Hilsneriáda po 120 letech. Advokát chce otevřít případ zavražděných dívek

Píše o tom úterní jihočeská regionální příloha MF Dnes. Podnět k revizi rozsudku podal podle deníku v červenci pražský advokát Lubomír Müller. „Navzdory tomu, že od událostí uplynulo 120 let, vzbuzuje stále kauza nejen mezi obyvateli Polné silné emoce. Shodně tvrdí, že Hilsner to neudělal,“ tvrdí v listu Müller.

K českobudějovickému krajskému státnímu zastupitelství dal advokát podnět k přezkumu v červenci. „Jako nástupci po bývalém píseckém krajském soudu se podnětem budeme zabývat. Požádali jsme proto o pomoc se sháněním dokumentů k procesu Státní oblastní archiv v Třeboni,“ potvrdil novinám státní zástupce Josef Český.

Leopold Hilsner byl rakouský občan židovského původu, odsouzený za vraždu Anežky Hrůzové a Marie Klímové. Proces v letech 1899–1900 živil stránky novin a vybudil mnoho antisemitů k protižidovské kampani – do dějin vešla jako hilsneriáda. Ve hře nebylo nic menšího než obvinění z rituální vraždy. Jak je dodnes známo z mnoha uměleckých děl, jež se věcí zabývala, proti obvinění otevřeně vystoupil budoucí československý prezident T. G. Masaryk, za což si vysloužil důrazný nenávistný políček části společnosti. O případu v přeneseném slova smyslu psal například Karel Čapek v Povídkách z jedné kapsy, šlo o text Případ Selvinův.

Anežka Hrůzová podle dostupných veřejných zdrojů ve středu 29. března 1899 odešla z práce domů, kam už nedorazila. Její tělo bylo nalezeno po třech dnech v lese Březina. Vrah ji zřejmě uhodil zezadu do hlavy holí a kameny, potom škrtil provazem a nakonec jí rozřízl krk nožem. Tělo ukryl do mlází.

Na základě nepřímých svědectví byl z vraždy obviněn dvaadvacetiletý, jak uvádějí historici, nepříliš inteligentní příslušník polenského ghetta Leopold Hilsner. Muž židovského vyznání, původem z chudé rodiny. Živil se jako žebrák.

Tělo Hrůzové bylo nalezeno na Bílou sobotu. Velikonoce tehdy připadaly na konec židovského svátku Pesach. Objevila se proto domněnka, že se Hrůzová stala obětí rituální vraždy na základě středověké pověry. Čemuž mohl podle informací shromážděných ve veřejné encyklopedii Wikipedia napomáhat i pitevní nález, který tvrdil: „Smrt nastala úplným vykrvácením, ale množství sražené krve, které se našlo na místě, neodpovídalo tomu, kolik jí musela ztratit.“

Na základě nepřímých důkazů byl Hilsner odsouzen za spoluúčast na vraždě k trestu smrti. Sám se prý jednou pod nátlakem spoluvězňů ve vazební věznici k vraždě přiznal a označil dva své údajné spolupachatele. Následně přiznání odvolal.

Na Hilsnerovu obranu se, jak již bylo řečeno, postavil Masaryk. Rituální vraždu měl za pověru. Proces označil za antisemitský. V novém líčení v říjnu 1900 byl však Hilsner obžalován navíc ze spoluúčasti na starší vraždě další dívky. Totiž Marie Klímové z Horní Věžnice. 14. listopadu 1900 byl znovu na základě nepřímých nebo údajně vymyšlených svědectví odsouzen za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti oběšením. František Josef I. mu trest prominul císařskou milostí. Načež jej Nejvyšší soud změnil na doživotí. Po 18 letech věznění byl Hilsner v březnu 1918 s podlomeným zdravím propuštěn na základě milosti, kterou mu udělil Karel I., rehabilitován však nikdy nebyl.

Jak před časem napsal publicista Adam Drda na webu Hlídací pes, „první proces se zcela nepochybně celý odehrál ve znamení antisemitských bludů, které ovlivnily už vyšetřování případu. Zástupcem rodiny Anežky Hrůzové byl poslanec a právník Karel Baxa, který si již krátce po vraždě – 17. května 1899 – stěžoval v českém sněmu, že policejní šetření se ubírá špatným směrem (tj. zaměřuje se na jiného než židovského pachatele), a snaží se tak, aby jaksi pozornost veřejnosti byla odvrácena od rituální vraždy“.

Během procesu byl soud podle Drdy pod tlakem „protižidovského bláznění všech vrstev společnosti včetně většiny tisku, po celou dobu přelíčení byl předseda senátu proti Hilsnerovi zaujatý, zvýhodňoval žalobce a ignoroval důkazy a pochybnosti ve prospěch obviněného, nepřipouštěl expertizy, které by konstrukci žaloby narušily, a především dával váhu všemu, co zdánlivě potvrzovalo, že Hilsner zabil Hrůzovou ve společenství dalších Židů, aby ji připravili o krev“.

Podle České televize se „právě identita obviněného ukázala jako živná půda pro štvavé nálady v tuzemské společnosti. Od středověku totiž byli Židé terčem předsudků a pověr, připisovala se jim i vina za morové epidemie a v rámci českých zemí se zrovnoprávnění dočkali jen relativně krátce před Anežčinou smrtí – prosincovou ústavou z roku 1867. (…) Protižidovské pnutí bylo o to silnější, že koncem 19. století platil antisemitismus za hojný prostředek politického boje v mnoha zemích Evropy; jen o pár let dříve byl ve Francii křivě obviněn z vlastizrady a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus a i mezi dobovou inteligencí se šířily konspirace o globálním židovském spiknutí. A tato atmosféra výrazně poznamenala taky Hilsnerův proces“.

Jak televize připomněla, Hilsnerovou aférou se v následujících letech zabývala řada historiků i spisovatelů. Například Bohumil Hrabal, který v Polné v dětství krátce bydlel, napsal povídku Morytát o zavraždění Anežky Hrůzové.

Mediálně aféra ožila v roce 1968, kdy se objevily informace, že jistému katolickému knězi se před smrtí vyzpovídal z vraždy Hrůzové její bratr. Podle historika Bohumila Černého, který se případem vraždy Hrůzové detailně zabýval, je ale příběh se zpovědí pouhá fáma.

Již v prosinci 1995 podal Petr Vašíček z Vídně u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně stížnost pro porušení zákona v Hilsnerově kauze. Dostal odpověď, že „nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo závěr, že se Leopold Hilsner nedopustil zločinu“.

Jak mimochodem letos v červnu uvedly Seznam Zprávy, Ústavní soud odmítl stížnost předsedy krajně pravicové Národní demokracie Adama B. Bartoše v kauze vydávání protižidovských knih, článků a komentářů. Justice mu uložila dvouletý trest s tříletou zkušební dobou. Justice už dříve Bartoše potrestala roční podmínkou právě za text, který zanechal u pomníčku zavražděné Anežky Hrůzové. Bartoš proti pravomocnému rozsudku podal dovolání, které odmítl Nejvyšší soud. Poté neuspěl ani s ústavní stížností.