Článek
Jaký je váš „ultimátní vánoční film”? Předpokládám, že každá domácnost nějaký má. Ten náš je až na samé hraně klišé a nudy. Ano, je to Láska nebeská. A ano, už jsme ji i letos znovu viděli.
Nebyli jsme sami. Zaznamenal jsem spousty tweetů i facebookových statusů, jejichž autoři se pochlubili tímtéž. Letos to bylo o malinko pikantnější, vzhledem k předvánočnímu načasování britských parlamentních voleb.
Ano, jednou z (mnoha) hlavních postav je britský premiér. Minimálně dvě scény z filmu jsou legendární: když se předseda vlády hrdinně vzepře šikanóznímu americkému prezidentovi, a my samozřejmě dobře víme, že v tom je ta ženská, která mu vozí sušenky.
No a pak taneční scéna na schodech a v knihovně, která Hugha Granta učinila nesmrtelným a každého dalšího obyvatele Downing Street 10 o něco snesitelnějším. Protože KAŽDÝ, kdo tento film viděl desetkrát (což je dle mého odhadu plus minus statistický průměr), tak si každého skutečného premiéra v téhle scéně představí. Včetně Theresy Mayové, podotýkám.
„Ten film byl pro nás strašně důležitý!“ tvrdil mi můj dobrý anglický kamarád, selfmademan ze severní Anglie, který začal podnikat za Margaret Thatcherové, stal se úspěšným byznysmenem a je svým způsobem stereotypem konzervativního voliče. Nikdy se nezbavil severoanglického přízvuku, čte Daily Mail a hlasoval pro brexit.
A v těchto volbách samozřejmě pro Borise Johnsona. A nadšeně mi poslal odkaz na parodii, kterou v rámci kampaně natočil právě Boris Johnson. Možná jste ji také viděli. Je vážně vtipná, byť Johnson v ní nealternuje za Hugha Granta.
Ano, je to ta hodně divná (a strašně dojemná, samozřejmě) scéna, kdy Andrew Lincoln v roli zastydle pubertálně zamilovaného muže skoro středního věku šaškuje na zápraží domu před manželkou, vlastně novomanželkou svého nejlepšího kamaráda. Do ní je platonicky zamilovaný.
Jak říkám, na té postavě i scénce je divné skoro všechno, ale ve filmu Láska nebeská, jehož emocionální úspěch je založen právě na šikovném střídání „dojemného”, „krásného” a „trapného”, má své místo. Scenáristi parodie vyměnili platonickou lásku za brexit a celkově to vlastně bylo míň divné než originál.
Nejsem expert na politické kampaně a nemám k dispozici žádná data, ale řekl bych, že tenhle klip konzervativcům voliče rozhodně neubral. Jistě, volby asi nerozhodl, ale patřil mezi momenty, které jim pomohly ke zdrcujícímu vítězství. Nebo mu minimálně neuškodily.
Přitom to byl celkem riskantní tah. Parodie mohla vzedmout vlnu nesouhlasu jako trest za to, že se tu sahá na jakýsi „univerzálně britský” kulturní majetek. Asi si dovedeme představit, co by následovalo, kdyby si například ODS nebo Trikolóra či SPD půjčily pro svou kampaň… Nevím, řekněme scénu z Pelíšků.
Brity to však nijak zásadně nepohoršilo. Výrazněji se ozval jen Hugh Grant, představitel filmového premiéra. Ten v BBC ironicky poznamenal, že Johnsonovi, který ve scéně ukazuje cedulky s nápisy, chyběla ta nejdůležitější. Na ní je ve filmu napsáno: „Protože na Vánoce se říká pravda.” A jak řekl Grant, „Johnsonovi poradci asi došli k názoru, že tahle cedule by v jeho rukou nevypadala dobře”.
Ten příběh je však zajímavější než jen coby přestřelka oblíbeného herce a kontroverzního politika. Hugh Grant byl v těchto volbách velmi politický a angažovaný. Byl zastáncem takzvaného taktického hlasování, tedy PROTI konzervativcům v těch okrscích, kde měl šanci na vítězství kdokoli jiný.
Důvodem byly obavy z „tvrdého brexitu”. Jak řekl deníku The Times: „Myslím, že země čelí akutnímu nebezpečí. V případě většinového vítězství Borise Johnsona nás čeká tvrdý brexit, do roka následovaný téměř nevyhnutelně brexitem bez dohody.”
Jak to ve volbách dopadlo, už víme. Ale když se podíváme detailněji na výsledky, zjistíme další udivující věc. „Každý labouristický nebo liberálně demokratický kandidát, kterého herec v kampani podpořil, prohrál. Hugh Grant tak konzervativcům přihrál asi tak půl milionu hlasů,” napsal Rod Liddle v nedělních Sunday Times.
Mám pro Borise Johnsona jistou slabost, protože mám rád jeho knížky, baví mě jeho humor a udivuje mě, že existuje člověk, který má v autě ještě větší nepořádek než já. Ale mám určitou slabost i pro Hugha Granta, který je pro mou generaci jedním z herců, s nimiž stárneme a jejich firmy nám „značkují” různá období našeho života.
Zároveň si uvědomuju „nadutost, blahosklonnost a pohrdání” (opět cituju svého oblíbeného sloupkaře Roda Liddlea), s nimiž se lidé jako Hugh Grant vyjadřují k veřejným věcem a poučují voliče, koho a proč volit. Možná se vám – stejně jako mně – vybaví pár jmen lidí z Česka, kteří dělají přesně to samé.
Nevadí mně, rozhodně tedy ne proto, že by měli jiné názory než já. Většinou nemají. Ale vadí mně jejich arogance a sebestřednost, které jim vnukávají, že snad mají – díky své popularitě – nějaké pověření lidem říkat, co si myslet. Jenže jsou na omylu, když se domnívají, že by je mohli ovlivnit, a my se o tom mnohokrát přesvědčili.
Přesvědčil se o tom superpopulární Hugh Grant, asi nejoblíbenější fiktivní filmový premiér všech dob. A tím byl navíc ve filmu, který letošní britské předvánoční volby z mnoha důvodů symbolicky orámoval.
Považuju to za dobrou zprávu. Byť brexitem, dnes už nevyhnutelným, umírá do značné míry i můj vlastní sen o společné Evropě. Držím se, slzu jsem ještě neuronil. Ale až o tom Britové natočí film, nepochybně s Hughem Grantem v jedné z hlavních rolí, nebudu se stydět v kině i brečet.
