Hašek přednášel ve fotbalové škole, o lásce, trávě i Chilavertově nadváze

Budova Akademie řemesel v Praze-Braníku propůjčila pro tentokrát svůj velký přednáškový sál zcela novému projektu, a to Vyšší odborné škole profesních fotbalových studií. Ta si klade za cíl vychovávat nebo připravovat na další studium budoucí fotbalové trenéry či manažery, provést je světem fotbalu nejen optikou dění na hřišti, ale i ekonomiky, spolupráce s médii a řadou dalších disciplín.

Je pátek těsně před desátou, sál se plní desítkami mladých mužů, najde se tu ovšem i několik dívek. Od vchodu do sálu a zpět pobíhá Josef Dobeš, někdejší ministr školství, nyní ředitel tohoto projektu.

V rohu velké učebny debatuje hlouček známých trenérských tváří. Mládežnický expert Antonín Barák se vítá s příbramským kolegou Josefem Csaplárem. Přichází Jiří Vorlický, který spolu s Barákem dříve připravoval reprezentační U-15. Nechybí ani dva odborníci od slávistické mládeže: Miroslav Beránek s Tomášem Heidenreichem. A objeví se i Rudolf Řepka, bývalý generální sekretář FAČR.

Na zástupce téhle skupinky ovšem přijde řada až odpoledne, až budou studentům referovat o svých četných stážích a dalších zkušenostech z různých evropských klubů. A nejen těch italských, ve kterých působí či působili synové trojlístku Barák-Vorlický-Heidenreich.

Hlavní hvězda dne už ale sedí „na stupínku“ a chystá si svou přednášku a prezentaci. Někdejší středopolař i trenér národního týmu, posléze i předseda FAČR Ivan Hašek posbíral ve své úspěšné hráčské i trenérské kariéře spoustu zkušeností v různých oblastech zeměkoule. Takže v tomto prvním přednáškovém dni, který se dá shrnout do hesla „Fotbal ve světě“, opravdu má všem přítomným o čem vyprávět.

„Pokud má někdo z vás v hlavě jako hlavní myšlenku, že fotbalem vydělá obrovské peníze, tak na to rovnou zapomeňte. Ano, fotbal je samozřejmě pro řadu lidí, i pro mě, zdrojem obživy, ale nikdy to nesmí být to nejpodstatnější. Protože s tím byste opravdu nikam nedošli. Základ je v tom, že vás fotbal musí naplňovat, bavit. Já ho dělám celý život a baví mě pořád neskutečně. To je absolutní základ. A abyste byli úspěšní, musíte k tomu přidat co nejvíc vědomostí,“ říká Ivan Hašek.

A od obecného úvodu se dostává k popisu trendu, který teď fotbal posouvá skokovým tempem výrazně dopředu. „Jasným trendem je odbornost a specializace. Když jsem coby trenér začínal, měl jsem asistenta a trenéra brankářů. Dneska je minimem realizační tým o deseti lidech, časem jich běžně bude dvacet, třicet,“ predikuje Hašek.

„V těch největších klubech už mají u prvního týmu víc lidí, co se o hráče starají, než hráčů samotných. Tak to prostě je. A nejde jen o kvantitu. Ti lidé se specializují na nejrůznější obory, na kondiční přípravu, na taktiku, začínají se objevovat dokonce i specialisté na nácvik autových vhazování. To opravdu není vtip, to berte vážně,“ zdůrazňuje Hašek.

„Ti lidé mají opravdu vysokou kvalifikaci. Ve světě funguje spousta sportovních škol, v arabském světě jsem potkal řadu vysoce vzdělaných kluků z londýnských univerzit, kteří pracovali třeba na analýzách dat z GPS, zkoumá se biomechanika, strava, způsob spánku hráčů. Ty možnosti se neustále dynamicky rozvíjejí, všude ve světě,“ vypráví Hašek.

A přidá i kuriózní případ: „Přišel za mnou chlapík, jestli prý nechci výkonnost svého týmu zdvihnout za krátké období o deset procent. Povídám, no tak to jste kouzelník, jak byste to udělal? A on povídá, že nabízí speciální lampy, které svým zářením pomáhají navyšovat přítomnost vitamínu D. Vzal jsem si od něj vizitku. Fajn, proč takové věci nevyzkoušet.“

Když mluví, volně prochází před první řadou lavic, občas přepne připravený „slajd“. Další myšlenky pak Ivan Hašek prezentuje na příbězích z vlastní kariéry. „Tady jsem si udělal seznam působišť, kde jsem všude pracoval, protože už si to z hlavy fakt nepamatuju,“ usměje se.

„Musíte si uvědomit, že do špičky, do profesionálního fotbalu, neřkuli do absolutní špičky, kterou prezentuje třeba Liga mistrů, se dostane opravdu jen zlomek těch, co se v dětství do fotbalu pustili. Samozřejmě záleží na talentu, ale i na mnoha dalších faktorech,“ podtrhává Hašek.

„Já začínal s fotbalem v Nymburce. Byl jsem zvyklý, že jsem tam byl, řekněme, nejlepší. A v patnácti jsem se objevil ve Spartě. A když jsem ty neskutečně talentované kluky viděl kolem sebe, co všechno uměli s balonem, tak jsem si říkal: Ježíšmarjá, co já tady budu dělat? Ale kousl jsem se, šel jsem do toho, neustoupil jsem,“ líčí slavný přednášející.

„A jak šel čas, viděl jsem, jak spousta těch super talentovaných kluků začala odpadávat. Někdo měl smůlu na zranění, někdo neměl potřebné sociální vazby. Třikrát za sebou nepřišel na trénink - a nazdar. Fotbal je neúnavná mašina, která mnohé semele. Do ligy nebo i dál se dostanou opravdu jen někteří. A vedle talentu nebo vůle je opravdu potřeba i spousta štěstí, tak to prostě je,“ říká fotbalista, který odehrál 54 zápasů za národní tým, ve kterém, stejně jako ve Spartě, vykonával i funkci kapitána.

Pak zahájil trenérské studium. Dostal možnost fungovat jako asistent trenéra Jozefa Chovance u reprezentačního týmu. A také jako trenér Sparty. „Na ty dva roky trenérské práce na Letné vzpomínám opravdu jen v tom nejlepším,“ říká Hašek. V roce 2001 odešel pracovat do Štrasburku. A s výjimkou krátké epizody na lavičce reprezentačního týmu už se od té doby coby trenér do českého prostředí nevrátil.

„Nemáme tady třeba tolik individualit jako v cizině. Ale obrovskou a největší předností českého fotbalu je kolektivní síla, týmová sounáležitost. Je tady zcela běžné a přirozené, že individuality podřídí své ego kolektivu, naopak třeba ve Francii je to mnohdy naopak,“ říká Hašek. „Zažil jsem případ, kdy útočník dorazil do klubu ve čtyři odpoledne. A sdělil mi, že prostě do dvou odpoledne spal. Tak jsem ho o víkendu nepostavil, dost se divil… Ale pak už nezaspal.“

Ve Francii působil Ivan Hašek coby trenér ve Štrasburku a v St. Etienne. „Za Štrasburk jsem předtím hrával. Tím pádem mě tam měli rádi a znal jsem prostředí a všechny vazby, což je obrovská výhoda. Základ případného úspěchu je mít co nejvíc informací. A když jdete do neznámého prostředí, musíte si opravdu co nejvíc věcí zjišťovat, ještě než případně podepíšete. Informace o hráčích, v jakém hráli systému, jak klub funguje. Prostě všechno: kdo, s kým, jak. Záleží opravdu na každém detailu. Jeho znalost vám může spoustu věcí ulehčit, řešit problémy dřív, než nastanou. A neznalost naopak.“

Ve Štrasburku pracoval Ivan Hašek spolu s Karlem Jarolímem. „To byla pro mě ohromná pomoc, odborně je Karel neskutečně na výši. A po roce jsme postoupili do ligy.“

V kádru tehdy působila i jedna opravdu nevšední osobnost, paraguayský brankář José Luis Chilavert, známý mimo jiné svou kopací technikou a zálibou ve střílení branek. Osm jich vsítil v reprezentačním dresu, zhruba padesátku ve svých klubových angažmá, a to z penalt nebo trestných kopů. Ve Štrasburku ovšem neskóroval.

„Byl to pozoruhodný chlapík. Přijel z dovolené a měl 110 kilo. Povídám mu: Co s tím uděláš? A on: Trenére, dejte mi týden. Fajn, máš týden, alespoň deset kilo ale bude dole. On odjel do Itálie, do Merana, makal na sobě. A za týden stoupl na váhu. A ta ukázala 99,5 kila. Byl svůj, ale byl to profík. A když šlo do tuhého, dal si říct. A dokázal pak předvádět neuvěřitelné věci. Samozřejmě, chtěl kopat i ty trestňáky. Říkám mu: Fajn, na jeden v zápase půjdeš, když se nepovede, tak s tím ale končíme. Kopl to, zrovna se mu to nezdařilo, ale naši dohodu pak akceptoval,“ vypráví Hašek o setkání s mimořádnou osobností.

Něco úplně jiného našel pak Ivan Hašek v Japonsku, kam ho zlákal majitel klubu Vissel Kóbe. „Byl to šéf velmi úspěšné firmy, fotbalový srdcař. Ale přitom fotbalu samotnému moc nerozuměl. Děly se tam zajímavé věci. Tak například mi koupili Ilhana Mansıze. To byla tehdy obrovská turecká hvězda, patřil mezi nejlepší střelce MS 2002. V Turecku ho museli přemísťovat vrtulníkem, aby nevznikaly dopravní zácpy, měl tam postavení jako rocková hvězda. I Japonci se na něj hrozně těšili. Ale jak jsem později zjistil, majitel Visselu Kóbe ho koupil hlavně proto, že se Mansiz líbil jeho sekretářce,“ rozesměje Hašek sál.

„No tak dorazil, odehrál jeden zápas. A přišel za mnou s tím, že ho bolí koleno. Šel na vyšetření a zjistili jsme, že ho klub koupil se zdevastovaným kolenem. Šel na operaci, po půl roce se vrátil, měsíc trénoval. A zase kvůli kolenu vypadl. Povídám majiteli klubu, že bych nutně potřeboval útočníka. Za týden za mnou majitel přišel. A co bych prý říkal na Davida Beckhama. Ten se taky líbil jeho sekretářce,“ perlí Hašek.

V Kóbe působil s Pavlem Řehákem jako asistentem. A s Pavlem Horváthem coby hráčem. „Japonci jsou neuvěřitelně disciplinovaní. A absolutní vrchol všeho je v tomhle Kazujoši Miura. Je mu teď 53 let a pořád hraje profesionální fotbal. Také jsme se potkali v Kóbe. Povídá mi: Trenére, budu teď o víkendu hrát? Říkám mu, teď ne, ale příští středu. On na to, že fajn. A čtyři dny před zápasem, ve kterém věděl, že nastoupí, přijelo čtyři pět lidí z Tokia. A začali se o něj speciálně starat. Osobní masér, osobní kuchař… A díky téhle neskutečné profesionální péči může fotbal hrát ještě dneska.“

Léta pracoval Ivan Hašek i v arabském světě. V Saúdské Arábii, v Emirátech či v Kataru. „U nás je zvykem dívat se na arabský fotbal skrze prsty. Ale skutečnost je taková, že tam fotbalu vytvářejí neuvěřitelné podmínky. A o fotbal je tam v některých destinacích obrovský zájem. Co se dělo kolem Al-Hilál, což je nejúspěšnější klub v Saúdské Arábii, to si tady mnozí nedokážou vůbec představit. Zápasy všech mládežnických týmů v televizi, tlak na trenéra násobně větší než třeba ve Spartě. A že tam také není malý,“ podtrhává.

Hašek zmiňuje i nevšední detaily. „Tak třeba trávníky. Nikde na světě jsem neviděl lepší trávník než na některých stadionech v arabském světě. Několik vegetačních období a skutečnost, že tam neprší, takže zavlažování lze nastavit dokonale přesně pro jeho optimální růst, vytvářejí zázraky. Na ten trávník jen vstoupíte a máte neuvěřitelnou chuť si zahrát. Na tom trávníku by se opravdu dal hrát kulečník, mimořádná věc.“

Jiný kraj, jiný mrav, to platí samozřejmě v arabském světě velmi intenzivně. A nejen co se týče modliteb či pravidel ramadánu. „Všechno platí šejk. Třeba i to, aby se jeho lidé a děti hýbali. Přišel jsem do klubu, ukazovali mi hřiště a šatny. Tohle je pro U-10, pro U-11, povídali. A seděl tam také na židličce takový starý děda, měl tam stolek a na něm obálky. Tak jsem se zeptal, co tam dělá. A dozvěděl se, že ten pán platí těm malým klukům za to, že si přijdou zahrát nebo zatrénovat.“

Volba Kataru coby pořadatele MS 2022 vzbudila spoustu negativních emocí. „Ale já byl od začátku pro Katar, a to mě kvůli tomu nemusel ani nikdo uplácet,“ odkáže Ivan Hašek s úsměvem na podezření, která se s danou volbou spojovala. „Protikandidáty byly USA nebo Austrálie. V Americe už šampionát byl, Austrálie si ho jistě taky zaslouží, ale arabský svět rozhodně také. Do rozvoje fotbalu tam neskutečně investují. A nejen tam. Musíme si uvědomit, že právě arabské peníze dnes do značné míry posouvají fotbal na celém světě,“ připomíná, že ekonomická síla z tohoto regionu nastartovala Manchester City či Paris SG. A odtud se ropné miliony samozřejmě při nákupech hráčů posouvají dál po Evropě či dalších kontinentech.

„Mě vždycky ohromně bavilo poznávat nové země, další kultury. Teď se mi něco rýsovalo v Africe, to mě hrozně vzrušovalo, zkusit si práci na dalším kontinentu. Teď to asi spíš nevyšlo, ale třeba v budoucnu,“ zmíní Hašek nabídku, kterou měl podle zákulisních informací od slavného tuniského klubu Étoile Sportive du Sahel.

Přichází prostor na dotazy. Studenty například zajímá, proč se arabští fotbalisté moc neprosazují v Evropě. „Mají obrovský talent, skvěle ovládají míč, protože už od šesti hrávají bosky v písku. Ale jsou silně vázaní na svoji kulturu. A jejich mentalita složitě snáší přesun do té evropské. Jak nemají svoji polívku, na kterou jsou zvyklí, abych to hodně zjednodušil, nejsou prostě ve své kůži,“ odvětí Hašek.

Dotazy padají i na to, zda velké české kluby nepřepálily svou ekonomiku. „No… Je to mazec na naše podmínky,“ utrousí Hašek. „Ale když se třeba debatuje, jestli si Jindřich Trpišovský zaslouží ve Slavii plat přes milion korun měsíčně, tak já říkám, že rozhodně. Vždyť klubu vydělal stamiliony, on posouvá hráče na úroveň Champions League, on a samozřejmě jeho spolupracovníci vytvářejí tu hodnotu. Takže když takového člověka máte, musíte ho udržet co nejdéle a za jakýchkoli podmínek, protože se vám to vyplatí.“

Know-how, vzdělání, efektivní zkušenosti získané odjinud, to jsou podle Ivana Haška faktory, které mohou český fotbal posunout dál. „Čím víc bude v českém fotbale vzdělaných lidí, tím rychleji se mu všechno vrátí. Já věřím, že i tahle škola pomůže vychovat odborníky, kteří český fotbal posunou někam dopředu,“ zakončuje zhruba po dvou hodinách své vystoupení. A vyprovází ho dlouhý a hlasitý potlesk nabitého sálu.

Vyšší odborná škola profesních fotbalových studií zatím funguje trochu jinak, než jak si její ředitel Josef Dobeš původně představoval. Studenty začal do své školy zvát už v lednu, psali jsme o tom zde.

„Potom ovšem uhodil covid-19 a na Ministerstvu školství nestihli vše zpapírovat, jak by bylo potřeba. Naše škola má sice akreditaci, ale nestačili nás do září zapsat do rejstříku. Proto je tohle přípravný ročník. A až od příštího roku rozjedeme všechno se vším všudy,“ slibuje Josef Dobeš.

Škola má zhruba 70 studentů, kteří zaplatili 10 000 korun na rok. V tomto přípravném ročníku by měli absolvovat deset výukových bloků, z nichž ten s trenéry, kteří vyprávěli o svých zkušenostech v zahraničí, byl první. Další budou následovat, s různými tématy. Typově marketing a public relations, nebo bezpečnost a práce s fanoušky. Jindy dojde na problematiku kondiční přípravy.

„Naším vzorem je britský projekt Wembley College, chceme pro český fotbal pomoci vychovat nové odborníky napříč profesemi. A vedle odbornosti jim vštípit i základy férovosti, která mu dnes možná trochu chybí. I podle toho jsme vybírali naše lektory,“ říká Josef Dobeš.

Studium přípravného ročníku by se těm, kteří ho absolvují, mělo započítat do už řádného tříletého studia, které by se mělo rozběhnout v příštím roce.