Hokejový glosář: Krutý začátek roku, na šampionátu vyhořel i tým, který se považoval za nejlepší

Kanadská noc byla plná senzací. Švýcaři dokázali vymazat Švédy, na hokejkách Finů skončila ve čtvrtfinále i domácí Kanada. Češi třetí do série překvapení nepřidali: Přestože v závěru zápasu dokázali trochu lajdácké Američany potrápit, na vysněný postup do semifinále to nestačilo. Prohra 1:3 znamená konec na turnaji a drsnou facku pro celý tuzemský hokej hned zkraje roku. Medaile z toho zase nebude, i když si na ni funkcionáři, trenéři i hráči nejspíš trochu bláhově mysleli.

Cokoliv jiného by ale byla jen shoda okolností, náhod a vyložených sportovních „haluzí“. Juniorský tým na turnaji v základní hrací době dokázal porazit jen Dány, trápil se se Švýcary. Jeho skutečnou kvalitu pak ukázal zejména zápas s Kanadou, kdy Češi tempu hokejové velmoci nestačili. Prohra 1:5 byla nakonec milosrdná, zápas připomínal hru kočky s myší ve stylu povolit–přitáhnout.

Velmi podobně vypadal i noční čtvrtfinálový duel s USA. Obránci pod velkým tlakem nedokázali rozehrávat, útok byl vyloženě plonkový. Občasné šance pak zazdila naprosto zoufale pomalá a nepřesná koncovka. Američané zápas definitivně zlomili až při české hře bez brankáře jen díky laxnímu zakončení a taky do té doby skvělému brankáři Lukáši Dostálovi.

Ten dokončil šampionát s fantastickou úspěšností zákroků 95,7 %, čímž se zařadil na bednu úctyhodné historické statistiky. Z brankářů, kteří na MS do 20 let v historii odchytali čtyři nebo více utkání, dokončili šampionát s lepší úspěšností jen dva. Ilja Bryzgalov v roce 2000 a Carey Price v roce 2007. Na rozdíl od Dostála ale oba dotáhli své týmy do finále.

Jak se později ukázalo, Dostál byl jediný, který v nejlepší konkurenci obstál, a zaslouží si velkou pochvalu. S Filipem Zadinou, Martinem Nečasem nebo Martinem Kautem se od týmu očekávalo víc, jenže lídři nedokázali vyčnívat jako před rokem a další hráči na turnaji nezapadli ani do průměru. Ukázalo se, že kvalitativně mají podobných hokejistů mraky i další týmy. Včetně Švýcarů nebo Dánů. A že v takovém případě ani špičkový výkon gólmana, na kterém bývají velké sportovní úspěchy postaveny, nestačí.

Čekání na medaili z juniorské akce se protáhlo na strašidelných 14 let. Poslední medaili (bronz) přivezl ze šampionátu dvacítek v roce 2005 tým Aloise Hadamczika, jehož hráči dnes nastupují se štítkem hokejových veteránů a pomalu by měli dohrávat kariéru. Místo toho se bude možná na řadu z nich (namátkou Roman Polák, David Krejčí, Marek Kvapil, Petr Vrána, Michal Gulaš, Lukáš Kašpar, Michael Frolík, Roman Červenka) spoléhat i v květnu na šampionátu dospělých v Bratislavě. Zas tak moc výrazně lepších hokejistů totiž tuzemský hokej za čtrnáct let vyprodukovat nedokázal.

Na střídačce juniorské reprezentace se taky za tu dobu vystřídalo na deset trenérských jmen. Tým k medaili nedovedli Radim Rulík, Miloslav Hořava, Marek Sýkora, Jaromír Šindel nebo nově nastupující generace koučů Jakub Petr, Filip Pešán nebo teď Václav Varaďa.

Neexistuje snad víc důkazů, které by potvrzovaly, že chyba není jen v trenérech a hráčích. Ale v systému, který hráče pro juniorskou a posléze i dospělou reprezentaci dodává. Tuzemská extraliga před očima stárne a rok od roku ztrácí kvalitu, mládežnické soutěže včetně extraligy juniorů se dnes nevyplatí sledovat ani skautům z NHL. Ti nejlepší hráči, kteří mají ambice to v hokeji někam dotáhnout, raději logicky prchají do Skandinávie nebo zámoří už coby dorostenci. A vlastně se jim není co divit.

Přispěchá český hokej s vlastní sebekritikou, důkladným rozborem a smysluplnou změnou?

Na přelomu příštího roku hostí juniorský šampionát Česká republika. Češi pravděpodobně budou v domácím prostředí opět usilovat o medaili. Jenže zatím to vypadá jen na nereálný sen o tom, že jednou bude líp.