Herec Roman Tomeš: Člověk potřebuje v životě dostávat na tlamu

Když jsi byl kluk, prý sis psal přání na papírky. A potom jsi zkoumal, jestli se ti plní. Plní?

Vydrželo mi to do nějakých 19 let, byly to takové afirmace vesmíru. Lepil jsem je doma v Lomnici na zeď k různým fotkám a teď jsem tam jel asi po roce, prohlédl jsem si stěnu těch afirmací a je pravda, že mi všechno vyšlo. Třeba že práce v televizi, v divadle a v umělecké sféře mi přináší radost a že díky ní si vydělávám. Nebo že mám zdravou a krásnou rodinu. Snad to tak bude i pokračovat.

Byl jsi student obchodní akademie, viděl ses už tehdy na divadelních prknech a před kamerou?

Ano, je to tak. Už od prváku, kdy jsem si ve škole různě omlouval taneční zkoušky, mi říkali: Romane, musíš se tedy rozhodnout, jestli budeš ekonom, účetní, právník, anebo jestli budeš chtít být herec. Já odpověděl, že už jsem se rozhodl, a oni pochopili, že to nemyslím špatně, že na tu školu nechci kašlat, ale že moje srdce je někde jinde. Takže nakonec to přijali a potom mi to i přáli.

Rozmlouval ti někdo, že budeš „lehkoživka“?

On mi to nikdo úplně nerozmlouval. Ale spíš mi nikdo nevěřil, že bych měl na to, dostat se třeba na konzervatoř. A mě to vlastně strašně motivovalo. Říkal jsem si, že když mi nikdo nevěří, tak nemám co ztratit.

Hraješ hlavní role v Pomádě, ve Vlasech, v Jesus Christ Superstar jsi hrál jak Jidáše, tak Ježíše. Ale když jsi přišel na konkurz, tak tě v Kalichu, kde dneska záříš, nevzali. Jak to?

Myslím, že to bylo dobře. Věřím tomu, že člověk potřebuje ten život vést přes pády, že potřebuje dostávat na tlamu, aby si vážil víc toho výsledku, který se někdy dostaví. Když vidím lidi, co dostali všechno zdarma, tak mám takový dojem, že tím, jak si nic nevybojují, tak si toho úplně neváží a nakonec u toho ani nevydrží. Ale lidé, co jdou přes bolest, pláč a přes pot a krev, tak pro ně to má pevnější hodnotu.

Jak to probíhá, když píšeš písničky?

Vnímám to tak, že umělci talent nevlastní, že jsou médium, skrz které promlouvá nějaká múza. Když si myslíme, že talent vlastníme, už je to nějaká pýcha, nějaké ego a pak většinou ten talent odejde. A já když píšu písničky, tak si jenom sednu v pracovně, dám si třeba trošku rumu, doutníček a uvolním se. Většinou mám nějaké téma v hlavě a pak už jenom nechám ruku, ať po tom papíře pluje a píše slova.

Když jsi psal písničku Muž v domácnosti, to už jsi měl děti?

Neměl jsem děti. Měl jsem jedno jediné dítě a to byla moje žena, tím tedy zůstala do dneška.

Míša (Michaela Tomešová, pozn. red.) je dítě?

Je, ale v tom dobrém slova smyslu. Někdy ji tak beru. Nakonec jsem se od muže v domácnosti přirozeně dostal k tátovi v domácnosti.

Vyhovuje ti to?

Vlastně ano. Jsem rodinný typ a měl jsem v životě momenty na pokraji života a smrti, kdy člověku dojde spousta věcí – třeba že žádná práce, žádná kariéra, žádné úspěchy nemají vyšší hodnotu než tvoje rodina. Někdy se mi stává, že jedu na dva tři dny na zájezd a už první den je mi smutno po dětech, po rodině, po tom zázemí, teple domova. Občas si říkám, že jsem v tom až moc velká ženská. Třeba jsem si vždycky přál mít holčičky, mám kluky a jsem šťastný za to, že je mám, protože představa, že mám holky, tak bych se o ně tak strašně bál. Nikam bych je nepouštěl. Bojím se i té samoty, která přijde, až děti odejdou.

Vždyť jsou ještě malincí. Už teď o tom uvažuješ?

To víš, že ano, mám takové momenty. Jsem velký romantik.

A jako romantik jsi napsal písničku Máj. A tu s tebou zpívá oscarová Markéta Irglová.

Má Oscara a navíc se objevila v Simpsonech jako jediná Češka. Takže je mi velkou ctí, že ji tam mám.

A pak jsou tam vaše starší alter ega.

Jiří Bartoška a Iva Janžurová.

Jak jsi to dokázal?

Dobré věci se dějí úplně přirozeně. Ivu jsem znal z divadla Kalich, tak jsem ji tam jednou odchytl při sklence vína, kdy se snáz přesvědčuje. Ona si to poslechla a řekla, že pokud do toho půjde Jirka, tak to taky vezme. Já mu to předestřel a on se zeptal, kdy kam má přijít. Ani nechtěli žádný honorář. Mít jako v klipu takovéhle legendy, za to jsem opravdu velmi šťastný.

Už když jsi klip vymýšlel, věděl jsi, že to budou oni dva?

Ano.

Chtěl jsi, aby tě hrál Jiří Bartoška?

Je to trošku taková nepokora, ale bylo to krásné.

Když jsi mluvil o těch věcech mezi životem a smrtí, kdy ses jich takhle dotkl nebo dotklo se to tebe, tak jak se ti s tím vědomím vychovávají děti?

Snažím se k té výchově přistupovat s nějakým respektem, nechci jít po povrchu, ale vychovávat děti v moudrosti. Aby si vážily věcí, zdraví, života, lidí kolem sebe, domova, aby ty hodnoty zkrátka měly jako vyšší princip. Nechtěl bych se dožít toho, že děti budou třeba majetnické. Ale je pravda, že než jsem děti měl, tak se mi zdálo, že vychovávat je je ohromně snadné. Pak se ti narodí dva raubíři a najednou je všechno jinak. Ve všech aspektech.

Co klukům přeješ?

Hlavně aby vyrůstali v zemi a v prostředí, které jim bude ku pomoci. Aby byli šťastní, co možná nejvíc svobodní, aby pevně stáli na svých nohách a byli samostatní. A samozřejmě aby žili s někým, kdo je miluje a koho milují oni. To bych jim moc přál.