Článek
Pořad Televize Seznam Moje místa bude za pár týdnů slavit sté vydání. Co teď dělají osobnosti, které náš štáb provázely místy, jež jsou pro ně osudová či zásadní?
Herečka Kristýna Frejová s námi a svou dcerou brázdila před dvěma roky sjezdovky ve Špindlerově Mlýně. Redaktorku Blanku Kubíkovou učila lézt na horolezecké stěně. Vzala ji k rybníku, kam chodila její maminka Věra Galatíková. A také téměř každý den hrála divadlo.
To se před dvěma týdny změnilo. Kristýna Frejová se tak jako řada jiných herců ocitla bez práce.
Co bys dělala letos koncem března, kdyby nebyla karanténa?
Měla bych po premiéře, která se neodehrála, protože už platil zákaz shromažďování nad sto lidí. Takže jsme dva měsíce zkoušeli něco, co zatím leží u ledu, a premiéra bude snad někdy. Jako vždycky po hektickém čase zkoušení bych měla víc volna, takže bych si dělala pořádek ve věcech a s dcerou bychom jezdily na víkendy.
Místo toho se šesti kolegy a přáteli u mě doma šijeme roušky. Jako osoby samostatně výdělečně činné jsme od 10. března úplně bez příjmů, tak mi ta pomoc druhým velmi pomáhá nemyslet na to, co bude dál. Navíc z velkého počtu „zakázek“ vidím, že to má smysl.
„Naše úderná jednotka u mě doma složená z herců Natálie Řehořové a Petra Buchty, Petrova přítelkyně Petra pracuje v modelingové agentuře, Vlasta Čtvrtníčková je pomocná režisérka, Kateřina Housková maskérka a Adéla Kostkanová výtvarnice. Herec Kajetán Písařovic nám momentálně pomáhá coby kurýr,“ popisuje Kristýna Frejová.
Odkud máte zakázky?
Vozíme roušky třeba pokladním do Tesca. Několikrát jsme je vezli na gerontologickou psychiatrii do Bohnic, včera do motolské nemocnice. Nosím roušky do lékárny, aby je magistry mohly rozdávat důchodcům, kteří jsou obaleni šálami, jsou zmatení a vyděšení. Zvlášť senioři, kteří žijí osaměle a nemají přístup k internetu, jsou na tom dost špatně. Rozdáváme jim roušky i na ulici, když někdo má nějakou improvizovanou.
Taky se mi ozývají kamarádi doktoři, kteří v ordinacích nemají dost pomůcek. Jeden lékař mi dneska říkal, že respirátor, který měl po šesti hodinách používání vyhodit, má už šestý den. Doufám, že se situace brzy zlepší.
Za den udělá naše parta 140 roušek
Byla jsi vždycky šikovná? „Rukodělná“?
Kdysi dávno jsme si ušila jedno tričko a od té doby nic. Výhoda herců je, že i to, co neumí, dokážou napodobit. Myslím, že jsem se během pěti dnů naučila šít tak, že už to nikdy nezapomenu. Teď u mě v obýváku vrčí pět strojů od rána do večera. Umění improvizace se, myslím, hodí. Představa, že když jsem zůstala bez práce, budu tu sedět se složenýma rukama a brečet nad rozlitým mlékem, neodpovídá mému naturelu, naturelu mých přátel taky ne, takže jsme se naučili šít a jsme přihlášení na několika dobrovolnických serverech.
Jakou má vaše sedmičlenná parta denní produkci?
Zhruba 140 roušek. Zrychlujeme se, včera po poledni jsme jich měli už 70.
Vidíš na současné situaci něco pozitivního?
Velký pocit sounáležitosti. To už jsem hodně dlouho nezažila. Uvědomila jsem si, že když se takhle umíme chovat, nejsme na tom jako národ tak špatně, jak se zdálo. Mám v povaze vidět všechno optimisticky, takže samozřejmě doufám, že až tohle všechno skončí, neprobereme se do nové totality. Nezbývá než doufat.
Zvládáš se učit s dcerou?
Ráchel se připravuje na přijímací zkoušky na gymnázium, v pondělí jsem s napětím sledovala vyjádření pana ministra školství, jak proběhnou. Ráchelku jsem vyexpedovala, když už to vypadalo na karanténu, s přítelkyní jejího tatínka a její dcerou na chalupu, kde mají devadesátiletou babičku. Aby ji ochránily, nikdo za nimi nejezdí.
Strašně se mi stýská. Jako matka to zvládám těžce, ale je to pro všechny nejlepší řešení. Ráchel je s báječnými lidmi. Denně se čtyři hodiny učí a dělá si testy nanečisto na přijímací zkoušky, denně si voláme.
Dojíždím z rezerv a čekám, jak se vládní pomoc zhmotní
Zvládáš něco, na co jsi v poslední době neměla čas? Čtení? Filmy?
Zařizuji živnostenský úřad, sociálku a další úřady. Něco osobně, něco přes internet. Z představy, že jsem momentálně nezaměstnaná bez příjmu, si nezoufám. Je mi jasné, že OSVČ je spousta. Úřednice jsou velmi empatické, ale zatím konkrétní opatření neznají. Dojíždím z rezerv a čekám, jak se vládní pomoc zhmotní, kdy nějaké peníze na účet přijdou. Zatím z něj dál odchází nemalé zálohy na sociální a zdravotní pojištění, daně. Snažím se nepodléhat panice. Dokážu žít dlouho třeba na bramborách. Včera jsem se vrátila do dětství, kdy jsme s bráchou milovali, když nám babička opekla na pánvi na másle dva tři uleželé vařené brambory, blaženě jsme si je dávali s mlékem.
Připomeňte si pořad Moje místa s Kristýnou Frejovou.Video: Blanka Kubíková
Co uděláš jako první, až skončí karanténa?
V tom mám naprosto jasno: obejmu svoji dceru. A vlastně si uvědomuji, jak mi chybí divadlo, být téměř každý den na jevišti, způsobovat rozptýlení, rozesmát plné hlediště. Jsem zvyklá hrát v narvaných divadlech.
Doufám, že lidé nezanevřou na divadla a koncerty, že nebudou mít strach i po konci karantény chodit vlastně kamkoliv. Netuším, jak dlouho mohou doznívat dozvuky takové epidemie. Jak i televizní a filmové produkce pozastavily natáčení, nikdo neví, jestli pak budou peníze a kolik. Proto uvažuji o možnostech práce v nějakých organizacích, které mě vždycky zajímaly, ať už je to Člověk v tísni, Lékaři bez hranic a podobně. Ale zatím to není na pořadu dne.
Přeji, ať se všechno v dobré obrátí a sejdeme se v divadle!
Děkuji. I za kolegy. Buďme zdrávi a veselé mysli!
