Článek
Jsi přísná máma?
Jsem přísná. Snažím se být i důsledná, ale výchova je jedna z nejtěžších věcí, se kterou jsem se v životě setkala. Myslím, že se snažím pěstovat metodou cukru a biče a i když o sobě jako o mámě pochybuji, snažím se být nejlepší mámou, jakou v danou chvíli dokážu být.
Ve svých dětech si navíc neproměňuji žádné svoje ambice. Nechci, aby měly doktorát a byly kandidáty věd. Já chci, aby byly spokojené a šťastné. Spokojený a šťastný člověk ať dělá cokoliv, tak kolem sebe šíří takovou tu správnou energii a pro společnost, když to řeknu takhle vzletně, je daleko prospěšnější než naštvaný právník.
Ty máš dvojčata. Dlouhou dobu jsi toužila po dětech a nešlo to, takže jste se s tvým bývalým manželem rozhodli pro umělé oplodnění a tenkrát se ještě implantovala běžně dvě vajíčka.
Já o tom s dětmi docela otevřeně mluvím. Říkám jim od začátku, že jsou objednaní u doktora, že jsem si je strašně přála, že jsem chtěla mít toho pihovatého rošťáka a tu modrookou blondýnku a také že mám. Přijde mi hloupé, aby se z toho dělalo téma, o kterém se nemá mluvit, Dneska se ten problém týká každého druhého páru, tak jsem o tom začala mluvit. To, že děti mám, je, myslím, to nejlepší, co se mi s bývalým mužem povedlo.
K umělému oplodnění se uchylují spíše starší páry. Jaké bylo to načasování u tebe?
Já jsem měla děti ve dvaceti devíti a už nějakou dobu jsme se o ně snažili a nešlo to. Jsem zastáncem toho, že pokud člověk chce a má k tomu nějaké zázemí, nemyslím tím jen finanční zázemí, ale i rodinné, tak by děti měl mít včas a nečekat. Dnes je trend spíš čekat.
Vám přitom lékaři řekli, že jste oba dva v pořádku. Dnes máš i třetího potomka.
Nepřišli nám na žádný konkrétní důvod, proč to nešlo. Někdy si říkám, že jsou věci mezi nebem a zemí. Třeba se tam nahoře vědělo, že my dva nemáme být spolu nebo že nejsme vhodný pár, ale já když se do něčeho zakousnu, tak jsem jako buldok. Já jsem ty děti hrozně moc chtěla a jsem ráda, že je máme.
Navíc si myslím, že spousta těch věcí je způsobených psychosomatikou, na kterou hodně věřím. Někdy ta psychika tvoří nějaký blok i v těle. Proto jsem si spoustu věcí uvědomila a i z prvního nepodařeného manželství se poučila a život teď beru s větším nadhledem. Moje tělo se možná jinak nastavilo a najednou to na první dobrou šlo, jak říká z legrace můj přítel.
Tři děti. Je to konečné číslo?
Nikdy neříkej nikdy, ale je mi, kolik mi je. Teď mám tři zdravé děti, mám práci, která mě baví, která mě dobře živí. Mám hrozně fajn chlapa, s kterým mi je příjemně, s kterým rodinný život funguje. Asi bych neměla pokoušet tu „vyšší energii“.
Vy jste spolu s bývalým mužem překonali strašně těžké období těch několika let, kdy jste děti nemohli mít a pak jste je měli, teprve potom jste se vzali a stejně to nevyšlo. Je to pro tebe prohra?
Ze začátku jsem to tak brala, ale každá situace, která na začátku vypadá jako totální tragédie, pak může způsobit vznik věci, které jsou naprosto fantastické a které tě posunou dál a přinesou daleko příjemnější a lepší život. Já věřím, že můj život je taková pyramida, z které kdybych vytáhla jakoukoliv cihlu, a řekla „to teď vymažu“, tak by se zřítila. Takže všechny ty věci, které se mi v životě staly a i ty nepříjemné, které má člověk tendence zapomínat, tak se staly proto, abych došla tam, kde mám být.
A člověk není konstanta, my se také měníme. Nemůžeš čekat, že když se s někým seznámíš ve dvaceti jedna letech, že dvanáct let vztahu to bude ten samý kluk, ten samý člověk, kterého jsi potkal. My žijeme někdy mnohdy s tou představou o tom člověku. To znamená, že si vytvoříme nějakou iluzi a pak jsme zklamaní, ale sami sebou, protože jsme si vedle sebe představovali někoho jiného, než ten člověk je.
Co bylo nejtěžšího na tom kroku do neznáma, když ses stala matkou samoživitelkou se dvěma malými dětmi?
Pro mě to svým způsobem byla výzva. Já mám ráda výzvy a zároveň tím, že já jsem vyrůstala sama, tak je někdy pro mě jednodušší celou tu tíhu a zodpovědnost delegovat jenom na mě. Mám potom pocit, že si všechno obstarám sama a zároveň se mi otevřely nové obzory. Mohla jsem na sobě makat a nebát se udělat nějaké kroky. A co se týče té výchovy, já jsem vlastně byla vychovávaná především mámou, takže ten model a vzorec znám, přesto jsem se nevzdávala toho, najít si znovu partnera a životního parťáka, protože si myslím, že je to důležité.
My jsme spolu dělaly rozhovor před deseti lety. To jsi ještě byla brunetka a říkala jsi, že někde uvnitř jsi ta zrzavá. Stále to platí?
Já si vždycky myslím, že jsem duší zrzka nebo že to nějak ke mně patří, že jsem to víc já. Ženské to mají spojené s těmi životními etapami. Když se něco děje, ať už se to týká vztahu, nebo něčeho jiného, tak udělají nějakou tu změnu zevnějšku. Já jsem se odhodlala k tomu být tou zrzkou, kterou jsem se cítila být uvnitř, a jsem za to ráda. Tvrdím, že jaký člověk je, tak je i znát navenek. Úplně všechno se nedá skrýt. Nevěřím tomu, že krásný člověk je i někdo, kdo je uvnitř strašně zlý, zapšklý a nenávistný.
Přihrává ti takové lidi osud?
To víš, že jo. Já jsem nikdy nedělila lidi podle vyznání, barvy pleti, majetku, ale vždycky na dobré a zlé. A vždycky jsem cítila z těch lidí nějakou energii. Většinou mi moje intuice hned na začátku řekla, že je to správně, nebo že je to špatně. A musím zaklepat, že mě zatím nezklamala.
Nalítla jsi někdy?
Hodněkrát. Možná je to moje šťastná povaha, ale já ty věci v sobě gumuji. Myslím si, že žiji na docela šťastné hvězdě. Mám docela štěstí na lidi i třeba i v tom, jak jsem se z naprosto nehereckého prostředí, ocitla se na studiu na DAMU, kde jsem začala dělat něco, co jsem si vysnila jako malá holka. Štěstí mám také v tom, že mám teď takovou rodinu, jakou mám.
Tvoji rodiče nechtěli, abys byla herečka. Tatínek je doktor. Maminka je inženýrka ekonomie. Ty jsi chodila na gympl. Navíc jsi měla v ročníku spoustu lidí, kteří chtěli jít na herectví, včetně herce a principála Cirku La Putyka Rosti Nováka. Ti se nedostali a ty ano. Čím to je?
To byla ohromná náhoda. Já to považuji za trochu nespravedlivé. Měla jsem ohromné štěstí, že něco u té poroty tenkrát zarezonovalo, že mě vzali. Já jsem byla úplně technicky nevybavená, naprosto nepřipravená a nezralá pro tu práci. Ale strašně jsem po tom toužila a měla jsem štěstí, že jsem do tanečních chodila s Ondrou Vaňkem, což byl vnuk geniálního herce pana Vosky. Tenkrát jsem ho poprosila, jestli by se na mě nepodívala jeho maminka. Ta sice spráskla ruce, ale pomohla mi s výběrem monologů a s pedagogickým vedením před přijímačkami.
Spráskla ruce, že jdeš pozdě?
Spíš, že moje představa, že si nacvičím nějakou básničku, je opravdu velmi naivní. Že se tam lidé připravují opravdu několik let a pak byla shoda okolností, že jsem se jim do toho ročníku hodila. Ty přijímačky na DAMU jsou čtyřkolové a já a Dan Špinar, který potom přešel na režii a dnes je umělecký šéf Národního divadla, jsme měli pět kol, protože se o nás nemohli přesvědčit.
Tak ty jsi hrála v Městských divadlech Pražských a na Vinohradech. Teď nehraješ kvůli dětem?
Já jsem se rozhodla v rámci rozvodového řízení, že divadla zanechám. Práce večer pro maminku nebyla úplně vhodná. Trošku mě to mrzelo, ale zase mi to dalo jinou práci, která mě také moc baví, takže divadlo jsem opustila, ale nikde není napsáno, že se k němu třeba nevrátím. Teď jsem v takovém tom hereckém věku, kdy nejsem ani ryba, ani rak. To znamená že, abych hrála mladé holky, jsem stará, a na to, abych se nějak plynule přehrála do role matek a těch „střeďaček“, jak se říká, tak to také ještě není ono.
Tobě je teď čtyřicet. Připadáš si jinak?
Pociťuji to na sobě.
Je to nějaký předěl?
Už to není automatické. Já jsem byla vždycky zvyklá, že jsem pro tělo a zjev nemusela nic dělat. Teď už ta kamufláž je trošku těžší. Barvení vlasů, cvičení a přemýšlení o tom, co si vezmeš, protože některé věci už vypadají divně. Ale mám pocit, že ten můj život je tak rychlý a tempo tak nastavené, že nemám ani čas si uvědomovat, že stárnu, a tím pádem ani tomu tělu nedovoluji stárnout tak, rychle jak by mělo. Ale je to přirozený proces a myslím, že to je jediná životní spravedlnost. Všichni zestárneme, ať se budeme snažit jakkoliv tomu zabraňovat. Já se ale docela těším, až budu jednou babička a budu rozmazlovat ta vnoučata. Budu si je půjčovat na mazlení, na ty výlety a zase je budu vracet rodičům a budu mít čas na šití nebo na knížky, které jsem nestačila přečíst. Byla bych moc šťastná, kdybych byla zdravá a kdybych všechny tyhle věci mohla stihnout, protože si myslím, že stáří může být i fajn.
Ty jsi hrála s Janou Štěpánkovou, Taťjanou Medveckou, s Hanou Maciuchovou. Pochytila jsi od nich něco?
Já jsem úplný mozkomor. Když můžu, tak je vysaji úplně. Nejenže jsem měla štěstí, že jsem s nimi pracovala, ale já jsem měla to štěstí, že mi dovolily si s nimi povídat. A myslím si, že v tu chvíli od nich dostáváš daleko víc než před kamerou. Neplatí heslo, že dobrý herec je i dobrý člověk, ale zrovna tyto tři dámy, co jsi jmenovala, jsou prostě skvělé a mám je ráda. Hanka Maciuchová mi hrála maminku v představení v Divadle na Vinohradech Mezi úterým a pátkem, ještě jsme se potkaly při nekonečném seriálu Ulice. A Jana Štěpánková, to je pro mě paní herečka.
