Hušák: Pád Sazky byla připravená brutální privatizace

Aleš Hušák je bezesporu nejvýraznější, ale také nejspornější figurou v historii loterijní společnosti Sazka.

Od doby, co z ní nuceně odešel, o něm bylo slyšet spíš sporadicky, o Sazce se nechtěl bavit a jen občas vyslal do světa zprávu - většinou z Menorky - že píše o pádu loterijní firmy knihu.

Teď se znovu objevil na veřejnosti - kandidoval v senátních volbách v Praze 6, ale ze všech kandidátů v prvním kole získal úplně nejméně hlasů: vybralo si ho jen 274 lidí (0,94 procenta voličů).

Náš rozhovor vznikal ještě před volbami, a téměř výhradně se točil kolem Sazky, firmy, kterou vedl 16 let. Pro Seznam Zprávy okomentoval, jak si vedou jeho nástupci.

Ještě pořád se váš řidič musí vyhýbat budově Sazky, když jedete autem Prahou?

Ani mu to nemusím říkat. Ano, nejezdím tam.

Ptám se proto, že zlomovým momentem boje o Sazku, kterou jste ještě v roce 2011 vedl, byla vaše pracovní smlouva, když se objevila na internetu. Jak jste se cítil, když si lidé mohli číst, kolik jste bral, kolik máte kuchařů, služebních aut a dalších výhod?

Samozřejmě, že se necítíte v tomto prostředí nijak dobře. Ale zhruba po roce nebo po dvou jsem to vyhodnotil tak, že to vlastně bylo správně. A já vám řeknu proč. Já jsem tehdy měl se svým šéfem, předsedou ČSTV Srbem, nějaké dohody. Jsem známý obdivovatel amerických vymožeností a v Americe má smlouva šéfa loterijní společnosti kolem osmdesáti stran. A smlouva šéfa velké společnosti, velké korporace, má tisíce stran. Je v tom vypočteno, co všechno si platí sám, co mu platí firma. Tento systém jsem zvolil v Sazce. Tehdy se to podle mne dostalo ven proto, že u nás funguje jednoduchá věc: Ukažme, jak se má někdo dobře a tím ho zničíme. V té době peníze, které jsem bral, nebyly nijak výjimečné. Dnes zaměstnanci ve státní firmě berou tři miliony korun a nikoho to nepřekvapuje.

A pokud jde o kuchaře – měli jsme prostě kuchaře v aréně a ten vařil i pro zaměstnance, takže i pro představenstvo. Samozřejmě, že jsme měli nějaké výhody oproti běžným zaměstnancům. Ale ten důvod, proč se dostala moje smlouva na veřejnost, byl, aby se jméno „Aleš Hušák“ narušilo. Byla to součást boje.

Kdo byl viníkem pádu Sazky? Před pěti lety jste mi říkal, že nájezdníci, tedy ti, kdo začali skupovat její dluhy a kteří se později (někteří) stali jejími novými majiteli?

Já to dnes zkracuji tak, že to byla brutální privatizace. A při ní se děly zvláštní věci. Já si podrobný popis schovávám do své knihy, ale řeknu vám jedno už nyní: Tentýž příběh jako tehdy Sazka prožívá dnes Honza Světlík z Vítkovic. Dokonce se stejnými figurami. Kdyby u nás fungoval insolvenční zákon, jak má, mnoho věcí by se odehrávalo jinak.

Nepřipustíte ani dnes, že Sazka zkrachovala kvůli stavbě příliš drahé arény, kvůli tomu, že jste nedomyslel do důsledků, co se pak stane?

Ale to je nesmysl. Proboha, to je nesmysl.

Měla Sazka na to postavit arénu?

Pochopitelně měla. Ale nedá se to vysvětlit v krátkém rozhovoru. Vysvětlení by trvalo desítky minut. Zaplať pánbůh mezitím padlo několik soudních verdiktů, které mi daly za pravdu. Ti, kdo nám tehdy půjčovali peníze na stavbu haly, byli přesvědčeni, že Sazka má na to splácet. Podrobně nás zkoumali a zjistili, že to dokážeme. Ale představte si situaci, že najednou někdo začne skupovat vaše dluhy a začne říkat, že je chce splatit okamžitě. To nikdo neustojí, nikdo. Vysvětlím ve své knize, jak to bylo, už se mi nechce nechat si nasazovat psí hlavu.

Jak jste s knihou daleko?

Nejsem Jaroslav Dietl, chybí mi disciplína, každodenní nutkání psát. Ale nebojte se, kniha bude.

Byl jste od chvíle, kdy jste musel Sazku opustit, v aréně?

Ne.

Jaký máte k té stavbě vztah? Připravila vás vlastně o výnosné místo?

To je nesmysl. Já cítím zadostiučinění. Se svými spolupracovníky jsem postavil něco jako chrám svatého Víta. Mimochodem v roce 2009 (dva roky před pádem Sazky – pozn. red.) se už zadluženost Sazky snižovala. Do státního rozpočtu přinesla hala na daních 8,5 miliardy korun. Přinesla spoustu radosti, spoustu skvělých akcí, pomohla Praze. Pokud někdo udělal něco pro veřejný prostor, byli jsme to my.

Sázíte?

Když jsem byl naposled před dvěma lety v Las Vegas, tak jsem sázel. Tady v Česku sázím, jen pokud je opravdu vysoký jackpot.

Jackpot byl zaveden dva roky před tím, než jste do Sazky přišel. Už za Vás ale přišla Sazka se skutečně obřími výhrami, s takzvaným superjackpotem. Jak důležitý je to nástroj pro podnikání loterijní společnosti?

Víte, já jsem se zavedení superjackpotu bránil, a to, že Sazka přistoupila k loterii Superjackpot, k evropské loterii, se stalo až po mém odchodu. Vysoké výhry totiž ničí dlouhodobé vklady. Má to být jako v životě – drobné výhry a drobné prohry. Když sázíte, abyste vyhrál milion, je to bezva záležitost, splníte si nějaké sny. Jenže jako mnoho věcí i tady vše zničili Američané. Neznají míru. Oni pustili vysoké jackpoty do světa a Evropa na to skočila. Jakmile superjackpoty rostou, lidé přestávají sázet. Když byl za mne jackpot 100 milionů, to byly obrovské peníze, lidé sázeli opravdu hodně. Když mohou vyhrát 300, 400 milionů, funguje to už jinak. Čekají na půl miliardy. Proto já bych eurojackpot nezaváděl. Říkal jsem, že až tady bude jackpot miliarda korun, ztratíme tržby. Na začátku pochopitelně jako loterijní firma vyděláte velké peníze, ale nestojí to za to. Velké peníze mimochodem přitahují pozornost Ministerstva financí, pak se hýbe s daněmi a to nestojí za to. Opravdu velkých výher se bojím.

Sledujete své následovníky? Jaké zavádějí novinky?

No tak třeba neloterijní byznys jsem zavedl já. Ticketing, dobíjení mobilů, na to jsme dokonce měli celosvětový patent. Přinášelo to nejvíc cash peněz. To všechno, co zavádějí ti dnešní kluci, to už jen přidávají k tomu, co jsem zavedl já. Ale platí, co jsem říkal o té ženě – už jsem jinde a Sazku pozoruji, jen když mi to média připomenou.

Jak se bude u nás vyvíjet hazardní průmysl? Budou třeba Češi za pět let výhradně na internetu, bude tam i sportka?

Nejsem příliš příznivcem nakupování loterií na internetu. Především proto, že hráč by měl prokázat, že je mu 18 let. Dokud zákon bude žádat plnoletost, na internetu to nikdy nezkontrolujete. Jsou to pohádky ovčí babičky, když někdo říká, že dokáže zkontrolovat, zda dnešní sázkaři jsou plnoletí, když z mobilu sází na sportovní utkání. Druhý důvod, proč jsem proti internetovému sázení, je, že sázení má být společenská záležitost. Stejně jako alkohol. Na rozdíl od pachatelů dobra říkám, že čas od času zajít do baru a být tam s přáteli je věc žádoucí a sociální. To samé platí o loterii. Sázet na internetu je jako pít flašku o samotě.

Pokud jde o vývoj hazardního průmyslu, myslím, že budou nové marketingové postupy, vzniknou obrazně řečeno nové obaly, ale základ zůstane stejný. Podstata hry se nezmění, mohou se třeba změnit distribuční kanály.

A pokud jde o Sazku, tak její sportka bude dál neporazitelná. Tím se vracím k roku 2011 a k tomu, co jsem zažil s Markem Dospivou (majitel konkurenční Fortuny, která se pokusila při potížích Sazky rozjet vlastní loterii a později Sazku koupit – ani v jednom reálně neuspěla – pozn. red.). Radil jsem mu, ať to nedělá. Říkal jsem mu, že to prohraje, ale on nedbal mých slov.

Sportku nikdo nikdy neporazí, protože má pravidelné sázející. To je její síla. I v okamžiku, kdy Sazka byla na dně propasti, vím, že i tehdy lidé sázeli. Na základě této zkušenosti říkám, že sportka přežije všechno.

Jak se Vám nyní vůbec vede, pane Hušáku?

Zásadně se změnilo to, jak intenzivně pracuji. Vedu mnohem klidnější život, odpočívám. Pokud to vyžaduje víno, jsem na Menorce. Ale ten život je úplně jiný, necítím tu strašlivou zodpovědnost za lidi, kterou jsem v Sazce měl. Denní byznys už bych dnes nebyl schopen dělat. Víc čtu, píšu, to je bezvadné. Člověk je klidnější, nestresuje se.