Hokejista Lukáš Radil si žije svůj kalifornský sen. Oceán mi ale český humor nevynahradí, říká

Lukáši, máte za sebou první rok v Americe. Jaký byl?

Přinesl samá pozitiva. Vůbec jsem netušil, co mám od Ameriky čekat, opouštěl jsem Rusko s tím, že nemám co ztratit, ale rozhodně to předčilo moje očekávání. Kdyby mi před začátkem sezony někdo řekl, že odehraju tolik zápasů (36 v základní části, dalších 6 v play off), tak bych mu řekl, že se zbláznil. Vypadá to, že jsem byl ve správný čas na správném místě, což je podle mě pro Evropana v zámoří klíčové.

Moskvu jste loni vyměnil za Kalifornii. V čem jsou největší rozdíly v samotném životě?

V Kalifornii svítí slunce snad 250 dní v roce, což je samo o sobě naprostá bomba. Člověk ráno vstane a může vyjít ven v pantoflích, na trénink odchází v tričku. Když člověk nechce jen ležet a odpočívat, tak má navíc spoustu možností dalšího vyžití, hned za rohem je San Francisco, skočí do oceánu. Nedovedu si představit moc lepších míst pro hokejistu.

Jako pro Čecha je pro vás oceán asi vítaným bonusem při hokejovém angažmá, že?

Byl jsem u něj jen několikrát a zejména kvůli surfování. Říkal jsem si, že když mi to nevyjde na ledě, tak se tam aspoň naučím surfovat, což byl po NHL můj další velký sen. Vyšlo to tak, že jsem si splnil oboje. Ale zároveň nechci, aby to vypadalo, že si nějak stěžuji na podmínky v Česku. Naše země je skvělá a já si nedovedu představit, že bych žil natrvalo někde jinde.

Opravdu? Co by vám chybělo nejvíc?

Samozřejmě lidi a kamarádi. A taky náš český humor. To ve výsledku nevynahradí žádné počasí nebo moře. Navíc tu stále žije moje přítelkyně, která má v Praze dobrou práci, a tak za mnou byla přes rok jen párkrát.

Cesta do prvního týmu Sharks pro vás začala, stejně jako prakticky pro každého nováčka, na farmě. Jaké byly začátky v AHL?

Musím říct, že to pro mě bylo strašně těžké. I když jsem s tím trochu počítal, tak hokej na farmě mě i tak překvapil.

V jakém smyslu?

Nechci jeho kvalitu nijak snižovat, ale je tam spousta mladých kluků, takže to připomíná juniorský hokej se spoustou chyb. Chybí tam větší hráčské zkušenosti, čehož šlo v mém případě paradoxně využít. Zezačátku se mi to ale vůbec nedařilo. Díky bohu jsem ale v nižší soutěži strávil na začátku ročníku pouze zhruba dva měsíce, pak přišlo povolání do prvního týmu.

Čekal jste ho?

Moc ne, protože jsem zrovna prožíval období, kdy jsem nasbíral asi tři body v jedenácti zápasech. Zřejmě mi pomohl předsezonní kemp, který se mi podle ohlasů od agenta povedl.

Útěchou na farmě pro vás aspoň bylo, že jste nemusel cestovat do jiného města.

Přesně tak, náš farmářský tým sídlí také v San Jose. Jediný rozdíl byl v tom, že na farmě se používá jiný vchod, jinak se trénuje na stejném ledě, zápasy se hrají ve stejné aréně. Akorát je trochu rozdíl, když vám do haly pro víc než 17 tisíc lidí, přijdou 2 tisíce.

Potvrzujete tedy slova svého spoluhráče Radima Šimka, který se před dvěma lety vůči úrovni hokeje na farmě vyjádřil dost ostře?

Vím, co tehdy prohlásil, ale já bych to neviděl zas až tak negativně. Já jsem to bral tak, že mě tamní hokej má naučit zase něco jiného. Jsou tam zkrátka mraky hráčů, kteří chtějí stejně jako vy hrát v NHL. Zároveň je na vás vyvíjen neustálý tlak na výsledky, statistiky ale i chyby. Když pak porovnáte fungování prvního týmu a farmu, tak je to absolutně odlišné. A pokud si jednou zkusíte, jaký svět je nahoře, tak už se vám zpátky níž logicky nechce. Ale právě tahle obrovská konkurence dělá z NHL nejlepší soutěž na světě. V AHL mě ale překvapila jiná věc.

Jaká?

Přišlo mi, že parta byla určitě lepší na farmě. Kluci tam fungují hodně pospolu, díky cenám bytů v Kalifornii žijí často i po dvou, po třech a tráví spolu dost času i mimo led. Nechci říkat, že je v prvním týmu horší atmosféra nebo podobné věci, ale větší rivalitu jsem rozhodně cítil mezi hráči třetí a čtvrté pětky prvního týmu, než tomu je na farmě.

Do Spojených států jste odcházel v osmadvaceti letech, nebyl jste tedy žádný vyjukaný zelenáč. Jak moc jste musel po svém příchodu do zámoří změnit svůj styl hry?

Hodně. Nějaké nahrávky do prázdné branky moc nefungují, vše je o přímočarosti. Důležitá je hra kolem brankoviště, většina gólů padá po tečích a dorážkách. Kdo se před brankou dokáže orientovat, je v NHL úspěšný. Musel jsem se přizpůsobit a konkrétně na tomhle zapracovat. Ale nechci se na nic vymlouvat, NHL je v tomhle spravedlivá soutěž. Kdo je nejlepší, tak hraje.

Začátek léta v NHL s sebou přináší divoké hráčské výměny a vyjednávání o nových kontraktech. Ze San Jose už v posledních dnech odešli například útočníci Pavelski, Donskoi nebo Nyquist. Sledujete to pečlivě?

Nikdy jsem nechápal, jak to někdo může každý den sledovat a hltat každou novou informaci, ale teď tomu naprosto rozumím. Odvíjí se od toho totiž i moje případné šance na základní sestavu v týmu. Hodně mě mrzel odchod kapitána Joea Pavelskiho, protože v tom zmiňovaném předbrankovém prostoru je to možná nejlepší hráč na světě.

Vy jste si prodloužení smlouvy o další rok vybojoval už v průběhu uplynulé sezony. Ulevilo se vám hodně?

Beru to tak, že se poperu o to, abych v NHL zůstal. Rád bych v Americe vydržel co nejdéle to půjde, rozhodně se mi nechce odcházet. Jak jsem říkal, je to splněný sen a rád bych ho ještě chvíli žil.

Novou smlouvu dostal v San Jose také hvězdný Švéd Erik Karlsson, který podepsal luxusní konrakt na 8 let. Jaký na vás udělal dojem?

Erik je výborný člověk. Každému s čímkoliv pomůže a hrát s ním na ledě je opravdová zábava. Je na něm vidět, že hokej nebere jako práci, ale zkrátka ho baví a nesmírně si ho užívá. Má obrovské sebevědomí a to, co si dovolí za jakéhokoliv stavu na hřišti, je až neuvěřitelné. Když hraje v nejlepší formě, tak je radost se na něj dívat. To samé ale platí i o dalším fantastickém bekovi Brentu Burnsovi.

Byli to oni dva, koho jste v kabině během první sezony za mořem sledoval nejvíc?

Kdybych měl jmenovat jednoho hráče, tak je to Joe Thornton. On je jedním z nejchytřejších hráčů, které jsem kdy viděl. Tenhle týden mu bylo čtyřicet let a neustále drží s mladšími hokejisty tempo. Takoví hráči vám samozřejmě udělají velký rozdíl.

San Jose letos postoupilo do finále Západní konference. Co chybělo k tomu, abyste došli až na samotný vrchol?

Od začátku play off mi přišlo, že všechno hraje v náš prospěch a že jsme vše načasovali správně. V prvním kole jsme v sedmém utkání prohrávali s Vegas 0:3 a přesto jsme to dokázali otočit. V další sérii odvolal Coloradu videorozhodčí důležitý gól taktéž v sedmém zápase. Proti St. Louis nám zase před jednou brankou v prodloužení prošla nahrávka rukou. V takový moment si říkáte, že to prostě musí vyjít, že je to náš rok. Nakonec nás ale Blues přehráli, měli víc sil a zaslouženě vyhráli Stanley Cup. V play off už jsem toho neodehrál tolik, ale už jen být v týmu byl v tu chvíli obrovský zážitek.

Během série proti St. Louis se na twitteru objevila i vaše potyčka s brankářem Aaronem Dellem a spousta hokejových odborníků byla především vaším chováním velmi překvapená.

Je mi to jasné, podobná věc se mi stala úplně poprvé. My jsme s Aaronem paradoxně opravdu kamarádi, takže to překvapilo asi víc lidí. V obou z nás se nahromadili emoce a tak nějak jsme jim dali průchod. Občas se to stane, ale hned po tréninku jsme se tomu smáli, protože to vypadalo hůř, než jaké to ve skutečnosti bylo.

Podobný peníz jako Karlsson dostal minulý týden také basketbalista Tomáš Satoranský, který podepsal tříletý kontrakt na 30 milionů dolarů v Chicagu a stal se nejlépe placeným českým sportovcem. Co na to říkáte?

Z týmů NBA máme v San Jose nejblíž Golden State, na které jsem se byl v Oaklandu dvakrát podívat a jednou to vyšlo právě na zápas proti Washingtonu Tomáše Satoranského. Bylo skvělé vidět jediného Čecha v NBA na vlastní oči. Určitě si to zaslouží a přeju mu to. Pokaždé, když se někdo z Čechů takhle výrazně prosadí v zahraničí, tak to té naší malé zemi dělá obrovskou reklamu.

Jaký jste si ze zápasu NBA odnesl zážitek jako divák?

Na basket tady chodí podle mě trochu jiný typ lidí. Je tam úplně jiná atmosféra a například doprovodný program je dotažený na zcela odlišnou úroveň, obojí v dobrém slova smyslu. I když je zrovna pauza, tak se na palubovce každou vteřinu něco děje. A co jsem zažil, tak i atmosféra byla bouřlivější než na hokeji.

Zůstaňme ještě chvíli u peněz. Magazín Forbes zveřejňuje každý rok žebříček TOP 100 nejlépe placených sportovců. V první stovce minulého roku není ani jeden hokejista. Překvapilo vás to?

Trochu ano, ale tak to prostě je. V Americe je hokej až čtvrtým nejsledovanějším sportem, což vidím i u nás v týmu. Kluci v kabině neustále sledují NFL, NBA, univerzitní americký fotbal nebo baseball. Ale my si v San José rozhodně na nějaký nezájem diváků nemůžeme stěžovat, po celý rok na nás chodila plná hala. Na druhou stranu se ale popularitou nemůžeme měřit třeba s Vegas Golden Knights. Ti mají na domácích zápasech trochu jiný hukot a právě tam jsem zažil možná nejlepší atmosféru na sportovním utkání vůbec. Lidé, co tam přivedli hokejový klub NHL, jsou podle mě naprostí géniové.

Jak se díváte na transparentnost platů ve Spojených státech? Máte problém s tím, že veřejnost ví, kolik berete peněz?

Vůbec mi to nevadí, naopak se mi to líbí. Je pravda, že jsem ještě tolik nepoznal tamní sortu „nesportovců“, takže ta se mi špatně hodnotí. Ale nesetkal jsem se s žádnými známkami závisti nebo s tím, že by si na vás někdo ukazoval prstem, že berete tolik a tolik. Je to přehledné a do jisté míry výhodné i pro nás pro hráče. Při vyjednávání o nové smlouvě se manažeři klubů snaží vždy podepsat hráče za co nejméně peněz. Takhle ale může hráč přijít a říct: ‚Hele, támhleten kluk měl letos stejně bodů jako já a bere o půl milionu dolarů víc.‘ Když jde pak člověk do arbitráže, tak to pro něj i díky této transparentnosti většinou dopadne dobře.

Proč to tak podle vás nejde v Česku?

Může za to naše historie a politický systém, který tady dlouhá léta vládl. Lidé si záviděli kdeco a nejlépe se měli ti, kteří lezli do zadku důležitým osobám. Chce to čas a třeba se to jednou změní i u nás. Já bych se to ale vůbec nebál zveřejňovat už teď a kdybych hrál v Česku tak bych byl pro zveřejňování hráčských platů. Přinejmenším by ubylo spekulací, které jsou často hodně nadnesené.

Jste jeden z mála českých hokejistů s vysokoškolským titulem, kteří to dotáhli až do NHL. Doceníte akademické vzdělání i během kariéry? Přemýšlíte o penězích jinak?

Jasně. Rozhodně se nechci dostat do situace, že všechny peníze vydělané hokejem promrhám, k čemuž mi znalosti z vysoké školy často pomáhají. Zároveň investuji do nemovitostí, ale protože jsem povahou spíše opatrný člověk, tak nejde o nic velkolepého. Taky mě baví studovat a probírat akcie, takže doufám, že jednoho dne se odhodlám a pustím se v tomhle oboru i do něčeho většího.

V Česku je vaše kariéra spjatá výhradně s Pardubicemi. Co jste říkal na výkony Dynama v uplynulé sezoně?

Sledoval jsem ho důkladně celou sezonu a na konci jsem se dost klepal. Musím se přiznat, že jsem byl překvapený, že baráž dopadla takhle dobře. Bál jsem se, že po nepovedené základní části tomu bude naopak. Nedařilo se na ledě a k tomu se nabalily ještě i problémy mimo hokej. Bylo vidět, že už to nebyly ty Pardubice, kam chodili nejlepší hráči z Česka. To se začalo v posledních letech vytrácet, ale doufám, že se to nyní vrátí zpátky. Se změnami a příchody, které přišly po sezoně, si myslím, že se blýská na lepší časy. Hlavně pro fanoušky, protože hokej v Pardubicích má obrovskou tradici a já si nedovedu představit, že by se tam nehrála nejvyšší soutěž.

Nepřemýšlel jste o tom, že byste investoval do akcií pardubického klubu?

To zatím ne, tolik peněz ještě nemám. (smích)

Dá se předpokládat, že až se budete jednou vracet zpět do Česka, bude to právě do Pardubic. Dokážete si nyní představit, že byste přestoupil do Hradce Králové, tedy do tábora úhlavního pardubického rivala?

Vím, kam míříte, ale já bych se nerad pouštěl do nějakých soudů, protože nikdy nevím, do jaké situace se jednou sám dostanu. Primárně se ale určitě chci jednou vrátit do Pardubic.

Co jste říkal na výkony českých hokejistů na světovém šampionátu v Bratislavě?

Turnaj jsem sledoval bedlivě a musím říct, že hra našeho týmu mě moc bavila, kluci hráli super hokej. Velká škoda, že se neudělala medaile, protože Česká republika by to šíleně potřebovala. Dát o nás hokejovému světu zase vědět, že tu stále jsme a že máme pořád dobré hokejisty.