Hledáte trendy Eura? Formace želvy a skromné pracovité hvězdy

Z hlediska pořadatelství je Euro 2020, hrané v roce 2021, netradičně pestré. Nejvíc domácích zápasů na něm každopádně hraje Anglie. A ta je podle sázkové kanceláře Fortuna také aktuálně největším favoritem na celkový triumf v turnaji.

Angličané na Euru neváhali podřídit svou taktiku defenzívě a týmové práci. Fotbaloví analytici z renomovaného sportovního serveru The Athletic vystihli současný výběr Garetha Southgatea slovy, že jde o „němečtější“ tým nežli samotný německý celek.

Právě německý národní tým je totiž tradičně proslulý pragmatickým herním stylem a vysoce organizovanou hrou.

Angličané právě v osmifinálovém souboji s Němci zcela vědomě demonstrovali, že se do zběsilého útočení v cestě za vysněnou trofejí rozhodně nepohrnou. Statisticky domácí při svých akcích s balonem na kopačkách průměrně urazili šnečím tempem něco kolem 0,98 metru za vteřinu. Za postupem si tak Harry Maguire a spol. v londýnském Wembley s míčem na kopačkách spíš dokráčeli.

Ze skupiny D svěřenci Garetha Southgatea postoupili z prvního místa s aktivní byť úspornou bilancí dvou vstřelených branek a žádné obdržené. I přes nepřeberné množství ofenzivních talentů upřednostnil anglický konzervativní stratég během cesty do semifinále maximální obezřetnost, která se zatím i přes emotivní kritiku příznivců ofenzivních festivalů a milovníků kreativního Jacka Grealishe jednoznačně vyplácí.

Při bránění preferuje Southgate obdobně jako většina původních favoritů časté šetření sil v hluboko posazeném bloku, který je pružný a neprostupný. Favorizovaným Angličanům se na Euru jejich pasivnějším taktickým pojetím hry podařilo kromě pohodlného postupu do semifinále dosáhnout i vlastního defenzivního rekordu, když poprvé v historii Albion neobdržel v nepřetržité řadě již dlouhých 662 minut branku. Odchovanec Sunderlandu Jordan Pickford, jednička současného Albionu, jako jediný brankář na Euru dosud neinkasoval.

Prakticky zápas co zápas se Jadon Sancho, Marcus Rashford, Jack Grealish nebo Jude Bellingham pokorně usadí na střídačku, aby sledovali zodpovědné představení anglické obrany. Angličané na Euru nastupují hned se šesticí defenzivně laděných hráčů, což Southgate zásadně nemění ani v průběhu zápasu. Nejlepším útokem letošního Eura je tedy zřejmě obrana.

Například v anglicko-české konfrontaci ve skupině D jsme mohli sledovat, jak i po vstřelení rychlé vedoucí branky Angličané obezřetně kontrolovali další průběh zápasu a zbytečně Čechům nenechávali sebemenší prostor pro rychlý protiútok. To vše za cenu potlačení vlastní kreativity.

I takový Raheem Sterling, bodově nejproduktivnější Angličan, se z pozice ofenzivního křídelníka permanentně vrací do hloubi pole vypomáhat svým spoluhráčům. Dosud suverénní Anglie, ač bez debat na turnaji zvýhodněná domácím prostředím, ukazuje jasnou cestu k úspěchu.

Formace želvy je v kurzu

Co se týče výchozích rozestavení, na letošním Euru mírně převažuje konzervativní „čtyřobráncové“ rozmístění. Obrana je tak zpravidla složená ze dvou klasických krajních beků a dvou stoperů. Takovým rozestavením se ve všech svých zápasech na šampionátu prezentoval i český tým.

Druhá základní používaná varianta rozestavení počítá se třemi stopery vzadu, ke kterým se v defenzivní fázi stahují krajní hráči. A vzniká tak až pětičlenná obrana. Ze 24 účastníků turnaje se alespoň v některé fázi boje pustilo do tohoto taktického konceptu celkem 14 mužstev. Pochopitelně s rozličným strategickým záměrem.

Při bránění umožňuje formace se třemi stopery pohotově zahustit střed hřiště, odkud zákonitě hrozí největší nebezpečí. Do obranné činnosti se v takovém systému v jednu chvíli s jistotou zapojí kromě tří středních obránců i dva krajní hráči, doplnění o další tři středopolaře. Tento princip bránění poměrně úspěšně předváděli v Baku proti Čechům i houževnatí Dánové.

To znamená, že nastávají momenty, kdy se v defenzivní linii pohybuje až osm hráčů, kteří tak zalezou pod pomyslný želví krunýř. S trochou nadsázky a obrazotvornosti tedy tomuto způsobu hry můžeme říkat formace želvy.

Systém se třemi stopery a pěti obránci pro pasivnější náturu vyhovoval mnohým outsiderům. Nejpodceňovanější celky Eura, jakými byly Severní Makedonie, Skotsko, Finsko nebo Wales, volily právě defenzivnější rozestavení primárně s cílem nenechat soupeřovým útočníkům příliš manipulačního prostoru a zároveň efektivně rozložit klíčové obranné úkoly mezi tři stopery.

Během útočné fáze jsou v tomto herním systému zcela klíčoví krajní hráči, tzv. wing-beci (křídelní obránci). Ti mají pro dynamické náběhy po krajích hřiště pro sebe vytyčenou dálnici, stačí jen mít fyzičku à la Vladimír Coufal. Fotbaloví maratonci na krajích se svým pohybem snaží přečíslit obranu soupeře a přesně odcentrovat nebo přímou střelou ohrozit branku soupeře.

Nově se do rozestavení se třemi středními obránci stále častěji pouštějí také mužstva o poznání konstruktivnější. Jako zářný příklad bychom mohli vzpomenout na poslední taktický mistrovský kousek Joachima Löwa na německé lavičce. V duelu s Portugalskem, kdy Němci potřebovali zoufale bodovat, změnil Löw rozestavení a naordinoval týmu právě hru se třemi stopery, aby uvolnil krajní pozice pro létajícího Robina Gosense a univerzálního Joshuu Kimmicha.

Tento odvážný krok zasadil Portugalcům hned několik direktů. Němci se jednoduše uvolňovali po schematické akci s diagonální přihrávkou na rozběhnutého Gosense, jenž Portugalce na své straně vyloženě terorizoval. Jenomže herní převaha pramenící z taktického plánu a výsledek 4:2 byly pro Německo na Euru nakonec spíš ojedinělým zábleskem povadlé geniality.

Nejdál s takovým systémem dokráčel český přemožitel ze čtvrtfinále. Dánům se na Euru perfektně daří přečíslovat prostřednictvím nadstandardních krajních hráčů unavené obrany soupeřů. Typicky přes krajního obránce Joakima Maehleho vedou Seveřané největší množství konstruktivních výpadů.

Vzpomeňme si na druhý, rozhodující, gól Dánů proti Česku. Byli jsme svědky trpělivé kombinace mezi třemi konstruktivními stopery, když si pozorný Janick Verstergaard všiml náběhu Meahleho, posunul na něho ve vhodnou chvíli kolmý pas a ideálně rozjetý útok se zastavil v síti nebohého Tomáše Vaclíka.

Tím, kdo přechod na systém s přehuštěným středem pole a volnějšími kraji totálně nezvládl, byl stávající mistr světa, tedy favorizovaná Francie. Svěřenci Didiera Deschampse zkusili v osmifinálovém utkání s podceňovanými Švýcary improvizovat, ale jejich taktický záměr, ač byl jakýkoliv, zůstal uložený maximálně tak v Deschampsově poznámkovém notýsku. Švýcaři v samotném závěru senzačně vyrovnali. A následně prokázali pevnější nervy v penaltovém rozstřelu.

Když tam máte díru, pošlete tam hvězdu

Pro trio méně nápadných hvězd uplynulého ročníku Premier League, konkrétně pro Georginia Wijnalduma (Nizozemsko), Pierre-Emile Hojbjerga (Dánsko) a Oleksandra Zinčenka (Ukrajina), platilo, že toho měli na Euru společného mnohem více, než by se mohlo zdát.

Vynechme největší favority turnaje, jejichž manažery sužují migrény při pomyšlení na to, která esa nechají na lavičce. Zaměřme se na celky tzv. „druhého sledu“, potenciální černé koně turnaje s menší hvězdnou základnou. Lídři takových mužstev na Euru prokazují svůj charakter a taktickou vyspělost.

Wijnaldum byl po celé Euro nizozemským stěžejním hráčem, pojivem hry svěřenců Franka De Boera, přestože je z Liverpoolu zvyklý na o poznání konzervativnější pojetí hry a odlišný herní systém. Wijnaldum se adaptoval na mnohem ofenzivnější roli a svým spoluhráčům třemi góly výrazně pomohl k hladkému postupu ze skupiny. V nizozemské reprezentaci se z Wijnalduma stala persona připomínající všudypřítomného Tomáše Součka v barvách West Hamu.

Nemít Dánsko Hojbjerga nebo Ukrajina Zinčenka, bylo by velkou otázkou, jestli by oba výběry na Euru doputovaly tak daleko. Dánský záložník má obdobně jako Wijnaldum v reprezentaci výrazně ofenzivnější úkoly, než ve svém klubu. Hojbjerg i Zinčenko jsou sice nesmírně zběhlí v taktických záležitostech, ale především neváhají pro úspěch svých spoluhráčů odložit ega někam daleko mimo stadion a s radostí přepnout na pozici, kde jejich mužstvo aktuálně tlačí bota.

Euro, ráj vlastních gólů

Euro 2020 už nyní přepsalo rekordní tabulky v počtu nastřílených vlastních branek. Na tomto šampionátu jsme registrovali již 10 „vlastenců“. To je mimochodem více, než jich padlo za všechny ostatní evropské šampionáty dohromady.

Leckdy jde o otázku štěstí a smůly. Na letošním šampionátu ale vyústilo ve vlastní branku poměrně dost identických akcí. Typicky se jednalo o útok vedený po jedné straně hřiště, když útočící hráč ve sprintovém náběhu dopravil míč prudkým centrem někam mezi brankáře a dobíhající obránce směrem proti vlastní brance (tzv. „do kapsy“). Obráncům pak nezbývá než nastavit nohu a modlit se, ať míč vytěsní z dosahu dotírajících útočníků a nerozvlní přitom síť ve vlastní bráně.

Co stojí za tak vysokým nárůstem počtu vlastních gólů, je ovšem záhadou. Možná jde částečně o prvek náhody, nicméně je zřejmé, že vnímaví fotbalisté čím dál častěji svými centry lišácky „hledají“ i nohy dobíhajících obránců.