Článek
Karel Gott, jehož smrt v minulém týdnu zasáhla Česko, byl nejen obrovskou osobností české pop kultury, ale také výraznou obchodní značkou, symbolem úspěchu a profesionality. Jeho domácí kariéra byla vždy spojena s hudebním vydavatelstvím Supraphon.
„Troufám si říct, že jsme byli jeho vydavatelským domovem, byl tu spokojený a my s ním,“ popisuje unikátní vztah mezi Gottem a Supraphonem jeho ředitelka Iva Milerová.
Karel Gott byl především základním pilířem vydavatelství. V Supraphonu vydal neuvěřitelných 40 alb. „Evidujeme ale i 130 alb, kde je Karel Gott uveden jako hlavní vystupující umělec. U nás v archivu tedy máme zhruba dvanáct set skladeb,“ říká Milerová.
Speciální vydání po Gottově smrti zatím Supraphon neplánuje. „K letošním osmdesátým narozeninám jsme vydali dva sety mapující jeho celou kariéru od roku 1962, až po poslední hit, který nazpíval s dcerou, tedy Srdce nehasnou.“
Hledání v šuplíku
Práva, kterými jsou chráněny Gottovy písně, jsou v podstatě trojí. Autorských se Mistrova smrt tolik nedotkne, protože převážně zpíval písně jiných skladatelů. Práva výkonného umělce budou předmětem dědického řízení. Ale třetí druh práv – práva výrobce – patří Supraphonu. „Budeme procházet archivy a zjišťovat, zda se někde nenajdou nějaké zapomenuté nahrávky, něco ze šuplíku, něco, co bychom ještě mohli zpracovat,“ uvedla Milerová.
Pro Supraphon je samozřejmě Mistrova smrt především lidskou ztrátou. „Na našich číslech se jeho úmrtí samozřejmě nějak projeví, ale nás teď především trápí ztráta z lidského hlediska. Ale pokud jde o Supraphon, my podepisujeme nové a talentované umělce,“ naznačuje Milerová, že nemá obavy o další roky už bez nových písní Karla Gotta.
Spolupráce mezi Supraphonem a Karlem Gottem byla exkluzivní, přesto mnoho dílčích smluv vznikalo až ex post. „Karel věděl, že se veškerá jeho tvorba realizovala tady u nás a chtěl to tak. Byl to muž, jehož slovo platilo a oba jsme věděli, že neděláme nic, co by se tomu druhému nelíbilo a že si maximálně důvěřujeme. Takže jsme měli exkluzivní dohodu, ale ne vždy to muselo nutně být černé na bílém,“ uzavírá Milerová.
