Článek
„Muži zdůrazňují svou vlastní logiku postavenou na věcnosti a vůbec si při tom nevšimnou, že ženskou zvídavost zaměňují za zvědavost, úsudek za předsudek a myšlení žen označují za ryze subjektivní,“ pálí do vlastních řad terapeut Jan Rousek. Přidává příklad ze svého okolí, na kterém se dá jasně ilustrovat rozdíl ve vnímání téhož.
Když Gábina potkala Martina, všechno náramně klapalo. Aspoň podle Martina. Gábina však byla čím dál nervóznější, protože ani po několika měsících intenzivního randění jí přítel nevyznal lásku. Martin si změny v chování partnerky všiml, ale nechával si svoje domněnky, proč tomu tak je, pro sebe. A tak se vedle sebe trápili dohadováním a odhadováním, co se v tom druhém asi odehrává.
Nakonec si Gábina, notně posilněná suchým bílým, o vyznání sama řekla. „A ty si myslíš, že bych se celý víkend vztekal s montováním tvé nové knihovny, kdybych tě nemiloval?“ upřímně se nad pochybnostmi své přítelkyně Martin podivil, načež ji začal uklidňovat, aby nehysterčila. Kdyby to bylo naopak, muži by se nejspíš dostalo lakonického doporučení: „Nešil.“ Hysterie totiž k mužům nepatří.
Já nejsem hysterický, ale naštvaný
Hysterie často bývá synonymem pro vyjadřování ženských emocí, ať už jsou na jakémkoliv pólu. I muži se přitom umějí pěkně rozparádit. Ukázkovou etudu sehrál Bruce Willis v Tarantinově filmu Pulp Fiction. Když zjistil, že mu jeho partnerka zapomněla při útěku z města do kufru přibalit hodinky po otci, ztropil scénu, u které se smíchy lámou v pase všichni bez ohledu na pohlaví. I rozčílení je ale emoce – ať se tomu říká, jak chce. Navlas stejné chování však muž a žena popíšou jinak.
Socializace, výchova a další vlivy velí chlapům emoce skrývat. (Anebo aspoň halit do jiných, chlapáčtějších výrazů.) Mají je, ale nevědí, co s nimi. „Problém není v emocích, ale v tom, jak s nimi muži umějí či neumějí zacházet,“ vysvětluje psycholog a bývalý ředitel Ligy otevřených mužů Martin Jára.
„Určitá část jejich emocionality vyplývá z osobní konstituce nebo aktuálního stavu, ale mnohem víc záleží na tom, jak muže zformuje kultura nebo vlastní rodina. Už v raném dětství se chlapci učí, že se mají ovládat. Matky a otcové je napomínají, aby neplakali. Slogan ‚hlavně bez emocí‘ muži odmala visí nad hlavou – nebo spíš nad pohlavím – jako malá gilotina. Pokud ukáže cit, ztrácí nárok být mužem,“ dodává psycholog.
Problém není v emocích, ale v tom, jak s nimi muži umějí či neumějí zacházet.
Proto je někdy tak velký rozdíl mezi tím, jak vnímají a vyjadřují city ženy a muži. Zatímco ženy se otevřeně vezou na vlně emocí, muži dávají přednost faktům. A podle toho vypadají i důkazy a vyznání lásky. „Muži volí konkrétní jazyk lásky, což mohou být třeba různé skutky nebo fyzický kontakt,“ vysvětluje poradkyně pro oblast rodičovství, výchovy a vztahů Ema Vopálenská. „To se odráží nejen ve vztahu, ale i při výchově dětí. Zatímco matka bývá mostem mezi námi samotnými a světem vztahů, otec je spíše mostem do společnosti,“ dodává.
Geny velí mlčet
Gábina s Martinem se nakonec naučili porozumět jazyku toho druhého a podvědomě udělali kompromis. Ona si začala víc všímat drobností, které dříve nevnímala. On se otevřel slovům své přítelkyně a naučil se vnímat jejich obsah, i když je to pro něj pořád složité.
Jak už to ale v životě bývá, když vyřešíte jeden problém, na jeho místo nastoupí další. Martin najednou přestal mluvit a na množící se dotazy, co se děje, odpovídal útržkovitě. Gábina zavolala kamarádce a dlouho s ní probírala, co se asi tak může dít. Nedělo se nic. Milan prostě jen v duchu řešil složité pracovní problémy a neměl náladu se o nich s kýmkoli bavit.
Oba dva se chovali přesně podle toho, jak jim velí geny. Muži, kteří byli na lovu, většinu dne mlčeli: hovor plašil zvěř. Naproti tomu ženy, které trávily čas v táboře společnou prací a péčí o děti, mluvily pořád – vyměňovaly si zkušenosti, budovaly sociální vazby a učily se rozeznávat emoce z tváří a tónu hlasu.
„A to nemáš potřebu se o svých problémech bavit ani se mnou? S kým jiným bys měl o nich mluvit než s blízkým člověkem, který tě vždycky rád vyslechne a tvoje trable s tebou rozebere?“ ptá se logicky žena. Tato logika ovšem plyne z jejího vnímání světa. Muž to vidí jinak. „Zatímco ženy přikládají velký význam již pouhému rozmlouvání o problému, muži ho raději začnou řešit,“ popisuje rozdíl Ema Vopálenská.
Řešení přitom může vypadat různě. Pokud jde o rozbitou sekačku na trávu, muž ji opraví nebo zavolá někoho, kdo to umí. Jde-li ale o závažnější životní situace, stáhne se do sebe a problém si v duchu sám ze všech stran různě osahává, rozebírá a hledá, jak na něj. Žena ovšem v tu chvíli vidí muže, který ji přehlíží a nestojí jí ani za to, aby se jí svěřil. Ale jen do chvíle, než si uvědomí, že jsme každý z jiné galaxie. A to, že jsme se navzájem našli a naše světy se protnuly, je zázrak, kvůli kterému se vyplatí naučit se jazyk toho druhého a vnímat jeho nejrůznější podoby.
