Hrozba války v Bosně? Varování je namístě, říká balkanista

Vysoký představitel Christian Schmidt zprávu předložil OSN. Rusko ji v Radě bezpečnosti tvrdě odsoudilo, mimo jiné proto, že Schmidtův úřad neuznává. Vysoký představitel za hlavní nebezpečí označil hrozbu srbských separatistů, kteří chtějí znovu vytvořit vlastní armádu, čímž by se federální ozbrojené síly rozdělily na dvě části.

V pondělí do země zamířil americký zmocněnec pro západní Balkán Gabriel Escobar. Diplomat prohlásil, že se mu vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik zdál „otevřený“ myšlence jednat o stažení návrhů, které by mohly oslabit centrální instituce Bosny a Hercegoviny.

Jak chápat momentální situaci v Bosně v rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje balkanista František Šístek.

Myslíte si, že to, co se nyní děje v Bosně, může opravdu přerůst v nějaký větší konflikt? Nebo jde jen o zveličení médii a prohlášení, která jsme slyšeli ze strany bosenských Srbů, bývají běžná?

Je to tak, jak říkáte. Co se týče politického vedení bosenských Srbů, konkrétně tedy Milorada Dodika jakožto dominantní postavy bosensko-srbské politické scény, tak v posledních letech můžeme mluvit o tom, že se opakovaně objevují velice radikální prohlášení a nápady, ze kterých se ale pak v reálném politickém životě sleví. Jeví se to jako takový neustávající pokus homogenizovat vlastní voliče a dávat nějak – až agresivně – najevo mezinárodní komunitě nebo sousedům v rámci Bosny a Hercegoviny a na Balkáně, že bosensko-srbské vedení nesleví ze svých cílů a že není spokojeno s aktuální situací.

To je jedna stránka věci. Ta druhá se týká samotných prohlášení vysokého představitele. Chápu to jako takové varování stylem ‚tohle by se mohlo stát, pokud něco neuděláme‘. Jelikož prohlášení z bosensko-srbské strany, které hovoří o tom, že by v Bosně a Hercegovině měly existovat dvě armády – jedna by byla de facto bosensko-srbská v Republice srbské a druhá Federace, kterou sdílejí především Bosňáci a Chorvati, byť jsou tam i různé přesahy – přináší spoustu otázek. Jednou z nich je, proti komu by taková armáda byla zaměřená.

Je jasné, že takové řešení by k většímu klidu nepřispělo. Na to ani člověk nemusí Bosnu a Hercegovinu či bývalou Jugoslávii nějak znát. Posílilo by to separatistické tendence bosenských Srbů a byl by to návrat do doby na konci války. Přesně takovým věcem se lidé celé to čtvrtstoletí pokoušeli zamezit a chtěli Bosnu spíše znovu dát dohromady. A tohle by zajisté bylo něco, co by mělo antagonizující potenciál. Takže varování je vlastně namístě.

Jinak byste tedy řekl, že je to trochu medializované?

Ano, ale je to medializované správně. Musíme si uvědomit, že pod rouškou covidové epidemie se nyní v některých místech světa (kam patří i Balkán) dějí i jiné věci. Tento výjimečný stav, který trval už dlouhou dobu, a nedostatek mezinárodní pozornosti, který je i trochu logický, různí aktéři využívají k posílení svého vlivu. Jsou to hlavně radikální nacionalisté, a to i v Republice srbské nebo jinde na Balkáně.

Dochází tak k různým věcem, jako jsou pokusy prosadit některé cíle, které by jinak nebyly možné. Ještě před deseti lety se takto radikálně většina daných vůdců ani nevyjadřovala. Spíše tam po roce 2000 byly tendence nacionalistickou rétoriku tlumit a vyjadřovat se – alespoň navenek – nějak slušněji a přijatelněji pro evropské partnery. Teď ale vidíme, že se v regionu objevují už opačné tendence a otevřeně konfrontační nacionalistická rétorika.

Co by případný konflikt pro Bosnu znamenal? A jak by vůbec nyní mohl vzhledem k situaci v zemi probíhat?

To jsou velice hypotetické otázky. V zásadě si musíme uvědomit, že Bosna má velký demografický problém. Po válce, kdy se dala do pohybu přibližně polovina tamního obyvatelstva, se země úplně nezatavila. V tu dobu tam byli buď interní uprchlíci, nebo ti, kteří odešli do zahraničí, a obrovské množství z nich – hlavně mladších ročníků – už se nevrátilo. Jsou pak i tací, kteří vyrostli po válce, ale odešli ze sociálních a ekonomických důvodů třeba kvůli krizi v roce 2008, 2009 nebo i později.

Kdo by tam tak vlastně dnes bojoval? V Bosně a Hercegovině je k dispozici méně mladých lidí a lidí schopných udržet v ruce zbraň, než tomu bylo před těmi 30 lety na začátku války v bývalé Jugoslávii. Ta země prostě vypadá demograficky jinak. Řinčení zbraněmi nebo mobilizace lidí je zatím na politické a rétorické úrovni. Mezi obyčejnými lidmi válečná nálada rozhodně není.

Opět pouze hypoteticky, ale jak by v případě konfliktu mohl reagovat svět? Přišla by reakce od jiných zemí? Vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik se již nechal slyšet, že mu nejmenovaní přátelé přislíbili pomoc, kdyby se do státních záležitostí začal míchat Západ.

To je opět jen taková rétorika. Když se podíváme na zeměpisnou pozici Bosny, tak je kromě Srbska obklopena zeměmi, které patří do NATO. V Bosně jsou také pořád přítomné mezinárodní síly.

Republika srbská je velice nahodilý a umělý útvar, který vznikl kvůli mírové dohodě. Má nepřirozené a dost klikaté hranice, čili je dost nepředstavitelné, jak by takový konflikt mohl vypadat, nebo že by Republika srbská mohla z Bosny a Hercegoviny snadno vystoupit a fungovat jako nezávislý stát nebo se připojit k Srbsku. Některé její části, byť na jejich území žije srbské obyvatelstvo, navíc hospodářsky inklinují spíš k bližšímu Chorvatsku.

Ten státní útvar by tak byl dost podivný a stejně by byl závislý na hospodářské výměně se sousedy. I proto je dost nemyslitelné, že by nyní došlo k nějakému boji za nezávislost nebo k přerozdělení teritorií.

Jaká je nyní – více než dvě dekády po válce – v Bosně atmosféra? Někteří mluví o začarovaném kruhu, kdy Bosňáci, Srbové a Chorvati žijí víceméně v oddělených a uzavřených světech.

Částečně je to samozřejmě pravda. Ta země nejen, že je rozdělena etnicky, ale také se pochopitelně člení na různé regiony. Některé oblasti jsou – i geograficky – bližší Srbsku, jiné zase naopak Chorvatsku. To je dáno celkovou geografií Bosny a Hercegoviny, takže je částečně přirozené, že tam lidé žijí v nějakých vlastních světech. Otázkou je, nakolik jsou oddělené.

V Bosně a Hercegovině zároveň existují skupiny například kulturních a vědeckých elit, které spolu poměrně spolupracují. To platí i pro novináře nebo obyčejné lidi. Do některých oblastí se pak více podařil návrat uprchlíků, do některých zase méně a jsou tam i oblasti, které jsou etnicky promísené.

Nějaká diverzita tam tedy je, ale neviděl bych to tak, že jsou úplně uzavření. Válka tu předešlou strukturu samozřejmě dost narušila a jako by ve zlém zjednodušila – vytvořila hranice tam, kde nebyly ani geograficky, ani mezi lidmi. Myslím, že to souvisí také s tím, co jsem již říkal ohledně velkého demografického úbytku. Obecně totiž po velkých válkách v minulosti přišla nová generace, která byla početnější než ta stará, a válečná traumata se tak překonávala lépe.

No a my tu dnes máme Bosnu jako stárnoucí populaci raněnou válkou, kde mladší ročníky skutečně často chybí. Je to vidět třeba i na venkově a v některých menších městech, kde je úbytek obyvatelstva dost patrný. Čili dynamika zapomínání a překonávání válečných traumat je tam velmi pomalá, což je dáno právě i špatnou demografickou a sociální situací.

Jak se tedy tamním lidem vlastně žije?

V Bosně se mnoha lidem samozřejmě žije nesnadno a částečně jsou závislí na penězích, které jim posílají příbuzní ze zahraniční diaspory. Peníze mohou posílat klasicky děti rodičům nebo „úspěšnější“ sourozenci těm, kteří zůstali ve vlasti. Zároveň jsou ale v Bosně lidé docela podnikaví, snaží se rozvíjet například turistický ruch a životu celkově dokážou čelit s humorem a ironií.

OSN nově prodloužila mandát mise EUFOR v Bosně. Například ruský velvyslanec je ale toho názoru, že Západ se jen nechce zbavit opatrovnictví země. Je ta vojenská mise stále potřeba? A co Úřad vysokého představitele?

Na to jsou různé pohledy. Na Úřad vysokého představitele je jeden názor takový, že je to přežitá funkce. Z druhé strany se ale dá říct, že to může být člověk, který ještě v některých krizových situacích přece jen má šanci něco ztlumit, zasáhnout a předejít tomu nejhoršímu. Kdyby došlo k nějaké konfliktní patové situaci, může zasáhnout do tamního politického systému. Mně osobně se tak zdá, že vzhledem k situaci tahle funkce zbytečná není. Myslím si, že by zaniknout neměla.

A ohledně mise EUFOR jde vlastně o totéž. Nyní je tu tedy otázka, jestli znovu nemůže vzniknout nějaká etnicky srbská armáda, což budí velký odpor. Je jasné, že první, proti komu by byla zaměřená, by byla armáda té druhé bosenské entity. To ale jde zcela proti smyslu toho, co se tam doteď budovalo. Za této situace, když se tedy zatím jen obrazně řinčí zbraněmi, si proto myslím, že jistá přítomnost vnějších ozbrojených sil rozhodně uškodit nemůže.

Jak se Vy osobně díváte na celé to aktuální dění okolo Bosny?

Je mi líto, že se o Bosně vždycky mluví jen v těchto situacích, kdy se tam děje něco politicky krizového. Přece jen ta země je zajímavá a má i zajímavou uměleckou scénu. Bylo by tak dobré, kdyby o ní bylo slyšet i v nějakých jiných souvislostech.

Teď se třeba v Praze budou od 12. do 14. listopadu konat dny bosensko-hercegovské kultury, převážně tedy literatury, kdy do Česka přijede několik spisovatelů z Bosny a Hercegoviny, kteří spolu dokáží spolupracovat. Právě i takové věci tam najdete, aby to nevypadalo jen tak, že lidé jsou tam pouze fatálně rozdělení a nenávidí se.

Když jste teď na to narazil, cítí v téhle době vůči sobě nějakou zášť i sami Bosňané? Nebo jde jen o rozepře v politických kruzích?

To se velmi různí, ti lidé sami jsou dost různorodí. Někteří spolu nikdy neztratili kontakt a stále – zejména ve větších městech – jsou tam lidé ze smíšených rodin, ze smíšených manželství. Jsou tam i ti, pro které je celá Bosna vlastí a všechny vnímají jako krajany. No a pak jsou tací, kteří třeba měli velmi negativní zkušenost s válkou a nikdy po konfliktu nepřekročili hranici do druhé části země, vyhýbají se jí a žijí v nějakém svém vlastním okruhu. Nechci to nějak kategorizovat, ale opravdu tam najdete všechny typy lidí.

Třeba z průzkumů veřejného mínění navíc vychází, že pro ně není ideálem stát zahrnující jediné etnikum. Dokonce i z průzkumů v Republice srbské vyplývá, že soužití více národů je obecně dobré. Jen někteří to berou tak, že zrovna u nich to nevyšlo nebo že to alespoň zatím není možné. Je ale zajímavé, že ti lidé v sobě pořád mají toleranci a soužití jako ideál, byť se ne vždy daří ho naplňovat.

Když to člověk dlouhodobě sleduje, tak ony se takové vyostřené situace, kdy je podle článků Bosna před rozpadem nebo před nějakým novým konfliktem, objevují skoro každý nebo každý druhý rok. Když potom přijedete do Bosny, zjistíte, že tam tím nikdo nijak zvlášť nežije.