Článek
Hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeld vedla o zámek Opočno lítý boj. Za necelých třicet let absolvovala několik koleček soudních řízení, která (minimálně v Česku) definitivně ukončilo rozhodnutí Ústavního soudu.
Colloredo-Mansfeld pozvala Seznam Zprávy do svého domku v Opočnu, který stojí kousek od zámku. Mluvila o tom, jak se po verdiktu cítí, jaké jí chodí reakce od lidí z celé republiky a jak vnímá Čechy. „Těším se na ty mladé Čechy. Ti jsou budoucnost,“ řekla Kristina Colloredo-Mansfeld.
Od zveřejnění verdiktu uplynul už více než týden. Jaká byla vaše první bezprostřední reakce poté, co jste se dozvěděla o verdiktu Ústavního soudu?
Myslela jsem, že zámek určitě dostanu zpátky. A ta první reakce? Strašně jsem se zlobila. A pak jsem si řekla, že to tak nemusí skončit. To tak nemůže skončit – když je tady demokracie, není ani možnost, aby to tak skončilo.
Podle vyjádření vašeho právního zástupce připadají v úvahu další právní kroky. Třeba stížnost u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, na který jste se před lety právě kvůli Opočnu – a nutno říct, že s úspěchem – už jednou obrátila. Zvažujete tedy nějaké konkrétní kroky?
To si musíme ještě všechno nastudovat. Podíváme se na to, co je nejlepší krok, který můžeme udělat. A pak pokračujeme.
Takže nekončíte?
Já nekončím. Dokud budu živá, neskončím.
Hraběnka Kristina Colloredo-Mansfeld (*1940) se o zámek Opočno soudila skoro 30 let.
Případ samotný je dost komplikovaný. Ve zkratce: zámek vašemu rodu vzali nacisté za druhé světové války, československý stát vám ho poté zkonfiskoval a teď jste se o něj soudila skoro 30 let – a neúspěšně. Zámek se vám dokonce na chvíli vrátil, ale poté vám ho opět vzali. Když se podíváme na ty ostatní nemovitosti vaší rodiny, tak například ty lesy, zámek Zbiroh a Zámek Dobříš - to se všechno vaší rodině vrátilo. Proč vám nechtějí vrátit zrovna Opočno?
Myslím, že si to chtějí nechat. Je to důležité muzeum a oni to nechtějí vrátit, je to tak. Neexistuje žádný důvod, aby to nevrátili.
Spor trval skoro 30 let. Neměla jste za tu dobu chuť ho vzdát?
Ne, já to musela udělat. Musela, pro své předky. A také jsem chtěla, aby viděli, že můj otec nikdy nebyl nacista, on byl strašný čechomilec, než se to všechno stalo. A já chci, aby to lidé věděli. Abychom pořád nemuseli poslouchat, že byl můj otec byl nacista a takové věci. Chci to udělat, aby to každý člověk viděl – že byl patriot. Český patriot.
Spor o zámek Opočno
Zámek Opočno patří Colloredo-Mansfeldům od roku 1635. V roce 1942 ho zabavili nacisté, na základě Benešových dekretů po konci druhé světové války i československý stát. Rodina se o zámek soudila, po únoru 1948 emigrovala do Rakouska a spory utichly. Po pádu komunistického režimu se o navrácení majetku přihlásila hraběnka Kristina v roce 1991.
O čtyři roky později její nároky okresní soud v Rychnově nad Kněžnou neuznal, až v roce 2002 nařídil vydání zámku, budov i pozemků dědičce. A to s tím, že otec Josef měl po válce české občanství a poválečná konfiskace byla nezákonná. Rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové. Proti byli státní památkáři, neuspěli ale ani u Nejvyššího soudu.
Před 15 lety zrušil tento verdikt Ústavní soud, který potvrdil restituční hranici 25. února 1948. Rychnovský okresní soud pak rozhodl, že by měl zámek patřit památkářům. V roce 2014 vyhověl Ústavní soud žádosti o obnovu procesu – Colloredo-Mansfeldová přišla s novými důkazy. Snažila se soudu dokázat, že její babička byla židovského původu a šlo tak nejen o politickou, ale i rasovou perzekuci. V roce 2017 odmítl její dovolání Nejvyšší soud. Letos v květnu rozhodl Ústavní soud o tom, že Opočno patří státu, a soudní řízení tak uzavřel.
A když vezmeme v potaz to trvání soudního sporu. Jak na vás reagují lidé tady v Opočnu, když se sem vracíte?
No, když jsem tu byla poprvé, myslím, že mě moc rádi neměli, ale to se všechno změnilo. Určitě jsou nějací lidé, co mě nemají rádi, to je normální. Jenom si myslím, že tady mám výborné lidi a že mě mají rádi. Více než půlka určitě.
Jak na spor reagují lidé nejen tady v Opočnu, chodí vám nějaké reakce z celé republiky?
Ano! Přišla spousta reakcí. Když jsme to prohráli, měli jsme tolik, tolik zpráv na e-mailu, na Facebooku. Já tedy nemám Facebook, můj syn ho má. Chodí obrovské reakce. A ti lidé nejsou šťastní, že jsem to prohrála.
Změnil se teď váš vztah k Opočnu?
Vůbec, cítím se tady úplně normálně. Jsem ráda tady v mém bytě, s mým pejskem. Pozdravím místní lidi, oni mě pozdraví zpátky. Nic se nezměnilo. Jenom ten zámek je problém.
Vedle toho sporu o samotný zámek se vede ještě oddělený spor o mobiliář v zámku. V jaké fázi je tohle soudní řízení?
No, to někdy přijde – nevím kdy, to nikdo neví, ale přijde to. Myslím, že nám nechtěli vrátit zámek, aby si mohli nechat ten mobiliář. Víte, je to tak potom lehčí. Ten mobiliář už je vevnitř – a kam bych ho já dala, kdyby mi ho dali zpátky.
A co je součástí toho mobiliáře?
Všechno možné. Jsou tam obrazy, porcelán, portréty tam jsou. Všechno, všechno. Mně dali zpátky 34 obrazů. A pak byl konec. Stejný počet dali mému bratranci. A pak se na to všechno zapomenulo.
Vaše rodina vydala po prohraném sporu stanovisko, v jehož závěru stojí: „Ať pravda zvítězí doopravdy.“ Co pro vás v tomto případě pravda znamená?
No, ta pravda je, že můj otec nikdy nebyl nazi. Můj otec byl nepřítel nacistické říše. On byl nepřítel, byl loajální Čech. To je pro mě spravedlnost a pravda. Můj otec nikdy nebyl nacista, bojoval proti nim. Pod pohrůžkou smrti ukrýval piloty. Říkali mu také „nepřítel třetí říše“, protože jsme díky mé babičce měli židovskou krev. Proto zkonfiskovali ten zámek, to je ta pravda. Že tohle všechno bylo špatně.
Rodinný portrét: vnuk Maxmilian, syn Derek, kříženec Sambo a hraběnka Kristina.
„Cítím se zcela mezinárodně“
Žila jste v Kanadě, ve Švýcarsku, Rakousku, procestovala kus světa. Jak vnímáte Čechy?
Já se těším na ty mladé Čechy. Myslím si, že ti mladí jsou budoucnost. Ti staří, to víme, to jsou ještě nějací staří komunisté, nějací lidé, co to měli těžké, byli tady třeba zavření nebo tak. Ale ti mladí, ti cestují, jsou venku, vidí jiné věci. V nich vidím velkou naději a přeji jim jen to dobré.
Cítíte se jako Češka?
Ne, tak docela ne. Cítím se zcela mezinárodně. Jsem ráda, když jsem s rodinou, když jsem se svým pejskem, když sedím tady v zahradě. Nebo když jsem u sebe v Rakousku, když jsem u sebe v Řecku. Když vidím své přátelé, to je pro mě to nejdůležitější. Nejsem politicky založená osoba, takže se z hlediska politiky necítím jako Češka. Mě můžete poslat do světa a já si pořád někde dělám svůj domov. Cítím se tak všude, ale musí to být hezké. Ne ošklivé, žádné paneláky.
Hraběnka tráví hodně času v Rakousku a na cestách, o tom, v jaké zemi mají nejlepší pivo, se ale debatovat nemuselo.
Vy jste tady v Česku chvilku žila, do svých šesti let. Na co si z té doby vzpomínáte?
Na to si moc dobře vzpomínám. To jsme ještě byli na zámku, potom nás vyhodili ti Němci. Bydleli jsme pak v Rozběřicích v nějakém velkém domě. Všechno to ještě vidím. Pamatuji si naše dva pejsky, měla jsem i osla. Můj tatínek každý den jezdil na nucené práce do Hradce Králové na kole. Pamatuji si i ty lidi, co tam byli. Pamatuji si toho hodně. A také jsem byla chvíli tady v Opočnu ve škole. Když mi bylo pět let, tak jsem tady chodila do školy.
A co vaše čeština? Studovala jste ji později?
Ne, ne, to jsem všechno zapomněla. Když jsme odjeli do Kanady, měla jsem českou chůvu, které jsem říkala teto. Měla jsem ji moc ráda, uměla jsem trošku česky, když jsem byla úplně malá. A já to potom všechno zapomněla. Chtěla jsem být potom už jenom Kanaďanka.
V jednom ze svých starších rozhovorů jste zmínila, že se ve vaší rodině dědí určitá divokost. Zmínila jste třeba svoji babičku. Co jste tím myslela?
No jo, moje babička byla hrozně zajímavý člověk. Měla také trošku tu židovskou krev, měla čtyři syny. A pak, když mému otci bylo 18 a ten nejmladší měl 15 nebo 16 let, ona se zamilovala do černého zpěváka, moc známého, výborného zpěváka. A odjela s ním. To byl velký skandál, to nebyl běžný život. Ale ona byla úžasná, úžasná žena. A žila pak ve Francii, nejdřív v Paříži, pak také na takovém starém zámku. V létě jsem tam pořád jezdila, navštěvovala ji. Byla to moc zajímavá dáma. Jenom nebyla jako ti normální lidé, nikdo nic takového nedělal. Určitě to bylo strašné, udělat něco takového v roce 1928.
A když tedy pomineme divoký život vaší babičky. V čem byl divoký ten váš?
No, víte, já mám také trochu té krve své babičky. Jo, udělala jsem v životě spoustu věcí. Všude se podívala. A také jsem neměla normální práci, neměla jsem normální život. Žila jsem na ostrově Hydra, dvacet let jsem tam žila, pracovala, malovala tam. Jo, to bylo také trošku divoké.
Já jsem četla, že jste dělala i kaskadérku ve filmu.
Ano, to jsem také dělala. Byly takové televizní série, šlo o historický příběh zasazený do Kanady. Byla tam spousta koní, příběh začal někdy v 18. století. Ty kaskadérské kousky jsem dělala pro jednu rodinu.
Cestou na nádvoří.
Bavíme se o divokosti, ale třeba vašeho prvního manžela vám předvybral otec.
To se stalo, když jsme byli na jednom plese pro aristokraty. Přišel tam i můj otec a můj strýc – a otec řekl: „Podívej se, tady je pět nebo šest mladých mužů, kterého chceš?“
A vy jste si vybrala.
Já řekla: „No jo, já nevím. Tenhle je možná ten lepší, ten nejlepší.“
Jak žije šlechtická rodina v moderní době?
Teď se všechno změnilo. To víte, oslavím letos 80 let, bylo mi sedmnáct let, když se to stalo. Teď je to úplně jinak. Jsou to moderní lidé, kteří musí pracovat. Nemáme tituly, ty jsou zrušené. Všichni se známe, všude jsme všichni se všemi příbuzní. Známe se, jen má každý svůj život a každý má svou práci. Tak to je.
V Evropě žijete skoro celý svůj život. Kam se podle vás ubírají kroky starého kontinentu?
Kam míříme? Teď máme strašně těžké, zlé časy všude. V celé Evropě, v celé Americe, v Číně. Kam se podíváte, tam je to špatné. A musíme být strašně silní, abychom to dali trošku dohromady. Ale já nevím, jak to bude. To záleží na té nové generaci, ta to musí dát dohromady. Skončit s lhaním.
