Článek
„Do klienta v kómatu bych nešla, k práci potřebuji jeho jasný souhlas,“ říká Věra Petlanová Zychová. U mentálně postižených může mít různé podoby, asistentka se tak na svého klienta musí nejprve psychicky naladit. „Místo si vybírá klient. Nejprve si povídáme. Není to tak, že přijde ta paní, co se svlékne. Intimita se musí hledat,“ popisuje, jak probíhají její hodiny.
Nejčastěji ji oslovují přímo sami klienti nebo dokonce instituce. Ve výjimečných případech volají i rodiče nebo opatrovatelé. „Zvlášť u případů se silnějším postižením tam bývají obavy, komu to bezbranné dítě svěřují,“ říká. „Jsou to ale dospělí lidé, takže by se je rodiče neměli bát pustit.“
K sexuální asistenci se dostala přes dlouhodobou práci s hendikepovanými. „Zjistila jsem, že někdy potřebuji těm lidem i ukázat, co myslím, když mluvíme o intimnostech,“ vysvětluje, co ji přimělo přihlásit se na školení společnosti Freya. Dnes pomáhá vést plnohodnotný život nejen postiženým, ale třeba také seniorům nebo lidem vyloučeným ze společnosti.
„K této profesi musíte mít vyřešenou svoji sexualitu, abyste nezraňovali ani je, ani sebe. Často ale musím zdůrazňovat, že na rozdíl od jiných asistentek nikdy neposkytuji pohlavní styk. To je věc, kterou nechávám jen pro svého partnera,“ vysvětluje asistentka. O svém povolání mluví naprosto otevřeně, setkává se tak poměrně často s útoky. „Nejčastěji mě pochopitelně označují za prostitutku.“
Klienty si proto trochu vybírá podle toho, jak se chovají. „Pokud je někdo hrubý, musím ho odmítnout. Stejně tak nesmí být frekvence schůzek příliš častá.“
Už se jí stalo, že se do ní klient zamiloval? S jakým pocitem ze setkání odchází? A co vlastně musí umět sexuální asistentka? Sledujte rozhovor v úvodním videu.
