Článek
Kosení luk starým způsobem není z frajeřiny či touze po starých dobrých časech, mokřadní louky na česko-polském pomezí totiž není možné sekat těžkou technikou, která by v nich zapadla. Proto se před 27 lety skupina nadšenců z Královéhradecka rozhodla, že uspořádá týdenní kemp, během něhož posečou ty nejvzácnjší louky. A vznikla z toho každoroční tradice, kterou si pracanti zpříjemňují večery u táboráku a přírodopisnými přednáškami.
„Louky jsou plné orchidejí, vzácných ostřic, suchopýrů, masožravých rosnatek a podobně. Musíme je ručně pokosit, aby nezarostly kopřivami a lopuchy, čímž bychom o ty vzácné druhy přišli,” vysvětluje organizátor Kempu Olešenka Roman Kalous.
V počátcích jezdilo na Olešenku několik nadšenců, nyní už jezdí louky kosit druhá generace, často jde o jeijch děti.
S postupem času se dobrovolníkům podařilo změnit i přístup některých majitelů luk v lokalitě. „O některé lokality se už jejich majitelé takto starají sami, díky tomu jsme se mohli začít starat o nová místa,” dodává Kalous. Za týden sekáči pokosí zhruba dva hektary mokřadních luk.
Kromě ochránců přírody a biologů jezdí na Olešenku i lidé různých jiných povolání, kteří chtějí jednoduše pomoct přírodě. Už čtvrtým rokem je proto možné s kosou v ruce potkat i fyzika z hradecké univerzity Jana Loskota. „Motivuje mě, že za sebou vidím nějakou práci, která je smysluplná,” říká mladý pedagogicko-vědecký pracovník, který většinu roku tráví v laboratoři.
Na práci na mokřadních loukách se letos podepsalo nebývalé sucho a horko. Louky jsou letos totiž vše, jen ne mokřadní. V minulých letech se pracanti při kosení brodili po kotníky vodou, letos šlapou v suché trávě. „Sucho je tady hodně vidět, například tenhle mech nasává a zadržuje vodu tak, že se dá ždímat,” ukazuje přírodovědec David Číp hrst plnou vysušeného mechu.
