Článek
Dějištěm prvního televizního přímého přenosu byla pražská Štvanice, která hostila přátelský hokejový zápas. I když ne tak docela. „Za výběr Prahy hráli totiž i Václav Pantůček či Václav Bubník, kteří v hlavním městě vůbec nepůsobili. V podstatě tedy šlo o československý reprezentační výběr, který se připravoval na mistrovství světa. Švédové naopak kompletní zdaleka nebyli a nechtěli to brát jako mezistátní duel, tudíž šlo oficiálně o přátelský zápas dvou klubů,“ vysvětluje šéfkomentátor České televize Robert Záruba.
Utkání skončilo vítězstvím domácího celku 7:2, to ale nebylo pro vývoj dalších událostí zas až tak zásadní. Přenos měl na společnost takový dopad, že do deseti dnů po odvysílání byly v okolí Prahy vyprodány všechny televize a v Československu nastal opravdový televizní boom. Na takový úspěch a vlnu pozitivních reakcí nepomyslel před samotným přenosem patrně nikdo. Ani samotní hráči.
Z Prahy až do Budějovic
„Jsem přesvědčený o tom, že hráči o tom chystaném přenosu dopředu nevěděli. Kdysi jsem se o tom bavil s Karlem Gutem a oni opravdu neměli tušení. Nebyl kolem toho takový mediální humbuk jako dnes. Televizi navíc mělo tehdy jen pár lidí, takže ten opravdu první zážitek měla jen velmi omezená část národa,“ říká Robert Záruba.
Přenosový vůz byl vyrobený za pouhý měsíc ve výzkumném ústavu a připomínal spíše autobus. U jednoduchého střihového pultu seděl režisér a zároveň první ředitel Československé televize Karel Kohout. Komentátorských mikrofonů se chopili Vít Holubec a Josef Valchář, kteří nakonec odkomentovali celý zápas, ačkoliv byly v plánu pouze dvě třetiny. To, že signál doputoval z Prahy například až do Českých Budějovic, bylo velkým překvapením, protože panoval všeobecný názor, že petřínský vysílač má dosah jen 60 kilometrů.
„Na tehdejším přenosu se podílelo i s techniky, řekněme, 15 lidí. Dneska se pohybujeme zhruba na dvojnásobném počtu, ovšem stále se bavíme pouze o samotném přenosu. Celá řada lidí má na starosti ještě vysílací část ve studiu, což se s tehdejší dobou vůbec nedá srovnat,“ míní Záruba.
Sport je jistota
Sport dostal v roce 1955 privilegium odvysílat první přímý přenos u nás a současný šéfkomentátor České televize pro to má jasné vysvětlení. „Ve sportovním utkání se neustále něco děje, tudíž je i nejzajímavější obrazově. Zároveň to je dané charakterem sportu obecně. Kdyby se vám něco nepovedlo například v přenosu státního pohřbu, je to daleko větší faux pas, než když se to stane při hokejovém utkání.“
Od té doby se staly živé přenosy nedílnou součástí nabídky televizních stanic. Navíc už zdaleka nejsou pouze výhradou sportovních událostí. Do televizních dějin se zapsala například válka v Zálivu v roce 1991, která bývá zásluhou zpravodajství CNN často označována jako „válka v přímém přenosu“.
Fenomén toho, že diváci mohou sledovat událost, která probíhá daleko od jejich domácností, byl tedy v roce 1955 v Československu zcela průlomový.
Vyberte si úhel pohledu
Technologický pokrok proces televizního vysílání v uplynulých 65 letech zcela proměnil, na premiérový přenos ze Štvanice se ale nezapomnělo. Jak však budou vypadat televizní přímé přenosy v blízké budoucnosti?
„Shrnul bych to do dvou bodů – kvalita a výběr. Obrazová kvalita snímání se neustále zdokonaluje, současné technologie umožňují prakticky zachytit pohyb stébla trávy při fotbalovém zápase. Kamera se čím dál více přibližuje ke sportovnímu výkonu, ukazuje ho z různých a nečekaných úhlů pohledu. Diváci už nyní mají například ve formuli 1 možnost výběru kamery, ze které mohou celý závod sledovat. Když chce člověk sledovat všechna kola z kokpitu Lewise Hamiltona, může. Sice nevidí závod jako celek, ale k tomu mu může pomoci grafika a další prvky. Myslím, že podobným směrem se budou sportovní přenosy vyvíjet i dál. Divák bude mít daleko více možností výběru,“ dodává Robert Záruba.
