel někdo chtít. A to nejen média či fanoušci, kteří stále apelují na sponzory. Tím největším je stát, který Fotbalové asociaci ČR, která je v peltovské aféře stále obviněnou právnickou osobou, posílá více než půl miliardy korun ročně. Fajn, ale když je nepošle nebo se k tomu podobně postaví kraje, odumřou například krajské akademie, které živí naději nato, že za pár let nebude hrát česká reprezentace na velkých turnajích pořád tak kostrbatý a upozaděný part jako nyní.

Profesionálnímu fotbalu jistě může pomoci systém videorozhodčího (VAR), když se rozšíří na všechny prvoligové zápasy včetně baráže. Jenže se zaprvé pořád nedořešilo, kdo a jak to rozšíření zaplatí, zadruhé i s videorozhodčím umí kreativní čeští sudí neuvěřitelně čarovat a zatřetí: když chcete, zápas ovlivníte i mimo gesci VAR jako otočenými fauly či ofsajdy v baráži.

Mimochodem: Proti nim a proti práci komise, kterou vyzvala k odstoupení, se nyní ostře vyhranila Vysočina Jihlava:

Také se pořád volá po nějakém tom spasiteli, ať už by se měl jmenovat Pavel Nedvěd, nebo Petr Čech. Dokud se ale český fotbal nebude chtít sám z gruntu změnit a napravit, nepomůže mu ani Ježíš Kristus.

Pokud přistoupíme na teorii, že tu hypoteticky někdo něco bere, pak by logicky musel někdo něco i dávat. A když už s tím jednou začal, je pak složité přestat nebo na tu druhou stranu začít útočit. Co kdyby pak totiž někde vyplavaly i nějaké důkazy, které by usvědčily obě strany?!

Mnohý uvnitř fotbalu má nějaké to máslo na hlavě, a tak se logicky bojí tu hlavu vystrkovat. No a proto se už léta nic neděje.

Jen si fanoušci čas od času zanadávají, jaká je to žumpa. A jede se dál. A nezmění se to, dokud se v tomhle vlaku do temnoty tiše povezou ligové kluby i všichni členové Fotbalové asociace ČR, kterým je srdečně jedno, kdo je na valné hromadě zastupuje a kdo Romana Berbra a jeho suitu s jistotou takřka sta procent opakovaně volí do klíčových funkcí.