Článek
Diváci po celém světě sledovali záběry rozzuřeného davu útočícího na budovu washingtonského Kapitolu s podobnou mírou zděšení a úzkosti jako před dvaceti lety hořící Dvojčata. Nejeden hrdý Američan pak jistě zažíval i jemu dobře známý a nepříjemný pocit ponížení.
Nalezneme zde ovšem ještě jeden společný rys jako u útoků z 11. září – ať chceme nebo ne, sledovat podobné dějinné události nás do jisté míry fascinuje, neboť jsme na ně byli do té doby zvyklí pouze z kina a z televize. Ačkoliv Trumpův pokus o státní převrat byl, co do pitoresknosti a absurdnosti, srovnatelný snad jen s nepovedeným brněnským pučem Radoly Gajdy, přece jen přinesl jeden nový prvek, který jsme z filmů doposud neznali. Byl to právě americký prezident, který svým stoupencům ve svém tradičně chaotickém projevu řekl, aby „šli do Kapitolu“ a „bojovali jak ďas“, z čehož mají nyní jeho právníci pochopitelný bolehlav, protože těžko si vyložit tyto výroky jinak než jako výzvu ke vzpouře.
Podíváme-li se na zápletky filmů, které nějakým způsobem znázorňují pokus o státní převrat ve Spojených státech, zjistíme, že jejich autoři se docela drželi u země, minimálně co do srovnání se současným děním.
Vůbec první takový snímek o hrozícím převratu, The President Vanishes, vznikl už v roce 1934. Spiknutí dobových „šedokošiláčů“ však svým protifašistickým apelem až příliš akcentovalo dobu vzniku, a dnes se proto jedná o prakticky zapomenutý film. Autor knižní předlohy, duchovní otec detektiva Nero Wolfa Rex Stout, se přitom inspiroval tehdy aktuálním reálným pokusem o svržení F. D. Roosevelta, který měli iniciovat byznysmeni obávající se „socialistické“ agendy New Dealu.
Podstatně známější snímek Sedm květnových dní z roku 1964 už využívá nadčasovou zápletku, kterou od té doby variovalo mnoho dalších filmů a seriálů. Hlavou spiklenců je v tomto případě náčelník generálního štábu, jestřáb nesouhlasící s mírovou a odzbrojovací politikou prezidenta. I v tomto případě vycházela knižní předloha ze skutečných událostí spjatých s osobou silně antikomunistického generála Edwina Walkera, který neváhal z příchylnosti ke komunistům obvinit ani exprezidenta Trumana nebo bývalou první dámu Eleanore Rooseveltovou. Svou roli pak sehrál i varovný projev prezidenta Eisenhowera o „vojensko-průmyslovém komplexu“, rostoucí obavy z nukleární války po karibské nebo berlínské krizi i vražda prezidenta Kennedyho.
Myšlenka na vojenské svržení americké vlády se filmařů drží prakticky dodnes a můžeme se s ní setkat v akčních filmech (xXx 2) nebo v seriálech (Homeland). Neporovnatelně větší oblibu má však mezi tvůrci představa spiklenců z řad byznysmenů a politiků, kteří mají vlastní obchodní zájmy, kterým „prezident hrdina“ brání. Příkladem může být akční spektákl jako Útok na Bílý dům nebo některé řady seriálu 24 hodin.
Čím dál častěji se však objevují i vyloženě politické náměty, v nichž je americká vláda svržena a nahrazena tyranskou diktaturou s konzervativní ideologií. Typickou ukázkou je seriál Příběh služebnice, v němž jsou Spojené státy po masakru vlády přetvořeny ultrakonzervativními kvaziprotestanty v totalitární patriarchální teokracii. Autorka knižní předlohy Margaret Atwoodová se pro změnu inspirovala vzestupem konzervativních náboženských think tanků v 80. letech, jejichž skrytá i viditelná moc nabrala od té doby na síle a samotný Donald Trump byl na jejich podpoře, zejména finanční, celé prezidentské období silně závislý. Ostatně fenomén konspirační teorie QAnon o boji andělského dobra (Trump) proti ďábelskému zlu (pedofilové z Hollywoodu a Demokratické strany) má svůj prapůvod v pojetí politiky, jak jej prezentují fundamentální američtí křesťané.
Vedle Příběhu služebnice je možné zmínit i sérii Očista, postavenou na myšlence, že vláda v rámci zachování zákona a pořádku poskytne občanům jednu noc v roce k beztrestnému páchání násilí. Zatímco první díl byl tuctovým nízkorozpočtovým „home-invasion“ hororem, zbylé díly nastínily existenci konzervativního „politbyra“, které svrhlo vládu a každoroční „Očistu“ vymyslelo, aby se zbavilo chudých menšin.
Do 90. let minulého století bylo přitom svržení americké vlády vnitřním nebo vnějším nepřítelem spíše ojedinělou zápletkou. Určitým přelomem byl snímek Olivera Stonea JFK, který sugestivním způsobem zpracoval myšlenku, že za vraždou 35. prezidenta stál komplot jeho viceprezidenta Johnsona, potažmo celý „deep state“. Právě nárůst obliby konspiračních teorií v americké společnosti, k němuž došlo s rozmachem internetu a úpadkem tradičních masových médií, zapříčinil, že si tohoto tématu začal ve zvýšené míře všímat i Hollywood, čímž ještě více přispěl k jejich rozšíření. Tajemné organizace, které z pozadí ovlivňují i americké politiky v nejvyšších funkcích, případně jim usilují o život, se tak staly nedílnou součástí mnoha thrillerů, akčních filmů i seriálů, jako jsou Prison Break, Heroes nebo Designated Survivor.
Stejně jako nás Hollywood v uplynulých letech nachystal na možnost státního převratu, připravil nás rovněž na Donalda Trumpa v Oválné pracovně. Působení „stabilního génia“ připomínalo po většinu jeho období spíše archetyp „prezident blbec“, jaký známe v podání Lloyda Bridgese ze Žhavých výstřelů II nebo Leslieho Nielsena ze Scary Movie 3.
Může se ještě stát, že na Bílý dům zaútočí slavní teroristé z Antify a Donald Trump se jim se zbraní a Biblí v ruce ubrání, pak by se mohl ještě rychle stát souputníkem „prezidentů hrdinů“, jako byl například Harrison Ford v Air Force One nebo Aaron Eckhart v Pádu Bílého domu, kteří se nebojí ušpinit a prostřílí se z obležení nepřátel.
To ale není příliš pravděpodobné, a po událostech z posledních týdnů tak bude Trump navždy odkázán do kolonky „prezident padouch“, která byla z historických postav doposud vyhrazena pouze Richardu Nixonovi. Právě jeho neslavný konec ve funkci, kdy byl po měsících lhaní a obstruování v kauze Watergate donucen k rezignaci, zapříčinil i vznik do té doby nepoznaného filmového a literárního archetypu zločince v čele supervelmoci. Od té doby jsme mohli na filmovém plátně vidět zkorumpované prezidenty (Jasné nebezpečí), machiavelistické prezidenty (Dům z karet), vraždící prezidenty (Absolutní moc) i prezidenty psychopaty (Mrtvá zóna).
Jestliže z dnešního pohledu vlastně bagatelní Nixonův zločin přispěl ke kolapsu prestiže prezidentské funkce, do níž se rekrutují ti „nejlepší“ z celého národa, lze si barvitě představit, co s budoucím vyobrazováním amerických prezidentů udělá Donald Trump.
Doposud o jeho působení ve funkci vznikl pouze jeden film, v němž ho hrál irský herec Brendan Gleeson. The Comey Rule se zaměřil na Trumpovo rozhodnutí vyhodit ředitele FBI Jamese Comeyho. Jednalo se však spíše o oslavnou agitku za Comeyho než o kvalitní snímek. Zachytit mnohovrstevnatý fenomén Donalda Trumpa totiž bude vyžadovat od tvůrců hodně úsilí, aby se výsledek nezvrhl v ještě absurdnější frašku, než jakou byla samotná realita. Materiálu je ovšem dost a možná se dočkáme toho, že filmů o Trumpově prezidenství vznikne ještě víc než těch o Washingtonovi nebo Lincolnovi, kteří doposud drží prim.
