Dřív se říkalo, že jsem parchant, teď bych byl hyperaktivní

(Autorka a respondent se znají, proto si tykají, pozn. red.)

Jak moc jsi tolerantní k lumpárnám svých dětí?

Musím být tolerantní, protože si vždycky vzpomenu na sebe. Se mnou to rodiče neměli úplně jednoduché. Dřív se tomu říkalo, že jsem parchant, teď se tomu říká hyperaktivní dítě. Oni to ale hezky vyřešili a dali mě v první třídě na gymnastiku.

Tebe prý dokonce vyhodili z mateřské školy?

Ano, byl jsem odsunut ze školky. Byla to ostuda, protože v té naší školce učila moje máma. A i z té nové školky mě chtěli nějak vrátit do té původní, ale už to nešlo. Dopadlo to tak, že jsem tam jedl i spal odděleně od dětí. Prý už první den, kdy nám rozdávali jídlo a jako přílohu dali dětmi velmi oblíbenou červenou řepu, tak mě nenapadlo nic jiného, než ji házet po ostatních. Dopadlo to tak, že jsem dostal tzv. „oslí lavici“. Tedy že jsem měl na takovém vyvýšeném místě velký stůl sám pro sebe a tam mi nosili jídlo. Byl jsem separován z kolektivu, ale to by dneska už asi nešlo. I proto se snažím lumpárny svých dětí tolerovat a dívat se na ně očima toho věku.

Jak to bylo ve škole? Tam už jsi byl „hodnější“?

Nebyl jsem hodnější. Ale nemyslím, že jsem byl zlý kluk, co dělal lumpárny, aby někomu ublížil. Já jsem byl jenom hyperaktivní a potřeboval jsem tu energii ze sebe dostat. Nikoho jsem nebil, ale furt jsem si vymýšlel. Byl jsem takový ten třídní šašek.

Jak ses potom ocitl na učňáku?

Tím, že jsem nebyl studijní typ a nehrozil nějaký gympl nebo jiná „chytrá“ škola, tak jsem šel na učňák. Zkusil jsem učební obor s maturitou, který se nádherně jmenoval: Mechanik seřizovač pro obráběcí stroje a linky. A díky tomu, že jsem tu maturitu udělal, tak jsem mohl jít na JAMU. Takže se to posléze ukázalo jako vynikající nápad.

Na JAMU jsi prý šel s tím, že jsi jednou v životě byl v divadle? Právě s tím učňákem.

Viděl jsem jedno představení ve Zlíně. A na JAMU jsem se dostal náhodou. Šla tam totiž kamarádka a vzala mne s sebou, protože potřebovala partnera na dialog. Tam si mne všimli a řekli mi, že mám talent a ať to zkusím příští rok. Za rok jsem přišel a řekli mi: Jé, vy ale zpíváte a tancujete, nechcete zkusit muzikálové herectví? Já netušil, co to je, tak mi vysvětlili, že to je divadlo, kde se zpívá. A já jsem chtěl být strašně zpěvákem. Měl jsem své kapely, zpíval a skládal písničky. A tak jsem řekl, že ano.

Druhý den jsem měl jít na přijímačky, kam jsem si musel připravit nějaké taneční číslo ústící do písně, muzikálovou árii a herecké číslo. To celé se dělo v době, kdy nebyl internet. Já spal u kamarádky, která se učila My Fair Lady, tak jsem si od ní půjčil scénář a naučil se monolog Lízy Doolittlové. Přijímací komise se divila, že jsem si vybral holčičí part. Pak po mně také chtěli improvizaci: Představte si, že jsme irácká armáda, vy jste Saddám Husajn a musíte nás nějak seřvat. A já jsem začal řvát, chytil jsem skleničku s vodou a na někoho jsem to chrstnul. Posléze jsem zjistil, že to byl děkan JAMU. Oni zase na mě koukali, ale vzali mě.

…to tam ještě neměli.

Asi ne. Samozřejmě, že bylo ještě nějaké druhé kolo, do kterého jsem se tímto dostal, protože asi fakt takového exota tam neměli. Tam už jsem se připravil regulérně.

A je pravda, že během studií sis v Barceloně vydělával hrou na kytaru a zpěvem valašských písní?

Ano. Jednou jsme se opili na diskotéce s kamarády, otevřeli jsme si takhle ráno atlas a říkali: Kam pojedeme na čundr? Třeba sem.

A tam bylo Španělsko.

Tak jsme šli domů, vzali nějaké konzervy a absolutně bez peněz jsme se rozdělili na skupiny a šli stopovat do Španělska. Trvalo nám to asi týden, než jsme tam dojeli. Z francouzsko-španělských hranic nás dokonce vrátili, protože jsme je přecházeli pěšky, tak jsme za bílého dne překračovali načerno přes kopečky. Ve Španělsku jsem nakonec strávil dohromady asi čtvrt roku. A v Barceloně jsem opravdu hrál na kytaru a tím si vydělával peníze, za které jsme trošku žili, ačkoliv jsme spali někde v parku. Další rok na JAMU jsem se tam ještě vrátil, protože jsem tam získal brigádu, kdy jsem sbíral tabák na plantážích.

Kdy jsi pochopil, že jsi prorazil? Jako herec, muzikant, moderátor, muzikálový herec…

To jsem až tehdy, když už jsem o to neusiloval. Samozřejmě, když jsem byl mladý, toužil jsem po tom být slavný a proslavit se tou prací, kterou dělám přece nejlíp na světě. Pak přešel nějaký čas a teď chci dělat jen věci, které mě baví. Ten bonus je, že za to dostávám peníze a třeba mě lidi znají. Nevím, jestli to je plus nebo minus.

Jinak si o sobě opravdu nemyslím, že jsem nějak hvězdný. Ale je to také tím, že já fakt dělám jenom to, co mě baví a asi bych nechtěl hrát jenom muzikálové představení každý den, nebo desetkrát v měsíci, i když takové časy také byly. V tom životě se ale ty příležitosti různě proplétají. A tu jsem víc moderátor, tu jsem víc zpěvák, tu moderuji ples, firemní akci, Českou miss a další věci. Baví mě to.

Bylo někdy období, kdy ses chtěl schovávat?

Ne, to ne. Nebylo, protož na mě nikdy nestály davy ani mě neobtěžovaly fanynky. Neskákaly na mne na ulici. Takže já jsem neměl úplně potřebu se schovávat. Ale měl jsem jedno těžší „mediální“ období, to je pravda.

Byl jsi soustem pro bulvár, protože jsi opustil těhotnou manželku.

Pro bulvár to bylo velké sousto, protože takové je jeho poslání. Ale pro mě je to niterná záležitost. Já jsem dospěl do fáze, že jsem už nemohl jinak. Mám rád sebe a své děti a i když to tak nevypadá, udělal jsem to i pro ně. Myslím si, že daleko lepší je, aby děti vyrůstaly třeba ve dvou oddělených harmonických vztazích - a já jsem teď velice šťastný - než aby vyrůstaly někde, kde to nefunguje a lidé se hádají. Víme to všichni, že to ty děti cítí a myslím si, že by stejně jednou přišly - v patnácti, šestnácti: zůstávali jste kvůli nám? To jste nemuseli, toho jste nás mohli ušetřit. Z mého pohledu jsem už v tom vztahu nemohl setrvat, a proto jsem se takhle rozhodl. A zpětně vidím, i na dětech, že jsem udělal dobře.

Důležité asi je, že jste to s exmanželkou vyřešili spolu a dneska jste asi zajedno v tom, aby děti byly co nejšťastnější a tím pádem se i o ně staráte společně…

Máme společnou střídavou péči. Děti mají nějaký režim a není to tak, že jsem nějaký víkendový tatínek, který si je bere zrovna když má čas, nebo jednou za čtrnáct dní na víkend. Týden jsou u nás, týden jsou u mamky. Mají to tak nastavené. Samozřejmě, že ideální pro děti je vyrůstat v jedné harmonické domácnosti. Ale protože to už nešlo, zvolil jsem jinou cestu.

Jak je komplikované pro pro umělce s nepravidelnými diáři, když týden máte jedno dítě a druhý týden tři?

Pro moji současnou ženu Petru to bylo komplikované. Byla to mladá holka, která hrála v divadle. A najednou dvě děti, posléze se narodil Nathaniel. Ale já myslím, že jsme to zvládli všichni dobře. Já jsem hrozně vděčný za to, jaký mají děti vztah mezi sebou. I s Petrou, mají ji moc rády a ona je. Komplikované to je, i proto, že v rámci střídvé péče děti vozím do školy dost daleko, ale nebudu si stěžovat. Takhle jsem si to vymyslel, takhle jsem se rozhodl a prvotní bylo starat se o děti, dát jim co nejvíc času. A podle toho jsem uzpůsobil svoji práci.

Myslel jsem si, že to bude velice těžké, že o všechno přijdu. Že to už nenastartuju díky tomu bulváru a všemu tomu shonu a honu. Ale nestalo se. Práci mám pořád. Nějak se to udělalo, život si nějakou cestičku našel.

S Petrou jste se poznali jako kolegové, hrála ti dceru v muzikálu Mama Mia! Nebála se toho vztahu s tebou, když jsi byl o dost starší a rozváděl ses?

Strašně. Naštěstí to naše „partnerské“ seznámení bylo nějakých skoro tři čtvrtě roku po tom mém martýriu, kdy jsem odešel. Už to trošku utichalo. Tehdy jsem točil nějaký film v Plzni, kde Petra byla v angažmá a tam jsme se začali potkávat víc a zjišťovali jsme, že si rozumíme víc než jako tatínek s dcerou z jeviště.

Jednoduché to nebylo, ale tak to chodí. A kdyby to bylo jednoduché, tak si asi těch hezkých chvil a momentů moc nevážíme. Petra to zvládla krásně. Já ji moc miluju a jsem strašně rád, jak to mají s dětmi. Když to takhle vydrží, tak budu šťastný.

Celý rozhovor s Romanem Vojtkem vznikl během natáčení pořadu Moje místa a Intimní zpovědi pro Televizi Seznam. Najdete ho v archivu na portálu www.stream.cz.