Článek
Třicet let po listopadové revoluci považuje zřetelná většina Čechů za nejvýraznější postavu novodobé historie Václava Havla.
Zhruba stejná část populace si také myslí, že první polistopadový prezident důsledně usiloval o to, aby se republika vyrovnala s komunistickou minulostí. Tento postoj veřejnosti zaznívá v době, kdy má Česko vládu, která poprvé v polistopadové historii otevřeně spolupracuje s komunistickou stranou.
Vyplývá to z průzkumu veřejného mínění, který pro Seznam Zprávy zpracoval Ústav empirických výzkumů STEM.
Václava Havla jako hlavní postavu polistopadové éry v něm spontánně jmenovalo 60 dotázaných.
A jedenašedesát procent respondentů pak v další části průzkumu uvedlo, že ve své politice důsledně usiloval o vyrovnání s komunistickou minulostí.
STEM v tomto případě připoměl, že postoj české veřejnosti se v odpovědi na tuto otázku nemění. Před 17 lety (když Václav Havel dokončil svůj druhý mandát prezidenta republiky) byl totiž podíl kladných odpovědí na stejnou otázku velmi podobný („určitě ano“ a „spíše ano“ uvedlo 57 procent lidí.)
Redakce položila stejnou otázku jako v průzkumu prezidentu Miloši Zemanovi. „Základní princip listopadové revoluce zněl ‚nejsme jako oni‘. To je odpověď na vaši otázku,“ řekl.
Jan Hartl z týmu STEM však vysvětluje, že vztah polistopadového režimu ke komunistické straně je jen jedním z významů, na něž se autoři průzkumu položenou otázkou ptali.
„My jsme se ptali, zda Václav Havel usiloval o to, aby se naše země vyrovnala s pozůstatky komunistické minulosti. Toto vyrovnání je třeba pojímat obecně a v zásadních ohledech. Jednoznačná prozápadní orientace, klíčový důraz na členství v NATO a euroatlantickou vazbu. Proti úzkému ekonomismu, „materiální základně“ všeho dění, pro aktivní překonání „zápecnického provincialismu“, pro duchovní obnovu,“ vysvětluje Jan Hartl ze STEM.
O průzkumu
Metoda sběru dat: face-to-face dotazování
Dotázáno: 1002 osob (PAPI: 680, CAPI: 322), soubor zahrnuje dospělou populaci ČR
Metodika výběru: kvótní výběr podle kritérií pohlaví, věk, vzdělání, velikost obce, region
Termín dotazování: 11.-25. 10. 2019
Připomíná také, že vyrovnání s komunismem lze vnímat úžeji jako zákaz komunistické strany. „Ve třetím významu si vyrovnání s komunismem lze představit jako potrestání osob – členů a funkcionářů KSČ,“ uvedl Jan Hartl.
V odpovědích respondentů, zda Václav Havel důsledně usiloval o vyrovnání s pozůstatky komunistické minulosti, nejsou mezi sociodemografickými skupinami dotázaných velké rozdíly.
„Lidé nespokojení s polistopadovým vývojem své zklamání čerpají z jiných oblastí, než je vyrovnání s komunismem, a tedy v téhle otázce nejsou k Václavu Havlovi tak kritičtí a polovina z nich se domnívá, že se Václav Havel snažil (je to ale samozřejmě méně než u spokojených),“ uvedli autoři výzkumu.
Kladné a negativní hodnocení v této otázce však přece jen koresponduje s tím, jak lidé hodnotili v průzkumu Václava Havla celkově.
Například lidé, kteří v průzkumu odpověděli, že Václav Havel byl „úspěšný autor divadelních her, ale mizerný politik“ (17 procent dotázaných) dali v nadpoloviční většině (58 procent) k vyrovánání s komunistickou minulostí negativní odpovědi.
A ti, podle nichž byl Václav Havel „osobnost, která nese vinu za většinu dnešních problémů země“ (16 procent) dokonce z téměř tři čtvrtin míní, že první polistopadový prezident o vyrovnání s komunistickou minulostí dostatečně neusiloval.
Stejně to bylo u respondentů, kteří Václava Havla celkově hodnotí negativně. Ve skupině dotázaných, kteří mají na Václava Havla „určitě negativní“ názor, odpovědělo negativně na úsilí vyrovnat se s komunistickou minulostí téměř 90 procent.
Mezi voliči jednotlivých stran pak záporné odpovědi na vyrovnání s minulostí dali zejména voliči hnutí SPD (74 procent). Voliči komunistů byli v odpovědích vyrovnaně rozděleni.
„Václav Havel byl člověk mimořádně sebekritický. Chápal zklamání těch, kteří po revoluci očekávali důslednější spravedlnost a vyrovnání se s minulostí. Považoval to za dluh celé společnosti i svůj vlastní,“ uvedl pro Seznam bývalý mluvčí prvního polistopadnového prezidenta Michael Žantovský, jak o vyrovnání s komunistickou minulostí smýšlel sám Václav Havel.
„Uvědomoval si, jak také v novoročním projevu 1990 řekl, že ‚bylo by velmi nerozumné chápat smutné dědictví posledních čtyřiceti let jako cosi cizího, co nám odkázal vzdálený příbuzný‘.“
Podle Michaela Žantovského Václav Havel si vždy byl nutnosti vyrovnání s minulostí vědom, usiloval o ně a často o něm mluvil. „Neměl však pravomoc rozhodovat za policii, za prokuraturu a za soudy, které se byly vesměs obsazeny komunistickými strukturami. Na druhé straně odmítal princip kolektivní viny a nepovažoval za správné trestat každého, kdo byl někdy členem či přívržencem komunistické strany. Smyšlenku o jeho podílu na tom, že jsme se nevyrovnali s komunistickou minulostí, často šířili ti, kteří pro toto vyrovnání nehnuli prstem, anebo dokonce nacházeli v exponentech komunistického režimu, stranické nomenklatury a tajné policie spojence při usilování o moc,“ říká.
Jan Hartl ze STEM pak připomíná, že Václav Havel se v prezidentském úřadu s komunisty nechtěl setkávat na rozdíl od lídrů jiných politických stran. To se však změnilo, když první polistopadový prezident v roce 2002 dokončil svůj poslední mandát hlavy státu.
„Osobně si myslím, že současnou situaci by vnímal jako dějinný paradox a prohru polistopadové politiky,“ říká Jan Hartl.
Václav Havel (1936 – 2011). Lídr disentu je symbolem sametové revoluce a byl jasným kandidátem na nového prezidenta. V horkých dnech, kdy se o tom všem jednalo, prokázal nadhled a moudrost. Není tolik známé, že už na 21. listopadu se povedlo domluvit první schůzku mezi komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem a zástupci opozice. Občanské fórum (OF) tam s mandátem vyslalo Václava Havla, ale Adamec se na místě odmítl hned na poprvé setkat s hlavním odpůrcem režimu. Havel na místě se slovy „třeba mě za to vyloučí z OF“ odtušil, oč se hraje, ustoupil a místo sebe tam vyslal Jana Rumla. Sám Havel se pak sešel s Adamcem 26. Iistopadu. Moment, jak si podávají ruce přes stůl, se stal je ikonickým snímkem listopadové revoluce.
Olga Havlová (1933 – 1996). Havlova manželka jako první vtiskla podobu roli, které říkáme první dáma. Tichá, skromná žena po boku prezidenta vrhnula svou energii do charitativních aktivit, v čemž tehdy byla průkopnicí. Aktivní byla už v disentu, kdy například spoluzaložila samizdatový zpravodajský magazín Originální Videojournal. A podílela se na skupině „Hrobka“, což bylo společenství manželek zavřených disidentů organizující různé kulturní a společenské aktivity.
Valtr Komárek (1930 – 2013). Charismatický idol listopadové revoluce, který byl zpočátku hlavním favoritem na nového předsedu vlády. Nakonec se musel spokojit s postem vicepremiéra pro ekonomiku. Prohrál také se svým konceptem třetí cesty, kterou prosazoval se skupinou osmašedesátnických reformátorů. Porazili ho (on by řekl zradili) jeho vlastní „odchovanci“, nad nimiž před rokem 1989 držel coby šéf Prognostického ústavu ochrannou ruku: o generaci mladší dravci Klaus, Dlouhý nebo Dyba, kteří za všeobecného nadšení prosadili rychlé a radikální změny. Když vymýšleli na zámku v Kolodějích kuponovou privatizaci, Komárka k debatě mezi sebe už dokonce ani nepozvali.
Jan Stráský (1940 – 2019). Věcný, střízlivý a obyčejně slušný politik, jehož integritu nemohl nikdo zpochybnit, byl posledním federálním premiérem, jehož úkolem bylo zhasnout za Československem. Stráský byl dávným přítelem Václava Klause, takže s ním měl jiný vztah, než všichni ostatní. Takže ho nemusel adorovat, naopak v klidu s oblíbenou cigaretou Start v ruce se nebál Klausovi oponovat nebo ho veřejně kritizovat.
Václav Benda (1946 – 1999). Jeden z prvních signatářů Charty 77 si za komunistů vytrpěl jako málokdo – komunistická tajná police StB šikanovala celou jeho rodinu. Byl člověkem slušným, velkodušný a loajálním – jak k Havlovi, tak ke Klausovi. Po roce 1989 založil Křesťansko-demokratickou stranu, ale ta se později sloučila s ODS. Pak byl čtyři roky šéfem Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Zemřel brzy, v 53 letech.
Jiří Křižan (1941 – 2010). Scénárista a dobrý Havlův kamarád, jemuž coby prezidentovi dělal na Hradě poradce. Byl to frajer, kovboj, prima chlap, říkali o něm přátelé. V lednu 1989 Křižan založil petiční výbor za propuštění Václava Havla z vězení, byl také spoluautorem petice Několik vět. Tři roky působil jako důležitý náměstek ministra vnitra v době, kdy bylo nutné resort „dekomunizovat“.
Tomáš Ježek (1940 – 2017). Hned po listopadu spoluzakládal politickou stranu ODA. Patřil mezi tahouny ekonomické transformace, celá jeho kariéra souvisí především s privatizací státního majetku – malou, velkou privatizaci a kuponovou privatizací. Navzdory Klausovi prosadil také restituce. Se svým spolužákem Klausem se však dostával čím dál do větších konfliktů, když kritizoval „falešný liberalismus“ a volal po existenci chybějících pravidel.
Dagmar Burešová (1929 – 2018). V komunistické éře jako advokátka zastupovala lidi stíhané totalitním režimem. Nejznámější kauzou je zastupování Libuše Palachové, matky Jana Palacha, o jehož smrti komunisté šířili lživé teorie. Po revoluci byla ministryní spravedlnosti a předsedkyní České národní rady. Usilovala o zveřejnění jmen vedoucích funkcionářů StB a KSČ, kteří řídili tajnou policii. Po revoluci se také zasloužila o obnovu skautingu a navrácení majetku Junákům.
Jiří Dienstbier (1937 – 2011). Osmaašedesátník, který během Pražského jara působil jako rozhlasový zpravodaj v USA. Po vystoupení z KSČ se stal jedním z prvních 250 signatářů Charty 77. Oblíbený a sympatický politik se stal prvním polistopadovým ministrem zahraničí, který nejenže symbolicky přestříhával železnou oponu, ale hlavně nasměroval zemi z Východu na Západ a znovuobnovoval vztahy s tradičními spojenci. Jeho snem bylo, aby se země stala součástí NATO a EU, a nikoliv „nacionální skanzenem“.
Kardinál Tomášek (1899 – 1992). Arcibiskup a kardinál se zasadil se o svatořečení Anežky České ve Vatikánu, což se pět dní před 17. listopadem stalo předzvěstí lepších časů, jak slibovalo proroctví. František Tomášek hlavně v 80. letech čelil ohromné perzekuci církve za strany komunistického režimu. V roce 1990 se splnil jeho sen, když přivítal a doprovázel papeže Jana Pavla II. na jeho první oficiální návštěvě Československa, rovněž i na Velehrad.
Karel Kryl (1944 – 1994). Autor slavného protestsongu z roku 1968 Bratříčku, zavírej vrátka se po návratu z emigrace objevil u jednoho ze symbolických momentů revoluce. 4. prosince 1989 se překvapivě objevil na balkonu Melantrichu s Karlem Gottem, aby společně před zaplněným Václavským náměstím zazpívali státní hymnu. Mnozí lidé to tehdy považovali za potvrzení toho, že se režim opravdu zhroutil. Kryl toho později litoval, že si zadal s Gottem, jenž byl na rozdíl od něj protežovaný režimem.
Vlasta Chramostová (1926 – 2019). Charismatická energická žena byla dlouholetou členkou činohry Národního divadla a také jednou z prvních chartistek. Po roce 1968 jí režim zakázal hrát ve filmu, televizi i rozhlase - proto založila doma tedejší mocí zakázané bytové divadlo. Ještě na jaře 1989 byla odsouzena za opoziční činnost.
Alexander Dubček (1921 – 1992). Ikona Pražského jara - usměvavý a oblíbený politik – se s pompou vrátil po dvaceti letech v ústraní a dozoru StB. V listopadu 1989 mu opět tleskala náměstí, on sám přirozeně počítal s prezidentskou funkcí. Jenže Občanské fórum i Veřejnost proti násilí se rozhodly, že jejich kandidátem bude Václav Havel – a právě on musel zklamanému Dubčekovi oznámit s tím, že ho vždy bude chtít po svém boku. Dubček se nakonec stal předsedou Federálního shromáždění.
Rudolf Battěk (1924 – 2013). Nevypadal na to, ale byl to jeden z nejvtipnějších glosátorů, když po listopadu vedl schůze parlamentu (Federálního shromáždění). Sociolog a také další osmašedesátník, jenž po sametové revoluci obnovoval sociální demokracii, s kterou se však později rozešel ve zlém. Za normalizace strávil skoro 10 let v kriminále. Uznávaný levicový politik se znal například s někdejším německým sociálnědemokratickým kancléřem Willym Brandtem nebo švédským premiérem Olofem Palmem.
