Článek
Hongkongský parlament minulý týden schválil kontroverzní zákon o hanobení hymny Čínské lidové republiky. To je pro nás dobrá i špatná zpráva.
Dobré je, že se dozvídáme, že v Hongkongu, který přešel pod čínskou správu v roce 1997, pořád ještě mají parlament.
A špatný je ten zbytek.
Měli bychom zbystřit. Jestli se jezdíme do Číny učit, jak stabilizovat společnost, import takových nápadů je jen otázkou času.
Abyste se nedivili, až vám domů přijde obálka s červeným pruhem, ve které vás policejní orgán vybídne k podání vysvětlení v E dur. Ještě rádi zazpíváte a budete si gratulovat, že jste nedopadli hůř.
Na prevenci trestné činnosti se musíme zaměřit ve vlastním zájmu. Všichni jsme potenciální delikventi.
Pojďme si proto ujasnit teoretická východiska zmíněného zločinu. A probrat jeho ukázky spáchané filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem. Jde i o jakýsi manuál pro ty, kteří budou pro hanobení státní hymny České lidové republiky podávat trestní oznámení.
Očekáváme bohatou judikaturu. Perspektivní povolání: soudní znalec v oboru hudby, zpěvu a výrazového tance.
Bude na co navazovat. Hanobení hymny Kde domov můj (nebo Nad Tatrou sa blýska) u nás bylo trestným činem do roku 1961, kdy spadalo pod § 124: Za potupení symbolu republiky, „zejména jejího znaku, vlajky, barvy nebo hymny“ byla sazba až jeden rok vězení, respektive spíš dva, když jste se toho dopustili veřejně.
Dnes jde podle zákona o přestupek s pokutou 10 tisíc korun. Ne zločin! Volný prostor k represi tu očividně zbývá a poslanec Ondráček ho sonduje. § 358 Výtržnictví je na něj moc gumový.
Nejvyšší čas. Vždyť kompromateriálů je plný YouTube.
Vyšetřování Karla Schwarzenberga včas utnula cenná abolice prezidenta republiky.
Za Albertov 2015 byl stíhán pouze Martin Konvička, státní zástupce Šaroch ale případ zastavil s odůvodněním, že trestný čin se nestal.
V ostře sledované kauze Aleš Brichta feat. Voiceband SPD Poslanecká sněmovna rozhodla, že Miloslava Roznera nevydá. Hlasovací mašinerie ANO–KSČM–okamurovci opět zafungovala spolehlivě.
Kvůli nářezu místních vítacích orchestrů stáhlo ministerstvo zahraničí naše velvyslance z Tádžikistánu a Iráku, nicméně v trestněprávní rovině se případy zametly pod červený koberec. V takzvaně vyšším zájmu.
Vojenská přehlídka na Letné, kde československá státní hymna plynule přechází v Sojuz něrušimyj, byla raději shledána promlčenou. Tato čára za minulostí je snad až příliš tlustá.
Jiní bohužel podobné štěstí neměli.
Milan Šteindler & David Vávra: Jako členové organizované skupiny 10 let veřejně prospěšných prací každý zvlášť. Zbytek poslední odpolední směny prominut za slušné chování.
MMA zápasníci a jejich skutková podstata: IV. nápravně výchovná skupina podmíněně.
Varhan Orchestrovič Bauer: Od přísnějšího potrestání ho zachránilo stanovisko Nejvyššího soudu, podle něhož má justice instrumentální obcování s hymnou posuzovat shovívavěji než závažnější verbální trestnou činnost zpěvu.
Z toho těžilo i proslulé aranžmá inspirované Českým olympijským výborem. Polehčující okolností bylo, že tato interpretace hymny upadla v zapomnění.
V procesu s tuc-tuc verzí se nepodařilo s jistotou prokázat, že by šlo o státní hymnu, a soud rozhodl podle zásady in dubio pro reo. (Obhajoba úspěšně zapojila i svědeckou výpověď herce Jiřího Macháčka: „Ty jo, co to je za muziku?“)
Hardrockerům soudce udělil symbolickou důtku za prvních deset vteřin nahrávky, protože dospěl k závěru, že když je přetrpíte a pokud možno zavřete oči, je to dál už překvapivě snesitelnější.
Trestní oznámení progresivistů na Josefa Kemra policie ihned odložila jako zjevně neopodstatněné.
Stovky udání na nanicovaté pěvecké výkony reprezentačních fotbalistů musela vyřešit až amnestie. Pouze Jan Koller naopak obdržel Řád bílého lva I. třídy s řetězem.
Stížnost na zákon o hanobení hymny plénum Ústavního soudu smetlo ze stolu. Test proporcionality ukázal, že svoboda projevu jednoho v tomto případě končí ještě mnohem dříve, než začíná svoboda poslechu druhého.
