Trpišovský: Kdyby Kolář v Glasgow otočil hlavou, je na 95 procent mrtvý

Glasgowská odveta pro něj byla po všech stránkách tím nejhorším, co ve fotbale zažil. V rozhovoru pro Angličana slávistický kouč poodkrývá letní přestupové plány a přiznává, že se nedokáže dívat na fotbal jako fanoušek.

Text obsahuje ty nejdůležitější pasáže rozhovoru Jindřicha Trpišovského s autorem Angličana Jiřím Hoškem. Celé interview včetně toho, jak dopadla sázka z jejich posledního setkání, si poslechněte v přehrávači.

Letošní sezona, která se pomalu chýlí k závěru, byla nejen vinou koronavirové pandemie podivná. Nutila k mimořádnému nasazení, k improvizaci, k obětavosti. Co jste se vy osobně naučil nového, nebo co jste o trénování zjistil, co jste do té doby netušil?

Já si myslím, že to jsou taková ta specifika, která to přináší. Spíš taková reakce na ty bezprostřední situace. Kdybych měl říct jednu věc, tak že musíte být připravený, že přijdete najednou o jakéhokoliv hráče. Dřív jste si třeba hlídal, aby se nikdo třeba nezranil nebo tak a když už zbývala chvíle do toho zápasu, jeden dva dny před zápasem, tak jak jste věděl, jak s ním můžete počítat. Tady vlastně do poslední chvíle netušíte. Může padnout vícero hráčů, my jsme třeba v jednu chvíli přišli při jedněch testech, tuším, asi o sedm nebo osm hráčů. Takže jsem se naučil spíš takovou všeobecnou připravenost, že se vlastně může kdykoliv cokoliv stát. A vlastně nevíte v nějakém dlouhodobějším horizontu a pak i v tom krátkodobém, s jakými hráči počítat.

A bylo vidět i na hráčích, že si uvědomili, v jaké době žijí, že to daleko víc prožívali a uvědomili si tu pomíjivost úspěchu, života a tak dál?

Ano, nás to samozřejmě všechny výrazně zasáhlo. Už to, že hrajete před prázdnými stadiony, nehrajete vlastně tu hru pro ty lidi, pro které to normálně hrajete a pro ty emoce. Hrajete bez fandění a vlastně každé utkání připomíná tu dobu. Navíc samozřejmě ti hráči, si myslím, že to sami viděli. Hodně se hlídali, protože nikdo nechtěl spadnout najednou do nějaké dlouhodobější karantény.

Navíc u spousty hráčů covid-19 zanechával stopy. Takže někdo se třeba vracel i měsíc, měsíc a půl. A vypadnete z té top formy, z toho fyzického výkonu a přijdete o spoustu zápasů. V našem měřítku to třeba znamenalo, že hráč může přijít třeba o deset, dvanáct zápasů v té horší variantě. Přijít o reprezentaci, o velké zápasy. Takže musím říct, že ten stres při testech a to čekání vždycky na výsledek, třeba před zápasem s Arsenalem nebo s Leicesterem, nebo před derby, tak to je opravdu velké.

Máte pocit, že svou celkovou kvalitou česká Fortuna liga, která je vnímaná jako velmi soubojová, jde nahoru? Nebo teď třeba stagnuje? Jak to vnímáte?

Myslím si, že jde postupně nahoru. Že se tak nějak celkově přibližujeme těm evropským trendům, protože si myslím, že naše kluby jsou prostě úspěšné v pohárové Evropě. Že to moc nedoceňujeme, že se na to díváme tou naší optikou. Ale když se na to podíváme optikou nějaké třeba jiné země, která je třeba i větší než my, a podívá se na svoje týmy za posledních pět let, tak některé země se nám ani nerovnají. A vidíme to pak i na reprezentaci, kde si myslím, že se formuje velice silný tým, který může po tom hluchém období navázat na některé výběry z minulosti.

Ale za mě nás prostě některé věci trochu limitují, třeba stav hracích ploch. To prostě strašně devalvují úroveň přenosů a samotných zápasů. Ale celkově si myslím, že česká liga je strašně náročná, hrozně těžké ji hrát. Několikrát to opakuji, ale je to vidět na příchodech nových hráčů a cizinců a třeba hráčů ze Slovenska.

Jsou to moje zkušenosti třeba za posledních čtyři měsíce, strašně vás limituje ten stav hracích ploch. Z našeho pohledu na Slavii, my jsme za celé jaro vlastně hráli až teď v Olomouci pohár, kde bylo skvěle připravené hřiště. Něco takového jsme zažili třeba po třech měsících, kdy vám ten plný výkon hrací plocha vlastně umožní. Takže si myslím, že někdy nás brzdí v té kvalitě trošku. Myšleno úplně mimo ty ne úplně fotbalové věci.

Nemyslíte si, že by kluby za to měly nést větší odpovědnost? Protože podle stávajících pravidel se řeší kapacita, vybavenost stadionů, ale tohle je pro ten celkový produkt, pro zážitek, pro fanoušky a samozřejmě třeba i pro bezpečnost fotbalistů, daleko důležitější věc.

Pro mě osobně je to strašně podstatná věc. Strašně rád bych viděl zápas Premier League, vidět třeba Tottenham s Liverpoolem, když se budeme bavit o sobě, tak vidět je hrát na nějakém hřišti, na kterém jsme se Slavií absolvovali jarní zápasy. Jak by to asi vypadalo. Já si myslím, že prostě hrací plocha je vizitka každého klubu. Já bych byl, nebo já jsem nespokojený, kdyby hrací plocha v Edenu pro zápas prostě nebyla připravena v nějakém standardu. Ten pořádající klub je za to zodpovědný stejně jako za všechny další věci, které ten zápas obnáší. Je to vizitka toho klubu a horší hrací plocha snižuje úroveň hráčského výkonu.

Tím nechci obhajovat hráče, ale prostě pak se na to dívají desetitisíce lidí v televizi, a pokud vám ten míč odskakuje nebo se brzdí, protože to hřiště je prostě zapískované, je pomalé, tak je to jako u jiných sportů. To je jako když se budeme dívat na nějaký hokejový zápas a nevyjede tam rolba na tři třetiny. Tak ten hokej také nebude takový, jako když je vyžehlený led, nebo třeba tenis a tak dále. Ta hrací plocha je druhý největší faktor a možná stejný, jako kvalita technická vybavenosti hráčů, to s tím prostě dohromady souvisí. Každý, kdo stál na hřišti, tak to ví a já úplně nesouhlasím s tou větou, že je to pro oba stejné. Prostě v tomhle to stejné není. Pokud se nepotkají dva týmy, které mají stejné pojetí a které mají stejné cíle v tom zápase, pak tahle prostě stejná není.

Zmínil jste reprezentaci, kterou čeká vrchol v podobě mistrovství Evropy a velmi těžká skupina s Anglií, Chorvatskem a Skotskem. Samozřejmě se dá počítat s tím, že budou povoláni někteří hráči ze Slavie. Neuvažoval jste o tom, neproběhla nějaká komunikace na téma, že byste oporám, které už teď musí být velmi vyčerpané, poskytl nějaké volno?

Trošku ta debata proběhla. Samozřejmě to musíme brát tak, že reprezentace vlastně hned den po skončení ligy odjíždí na kemp. A hned potom na Euro. Já si myslím, že ten tým dojde daleko. A my už budeme v tu dobu v letní přípravě a bude nás čekat nová sezóna, takže ti hráči pravděpodobně nebudou mít volno. U některých jedinců, řeknu třeba Honza Bořil, u něj si zpětně za čtyři roky nepamatuju, že by měl delší volno než třeba deset dní. Ať je léto nebo zima.

Takže samozřejmě jsme se o tom trošku bavili. Ale je tady otázka sportovních cílů, protože doteď jsme hráli o titul, jsme ve hře o pohár, je tam i naše neporazitelnost a tak dál, takže si myslím, že to budeme řešit potom bezprostředně. Zvažujeme třeba i to, že bychom některým hráčům dali krátkodobé volno, třeba pět, šest, sedm dní. A pak by se připojili případně na konec sezóny a odjeli by s repre. Takže těch variant je tam víc. Bavíme se o tom, protože víme, že někteří hráči mají samozřejmě náročný program a budou ho mít náročný potom i v té podzimní části, která bude navazovat hned na Euro.

Váš šéf Jaroslav Tvrdík minulý týden v Angličanovi řekl, že v létě budou bohužel sešívaní muset myslet víc na finance než na sílu kádru. Nebojíte se, že se bude pouštět žilou víc než by vám, trenérovi, bylo milé?

Žádný trenér na světě nechce přicházet o nejlepší hráče týmu. Ale samozřejmě jsme v Česku. Jsem rád, že jsme v zimě udrželi ten tým, že z něj nikdo neodešel. Protože těch odchodů bylo předtím hodně v poslední vlně. My jsme se v určitém období okolo zápasu s Beer Ševou a spol. trošku sbírali z těch odchodů. Ale tým nabral nějakou sílu. A jsem rád, že jsme dostali možnost mít tři čtvrtě roku pohromadě jeden tým. A vedení nám to slíbilo na zimu s tím, že nějaký transfer proběhne v létě a budu doufat, že třeba proběhne jeden velký transfer, že odejde jeden hráč za peníze, které tomu klubu nějakou dobu zase vystačí, aby odchody nebyly masivní.

Jak říkám, pro mě je ideální, kdyby vždycky odešel jeden hráč za sezonu, aby se nestalo to, co před rokem a půl, kdy vlastně odešli čtyři hráči. My jsme se pak z toho čtvrt roku dostávali. Takže je to nutnost. A prostě Slavia je už teď delší dobu postavená na tom, aby nějakým způsobem dorovnala rozpočet z prodeje hráčů nebo ze sportovních úspěchů. Tak to prostě je a někdy přijde to, že hráč může jít do nějakého velkého týmu, do velké soutěže, udělat velký přestup a těžko mu v tom bránit. Já si budu vždycky přát, aby se to všechno sešlo jako u Tomáše Součka, že hráč odvede nějaké služby klubu, přijde dobrá nebo skvělá nabídka ze skvělé soutěže a ten hráč prostě pokračuje dál a má to takový bonus, bonus pro všechny ty strany. Takže to by bylo ideální.

Jak jste vnímal nápad s projektem Evropské Superligy, nápad na vytvoření elitářské mezinárodní soutěže po vzoru amerických profesionálních lig. Vzbudilo to obrovské vášně, v Anglii to dokonce přivedlo fanoušky do ulic…

Byl jsem překvapený a lidé z mého okolí, nebo i pan Tvrdík, vědí, že jsem byl od první vteřiny skeptický. Od první vteřiny jsem říkal, že to v životě nemůže projít. Protože si myslím, že se zapomnělo na to nejdůležitější, co je u fotbalu. A to jsou fanoušci. A potom samotní hráči. Já si myslím, že tam spousta lidí podcenila to, že fanoušci chtějí vidět týmy v těch soutěžích, ve kterých jsou. Chtějí je mít doma.

Další věc jsou pak hráči. Nikdo se neptal hráčů, jestli by takovou soutěž chtěli hrát. Takže za mě od první vteřiny, kdy to vypuklo, jsem říkal, že to v životě nemůže projít. Já asi nejsem ten nejpovolanější, abych hodnotil ekonomická hlediska a tak dál. Ale za mě to bylo absolutně bez šance projít přes fanoušky a přes samotné hráče.

Pane Trpišovský, dokážete se někdy dívat na fotbal doma jen tak, jako fanoušek, který fandí červeným proti modrým? Nebo je ta vaše trenérská deformace prostě příliš silná?

Je to hrozně moc těžké. Řeknu příklad. Koukám na Vláďu Coufala, koukám na West Ham, na Suka (Tomáš Součka, pozn. red.), koukám na ten zápas, těším se na to hrozně, těším se na kluky. A pak ve dvacáté minutě se přistihnu, že přemýšlím třeba, proč jdou na pět obránců a proč víc nenapadají, proč třeba Vláďa nevyřeší nějakou situaci jinak. Když Vláďa přihraje na gól, tak se člověk raduje, to jo, to tam je. Ale většinou mi to prostě vydrží. Sednu si a vydrží mi to pět minut a je to i u ostatních týmů.

Pořád v tom hledáte, kde je nějaký dobrý výkon, kde je horší výkon. Jakým způsobem to brání, jak mají velké hřiště, široké hřiště, jak zakládají útoky. Najednou vám začnou naskakovat věci, které vidíte vy a chcete je po svém týmu. A někdy se přistihnu, a to tedy Houšťa (Zdeněk Houštecký, asistent trenéra, pozn.red.) speciálně, který je schopný se vynervovat u jakéhokoliv zápasu. Ten tady sleduje třeba West Ham a hází se židlemi, se vším možným. Já mu vždycky říkám, já říkám: „Ty jo, proč? Nemáme těch nervů jako hodně? Proč se tím zabýváš, stejně to neovlivníme.“

Takže někdy si řeknu klid, že to vůbec řeším, vždyť to vůbec neovlivním. Ale je to samozřejmě tím, zvlášť v našem provedení, které bylo v poslední době, zápas každé dva tři dny, kdy je hrozně těžké z toho najednou vyskočit a dívat se na ten fotbal jenom tak.

Mimochodem z toho, jak to Sukovi s Cufem v Anglii jde, musíte mít obrovskou radost a je to vnímáno i jako v podstatě otisk vaší trenérské práce.

Dělá mi to velkou radost, protože oba ty kluky znám a myslím si, že k nim mám hodně blízko. A hlavně to jsou fantastičtí kluci a oba jsou neskutečně oddaní fotbalu. Oba jsou navíc takové „čisté duše.“ Ale oba jsou strašně „čistí“ ohledně přístupu k fotbalu, je to pro ně absolutní priorita a vím věci i ze soukromí, které nechci úplně vytahovat, co všechno tomu obětují.

Tomáše jsem poznal v devatenácti, když přišel na Žižkov po neúspěšných zkouškách v druhé lize. Vláďu v momentě, kdy jsme přišli do Liberce. Tehdy byl na transfer listině a byl v pořadí až třetí pravý obránce. A oni se dostali tam, kam se dostali. Dostali se tam svým přístupem, tou svojí zarputilostí a svojí obrovskou touhou se zlepšovat v každém detailu. Nejenom v kopání do míče a v samotném tréninku, ale v tom globálním přístupu. Mám z toho hroznou radost. Já jsem vždycky říkal, že u Suka jsem o tom nikdy nepochyboval. Myslím, že Tomáš Syrovátka (místopředseda představenstva Slavie, poz. red.) někde i psal, že jsem vždycky říkal, ať mu zařídí stáž v Juventusu Turín u Pavla Nedvěda, že si ho tam rovnou nechají, že když s nimi bude trénovat měsíc v kempu.

Tomáš je absolutně výjimečný hráč, není potřeba to rozebírat, to všichni víme. Stačí si projet moje slova, když jsem přicházel do Slavie. Ale speciálně u Vládi Coufala musím říct, že pro mě je to neuvěřitelné, jakým způsobem se nejen dostal do Premier League, ale jakým způsobem hraje. On po nějakých sedmi měsících působí dojmem, jako kdyby tam byl sedm let. Je to matador se vším všudy. Pro mě je neskutečné, jak sbírá asistence, i když já mu někdy s nadsázkou říkám, že to není žádný um, když je tam Antonio ve vápně, takže ho stačí trefit a ono se to od něj odrazí.

To říkám s nadsázkou obrovskou, protože když se někdo podívá, kde byl Vláďa v osmnácti, ve dvaceti, ve dvaadvaceti… Přece jenom Suk už v devatenácti, ve dvaceti ochutnal ligu a měl za sebou nějakou historii. Ale Vláďa je neuvěřitelný bojovník a neuvěřitelný dříč a myslím si, že inspirace pro všechny hráče, kteří třeba nepobrali úplně na začátku tolik talentu a nepatřili mezi opečovávané hráče ve svých kategoriích. Jak se dokázal prokousat v podstatě za pět let z náhradníka v Liberci v hráče, který řádí jak v reprezentaci, tak v klubu, který momentálně patří ke špičce a k elitě Premier League, je neuvěřitelné.

Ještě jsme se společně nebavili o kauze Rangers. Řekněte mi, onen večer v Glasgow, bylo to pro vás teď s odstupem času to nejhorší, co jste ve fotbale zažil? Ať už na trávníku nebo mimo něj?

Naprosto jednoznačně. Nejhorší zkušenost, nejhorší zážitek. Musím říct, že ani večer po tom zápase jsem ani nevnímal tu sportovní radost, to, o čem se dneska moc nemluví a sice, že jsme byli ve dvou zápasech jednoznačně lepším týmem. Protože po sportovní stránce jsme postoupili naprosto zaslouženě a Rangers prostě neměli šanci vůbec proti nám ani v jednom aspektu hry.

Prostě vnímáte tu důležitost, že postupujete do čtvrtfinále Evropské ligy a vyřadíte jednoznačně ten druhý tým. Ale najednou tam stojíte a máte za sebou zážitky, které tam byly. Ondra Kolář, který byl v tom stavu, ve kterém byl, vidíte veškeré ty zákroky, vnímáte to, že vás nepustí hodinu po zápase do kabiny. Potom jste svědkem toho, kdy váš hráč dostane pěstí hodinu po zápase od protihráče. Jedete tam kvůli sportu, jedete tam kvůli velkému zápasu a zažijete věci, o kterých si myslíte, že byste je v civilizovaném světě nebo ve velkém fotbale nemohli zažít. Nebo zažijete věci, které nezažijete ani na nejnižší úrovni, v nejnižší fotbalové soutěži.

Jedna z věcí, která mě hrozně překvapuje je, že Ondřej Kúdela, jehož jméno se několik týdnů objevovalo a vlastně objevuje úplně všude, dokáže přesto přese všechno hrát fotbal a ještě ho dokáže hrát dobře. Nabízel jste mu třeba vy sám, aby si dal oraz a úplně se od fotbalu odstřihl?

Tam to bylo trošku specifické repro pauzou. Tuším, že jsme hráli jeden zápas s Opavou, to bylo tři dny poté a on odjel a neptal se nás. Takže já jsem se jenom druhý den ptal, že hrajeme s Opavou a řekl jsem mu, že bych chtěl, aby hrál. On odvětil, že je fotbalista a že mu tam na hřišti bude nejlépe. Takže já si myslím, že to je ta nejlepší cesta z toho ven. A pro mě je neskutečné, jakým způsobem to všechno zvládl, protože k tomu samozřejmě patřila spousta věcí. Zase nechci mluvit jakoby za něj, ale patřily k tomu různé výslechy advokátů. Samozřejmě určitě nějakým způsobem to těžce neslo jeho okolí, jeho rodina.

Takže má v tomhle můj obrovský obdiv, jakým způsobem to sportovně ustál. A jakým způsobem se prezentoval na hřišti, protože to musela pro něj být mimořádně složitá situace. Někteří lidé měli absolutně jasno o tom, co řekl, i když vlastně nevěděli, co pronesl. Co se tam stalo, vědí jenom dva lidé, a to je on a Kamara. Nikdo jiný nemůže vědět, co se tam stalo. A doopravdy to vědí jenom tihleti dva lidé, ale začali se do toho pouštět všichni.

Umíte si představit, protože ono to není statisticky vůbec vyloučené, že byste hned za pár měsíců narazili na Rangers v evropských pohárech znovu?

Ta možnost tam je. A upřímně doufám, že se to nestane. Protože za mě třeba prostě Roofea už nechci nikdy vidět a nechci ho potkat na hřišti. Říkám to naprosto otevřeně, protože to byl nejhorší zákrok, který jsem kdy v životě viděl. To tady nechci zpětně rozebírat, ale prostě si neumím představit, že bych viděl toho hráče hrát proti Slávii.

Já jsem mluvil s doktorem, který s Ondrou Kolářem řešil ten zdravotní problém, což je obličejový chirurg, a ten mi řekl, že kdyby Ondra otočil hlavu, tak byl na devadesát pět procent mrtvý. Zbylých pět procent by bylo těžké poškození mozku. On mu prorazil čelní lalok, kde je nejsilnější kost v těle, a pokud by to bylo z boku, tak ten kolík zasáhl mozek. Takže to, že ten hráč se dodneška nebyl schopen omluvit, je pro mě prostě neuvěřitelné. Takže to je pro mě z celé té kauzy nejhorší, že prostě chybělo pár centimetrů k tomu, aby sportovec přišel o život. Neumím si představit, že by ty týmy hrály proti sobě.

Tak Kemar Roofe vám nesmí na oči. A co Steven Gerrard? Ten ve vašich očích klesl také asi hodně hluboko.

Je to tak. Já jsem se tady o tom rozpovídal, ale jinak se to snažím vytěsnit a hodit to někam pryč, všechny tyhle věci. Už to člověk nezmění, nevrátí to, má pocit jakoby velké křivdy a nespravedlnosti, takže já to prostě nechci moc rozebírat. Ale jedinou věc, kterou řeknu, že jeho výrok po našem zápase s Arsenalem svědčí absolutně o všem. O všem. O tom, co já si o něm teď myslím.

No a ještě zkuste rozptýlit noční můru fanoušků Slavie. A to je odchod vás a vašeho realizačního týmu. Pokračujete dál v určitém projektu, který jste si vytyčili, máte na čem pracovat, takže žádné zaječí úmysly tam teď nejsou?

Teď momentálně ne. Teď tady sedím a neumím si to představit, protože ta práce tady mě absolutně naplňuje. Ale v tom fotbale jsou takové věci… Někdo mi třeba říká, kéž bych byl ve Slavii třeba dva roky, tři roky, pět let a tak dál. Ale o tom se strašně těžko hovoří, protože já třeba na to řeknu, že nevím, co tady bude za rok za majitele. To nesouvisí jenom s tou osobní ambicí nebo s nějakou nabídkou jako takovou. Souvisí to s chodem toho klubu, který pro mě je nejdůležitější. Momentálně tak, jak je to teď nastavené, nám umožňuje dělat tu práci tak, jak jí děláme, a projevovat se tak, jak se projevujeme.

Máme smlouvu dneska na dva roky. Připravujeme se na další sezonu, ale já se teď bavím o těch horizontech jakoby dál, protože prostě nevíte, jestli se změní sportovní ředitel, změní se majitel, změní se situace v tom klubu a tak dále. Já jsem strašně rád za kontinuitu Slavie v poslední době. Za tu dobu, co tady jsme. Protože všichni víme, že u těch poválečných dob, ta situace Slavie vždycky byla taková turbulentní. Možná málokterý klub si prošel takovými věcmi, kterými si Slavia prošla za posledních x desítek let.

Slavia měla vždycky takovou tendenci, teď si nechci hrát na chytrého, ale beru to z vyprávění lidí, kteří tady jsou déle, tak vlastně se vždycky trošku rozložila zevnitř nějakou formou, jakoby by byla největším nepřítelem vlastně sama sobě. A to teď cítím, že v tom klubu absolutně není. Ten směr je prostě jednoznačný a jsou tady skvělí lidé na jednotlivých úsecích. Takže to je moje největší jako přání, aby to pokračovalo. Do té doby, co tohle tady bude, tak já za sebe nemám důvod přemýšlet o něčem jiném. A pak je tu samozřejmě otázka, abychom tu práci dělali dobře a aby se Slavie nerozloučila s námi.

Text obsahuje ty nejdůležitější pasáže rozhovoru Jindřicha Trpišovského s autorem Angličana Jiřím Hoškem. Celé interview včetně toho, jak dopadla sázka z jejich posledního setkání, si poslechněte v přehrávači nahoře.