Holokaust v kultuře: Balanc na hranici emocí, kýče a morálního cynismu

„Historie holokaustu musí být současná a dovolit nám prožít, co vlastně z Hitlerovy éry zůstává v našich duších a existencích,” píše v prologu knihy Černá zem americký historik Timothy Snyder.

Kulturní svět nám k současnému vnímání historie holokaustu pomáhá obřím dílem. Desítky let vznikají tisíce textů, filmů, obrazů, hudby i divadelních představení, které reflektují děsivé období lidských dějin a napomáhají k jejímu pochopení. Otázkou zůstává, nakolik je téma stále „živé” a nakolik je zaručeným spouštěčem lidských emocí.

Jeden z čtenářsky nejúspěšnějších českých románů minulého roku se stala Hana, próza spisovatelky Aleny Mornštajnové. Jedna z jeho hlavních linií vypráví příběh židovské rodiny, kterou zasáhne nacistická okupace Československa. Traumata vyvolané zkušeností s koncentračním táborem se promítají ještě mnoho let poté, co se v zemi už dávno odehrávají další hrůzy spojené s příchodem stalinské totality.

„Nic není vyčerpatelné, ani v literatuře,” uvažuje nad tématem literární vědec Petr A. Bílek. „Je to ale téma, které svou silou a důsažností bude ještě dlouho inspirovat k dalšímu variování a novému uchopování,” říká pro Seznam Zprávy. A právě román Hana je důkazem, že i současné spisovatele, kteří na rozdíl od Arnošta Lustiga nebo Ladislava Fukse neměli s holokaustem přímou zkušenost, téma autorsky láká. Stejně tak čtenáře.

Spisovatelé jsou si faktu, že lidé chtějí číst o emotivně náročných tématech, dobře vědomi. „To téma prostě má svoji výlučnou sílu a ta se může přiklonit tam či onam,” uvažuje Bílek. „Jsou emotivně silná témata a motivy – těžká nemoc či smrt dítěte, smrt milovaného zvířátka a podobně. Někdo je využívá proto, že je potřebuje, zatímco jiný proto, že ví, že bezpečně zaberou,” dodává literární vědec.

I v nakladatelstvích jsou si redaktoři vědomi, jaká témata ve čtenářích probouzí zájem. „Když napíšete příběh, kde se on a ona mají rádi, ale neladí jim midichloriany, budou vás v nakladatelství odmítat rázněji a snáze, než když tentýž pár rozdělí transport do koncentračního tábora,” hodnotí Bílek postoj českých nakladatelů a vydavatelů.

Ve světové literatuře situace samozřejmě není jiná. Za posledních deset let se mezi oceněnými Nobelovou cenou za literaturu objevil i francouzský spisovatel Patrick Modiano. Výrazná část jeho díla se zabývá právě antisemitismem a dobou, kdy byla Francie okupovaná nacisty. To je však autor oceněný kritikou. Čtenářsky úspěšná byla například próza americké spisovatelky Affinity Konar Mischling, která se zaměřuje na pokusy doktora Mengeleho.

Filmové médium umí být možná divácky emotivnější než popsané listy papíru. Vědí to i velké postavy světové režie. Téměř každý má „svůj” holokaustový film nebo snímek zasazený do doby druhé světové války, kde téma víceméně nelze opomenout. Quentin Tarantino natočil Hanebný pancharty, kde si, jak je mu dobrým zvykem, pohrává s historií a fikcí.

Roman Polanski obdržel Oscara za film Pianista, drama v hlavní roli s Adrienem Brodym, který se zhostil postavy židovského koncertního mistra a válečné utrpení dělá něžnější hrou Chopinových preludií na fiktivní klavír. Dalším oscarovým snímkem je dnes již kultovní film Schindlerův seznam Stevena Spielberga.

„Permanentní téma holokaust není,” přemítá filmový publicista Kamil Fila. „Jsou to takové vlny a pokusy. Podle poptávky občas téma uhasne a potom se zase probudí,” říká pro Seznam Zprávy. „Filmy možná kvůli tématu získávají zelenou, producenti jsou ochotni na to slyšet,” uvažuje Fila. Podle něj už ale dlouho nevznikl velký typicky holokaustový film, jako byl Schindlerův seznam nebo Pianista.

Fila se však zamýšlí i nad hranicí, kdy se z tématu stává kýč. „Říkám tomu, trochu ošklivě, holokaustové rentiérství. Založíte živnost na tom, že zobrazujete téma, které se víceméně vyprázdní,” vysvětluje publicista. Filmovou tvorbou prý, ať je jakkoliv citlivě udělaná, téma prakticky znecitlivujeme. „Nastává mentální únava, až morální cynismus,” dodává.

V českém filmu je situace trochu složitější. Jak připomíná i Kamil Fila, před rokem 1989 u nás vznikalo spoustu snímků, které měly za úkol nejen ukázat utrpení Židů, ale především bestialitu Němců. Režim potřeboval polarizovat vztah k Německu. A k fašismu, který slouží i dnes, například v současném Rusku, jako pilíř místní propagandy.

I v současném českém filmu ale vznikají filmy, které reflektují období druhé světové války. Dva české počiny, které se probojovaly do nejužší nominace na ceny americké filmové akademie (vyjma Svěrákova Kolji), vypráví příběhy z tohoto období.

Želary Ondřeje Trojana na motivy literární předlohy Květy Legátové jsou zasazeny do čtyřicátých let dvacátého století. Přesto se nejedná o vyloženě holokaustový motiv. Ovšem Hřebejkův film z roku 2000 Musíme si pomáhat je o rodině, jež u sebe doma schovává Žida, kterému se povedlo uprchnout z transportu.

„Dnešní kultura šla už hodně daleko a holokaust trivializuje,” uvažuje v komentáři pro americké The New York Times Abraham H. Foxman. Podle něj se termíny spjaté s obdobím druhé světové války až příliš zažily v popkulturním slovníku. Přísným profesorům ve škole říkají žáci „gestapáci” a drsní šéfové bývají běžně označeni za „führery”.

„Jistá část popkultury si vždy nachází parketu právě v tom, že bourá posvátné a kanonické, že se v úctě nezastaví ani před těmi největšími piedestaly,” připomíná Petr A. Bílek. Připomíná ale, že existují i ti, kteří se snaží „vysoké téma” zobrazit zdánlivě poklesle. Jmenuje například amerického kreslíře Arta Spiegelmana, který se rozhodl zpracovat holokaustové téma pomocí komiksu.

„Zásada, že bychom měli ke vznešeným tématům přistupovat jen se vznešenými pohnutkami a prostředky, neplatí. To bychom neměli třeba filmy od Monty Python nebo Červeného trpaslíka,” dodává literární vědec.