Článek
Hummer je zpátky. Automobilka GM o tom dala vědět televizní reklamou na Super Bowlu. Účinkuje v ní 1000 koní (samozřejmě pod kapotou) a největší basketbalová hvězda současnosti LeBron James. Monstrózní auto, které nedává pro běžné používání žádný smysl, se po vynucené pauze představuje jako elektromobil. Žádné emise, žádné limity, zní slogan.
To ovšem neznamená, že teď vojenským vozítkem inspirované SUV smysl dává. Elektrika či neelektrika, stále ženete po silnici dvakrát až třikrát víc šrotu, než je třeba. Takže Hummer i nadále zůstává hlavně symbolem prezentace vlastního ega. Nebo – jak píše časopis Vice – je i v elektrickém provedení tím, čím byl vždy: deklarací, že je v pohodě být pitomec.
Ohromný nárůst popularity vozů typu SUV v Americe, ale i v Evropě, je svým způsobem nepochopitelný. Jsou to auta, která mají vyšší spotřebu, hůř se parkují, jsou dražší a vynikají v tom, co většina majitelů využívá minimálně.
Výzkum z roku 2000 ukázal, že velká auta zhoršují dopravní zácpy. Měření na rušné křižovatce potvrdilo, že si od nich řidiči okolních aut (a je jedno, jestli malých, nebo velkých) nechávají větší odstup. Typické SUV tak v provozu zabírá zhruba 1,4 běžného osobního auta typu sedan.
Auta SUV jsou také nebezpečnější. Původně i v nich umíralo víc lidí než v menších autech, dnes jsou díky bezpečnostním inovacím nebezpečná hlavně pro okolí. Obliba SUV a dalších velkých aut je jedním z důvodů, proč rychleji neklesá počet mrtvých na silnicích, a to přesto, že bezpečnostní prvky v autech zaznamenaly v posledních desetiletích ohromný pokrok.
Proč jsou navzdory tomu tak populární a například ve Spojených státech tvoří prodej SUV a pickupů kolem 60 procent prodeje všech nových osobních aut? Jako odpověď cituje Vice z knížky Keitha Bradshera z roku 2002: „Kdo je kupuje? Z velké části lidé, kteří jsou sami sebou nejistí. Jsou nervózní ze svých manželství a necítí se dobře v rodičovské roli. Často nemají moc velkou důvěru ve vlastní řidičské schopnosti. Soustředí se hlavně na sebe a svoje zájmy.“
Hummer je ultimátní SUV, kde žádné racionální ospravedlnění neexistuje. Je to auto, které kupuje srdce (možná v těsné spolupráci ještě s dalším orgánem), avšak nikoli mozek. Teď se můžeme těšit na Hummery s elektromotory, brzy určitě i v Praze.
Mnozí muži středního věku se jistě už nemůžou dočkat, až jejich prostřednictvím ukážou svůj postoj k světu a planetě. Personalizovanou espézetku beru v tomto případě jako nutnost. Čekám kreativitu nejvyššího kalibru, třeba: L0VE GRETA.
Proč se stát spisovatelem
Psaní přináší různé druhy uspokojení a jedním z nich je, že si prostřednictvím fiktivních hrdinů můžete vyřídit účty s reálnými osobami. Naštval vás šéf v práci? Přijdete domů, sednete k počítači a napíšete povídku, kde ho… co já vím, třeba necháte nakazit koronavirem. Ať je to aktuální!
Anebo – což je možná ještě lepší – ho oženíte s protivnou a zlou ženou a chladnokrevně zařídíte, aby se v manželství trápil desítky let. Musel dvakrát týdně luxovat a dostával pohlavky, když nechal drobky z koláče na jídelním stole. Není to sladká pomsta?
Tento zvyk měla americká autorka detektivních bestsellerů Mary Higgins Clarková, píše se v jejím nekrologu v londýnských Timesech. S tou výjimkou, že nesympatické lidi rovnou zabíjela. Na papíře, samozřejmě. „Kdosi napsal na jednou moji knihu naprosto zničující recenzi. Tak jsem si zjistila, jak vypadá. A pomyslela jsem si: Ještě to nevíš, chlapče, a skončíš mrtvý na podlaze,“ řekla v rozhovoru v roce 2000.
Clarková, která zemřela ve věku 92 let na Floridě, napsala 51 románů. Všechny se staly bestsellery, většina z nich světovými. Nás může těšit, že její vůbec první povídku inspiroval zážitek spojený s Československem. Napsala ji v roce 1950, kdy pracovala ještě jako letuška společnosti Pan Am.
Zúčastnila se kurzu kreativního psaní, kde společně s ostatními dostala zadání, ať využije nějaké vlastní neobvyklé zkušenosti. Vybrala si to, že byla jako letuška v posádce vůbec posledního letu společnosti Pan Am do Prahy po vítězství komunistů. Povídka se jmenovala Černý pasažér (Stowaway) a jejím hrdinou byl účastník protikomunistického odboje prchající z fiktivního města Danubia.
Mimochodem u téhle povídky to bylo naopak. Clarková podle jména letušky, která je hlavní postavou, později pojmenovala svou dceru.
Facebooková skrumáž
Řeporyjský starosta Pavel Novotný klade na své spoluobčany stále nové a nové domácí úkoly. Pražané se ještě neoklepali z potřeby být experty na vlasovce a jejich roli v osvobození Prahy a teď aby už studovali další věc.
Tou je přesné znění zákonů a silničních pravidel, týkající se železničních přejezdů. Záběry učitelek mateřské školky, které přebíhají v Řeporyjích přes železniční přejezd se spadlými šraňkami (a které pomohl rozšířit právě místní „šerif“ Pavel Novotný), uživatele Facebooku nejprve rozhořčily, aby je pak následně rozdělily.
A tak je to jako vždy: padají silná slova a tvrdé argumenty, citují se paragrafy, hledají se metafory, vyhrožuje se inzultacemi. Jeden autoritativní názor střídá druhý. A to vše od lidí, kteří nejenže na místě nebyli, ale nebyli tam pravděpodobně vůbec nikdy, z Řeporyjí ani okolí nikoho neznají, lidé porušující předpisy jsou jim ukradení a vlakem jeli naposled před x lety na pionýrský nebo skautský tábor.
Celé by jim to za normálních okolností bylo ukradené, ale zákon „facebookové duševní skrumáže“ je nutí se ve věci citově, rozumově i jinak angažovat a hlavně obohatit veřejný prostor svým NÁZOREM, který nikdo nečeká, nikdo nechce a nikoho nezajímá, ale který stejně nevyhnutelně zazní.
Je to boží. Jen si dovoluju upozornit, že přejezd v Řeporyjích není jediný aktuální globální problém a český Facebook už čeká na experty na koronavirus a virologii obecně. Češi, držte se! Jak kdosi zrovna na Facebooku napsal: roušky vám do Číny žádné nepošleme, ale dobrých rad máme spoustu.
