Hamáčkovi „beach boys“. Rozdělené páry už Česku hrozí soudy

Když v polovině prosince poslanec Jan Čižinský poněkolikáté interpeloval ve věci vícenárodnostních rozdělených párů, zřejmě netušil, jak odpověď ministra vnitra Jana Hamáčka rozezlí celou komunitu lidí. Desítky párů, které se nejen kvůli pandemii, ale také kvůli neproniknutelnému byrokratickému nastavení českých úřadů a neochotě ambasád neviděly celé měsíce.

„(…) Já to řeknu úplně otevřeně, je tady v podstatě jistá specifická skupina, která se dá nazvat alžírští beach boys, a oni sem samozřejmě na tento titul docestují, a pak se ukáže, že ta láska už není tak velká, a dělají nám tady problémy. Takové lidi je potřeba vyhostit. Já samozřejmě věřím, že to není případ všech, že určitě i na alžírských plážích se může zformovat krásný vztah, ale bohužel ta realita je taková, že na jeden takový krásný vztah je několik desítek problémových. Takže jenom říkám, že pokud se nám ukáže, že tihle se sem na toto dostanou a dělají nám tady problémy, tak pak je potřeba to z hlediska státu řešit,“ pronesl ve Sněmovně 17. prosince Jan Hamáček.

Jakmile se jeho sdělení dostalo k uším lidí, kteří své blízké mnohdy i rok vídají jen skrze obrazovky, nešetřili kritikou. „Rasistické, sexistické, xenofobní a postrádající logiku,“ reagují jeden vedle druhého na sociálních sítích a cítí se být hozeni do jednoho pytle. Že by se však někomu z nich dostalo ze strany vlády kloudné pomoci, většinou s úšklebkem odmítají.

„Říct, že každý takový cizinec svádí na plážích turistky a čeká občanství, je jako říct, že každý Němec má na zahradě trpaslíka. Šílené. Postoj vlády, která se k vlastním občanům chová jako krkavec, není ničím než naschválem a výsměchem lidem, kteří se ničím neprovinili, jen si našli partnera z jiné země. A navíc se teď pro mnohé ještě podmínky zpřísní, což dokazuje jasný naschvál. Já naštěstí svého přítele po roce viděla aspoň na tři týdny. Pro ostatní to musí být ale hrozné…“ říká paní Michaela, o jejímž příběhu Seznam Zprávy dříve taktéž informovaly, a myslí na ty, kteří se nejenže nedočkali skulinky v opatřeních, ale navíc se dnes a denně setkávají s neochotnými úředníky a porušováním osobních práv. Ne všichni si takové jednání nechávají líbit a do boje tasí právníky.

Adel M. je Egypťanka, která se se svým českým přítelem Michalem B. zná devět let, pár tvoří tři roky. Jejich setkávání od začátku provází komplikace v podobě náboženského vyznání. „Jsem muslimka, můj český přítel muslim není. V Egyptě je ilegální, aby muslimka žila nebo se provdala za nemuslima a žila s ním v jedné domácnosti,“ začíná pro Seznam Zprávy Adel popisovat svůj příběh. „Zatím to ale vypadá, že česká vláda chce zničit snahy občana své vlastní země založit rodinu na jejím území,“ dodává.

„Poznali jsme se na Facebooku v roce 2011. Našetřil si peníze a navštívil mě v Egyptě, začali jsme spolu chodit a chtěli jsme se potkávat častěji. Byli jsme ale pořád studenti a bylo těžké vymýšlet častější setkávání. V roce 2019 jsme se potkali třeba na Srí Lance, v zemi, kde může muslimka s nemuslimem sdílet jeden pokoj. Nemanželské páry spolu v egyptských hotelech bydlet nemohou, když je jeden z páru egyptským občanem,“ vysvětluje dál.

Když před dvěma lety zvládla státnice, rozhodli se s českým přítelem pro společný život. „Zůstat v Egyptě nebylo řešení. Za takový vztah a případné manželství by mě mohli zavřít. Navíc by naše děti nebyly oficiálně registrovány,“ říká a dodává, že egyptské právo také vylučuje sňatek s mužem jiného vyznání. Česko se tak jevilo jako ideální země, kde zakotvit a založit rodinu.

„Ve chvíli, kdy jsem chtěla zažádat o schengenské vízum a přestěhovat se do Česka, udeřil covid. Ambasády zavřely. Už před přijetím restrikcí jsme si ale najali právníka.“ Právník Adel a Michala, Tomáš Verčimák, jim však doporučil o víza zažádat i přes uzavření ambasád. Žádné české právo nedává vládě možnost zabránit českému občanovi v založení rodiny. Tou dobou však Česko setkávání nesezdaných párů částečně povolilo.

„Můj právník kontaktoval ambasádu a požádal o schůzku. Ta měla proběhnout 30. listopadu. Česká ambasáda v Káhiře už fungovala a já tam měla donést dokumenty a žádost s tím, že kdyby bylo něco v nepořádku, ozvou se mailem. Jenže mé papíry nepřijali s tím, že sdílená domácnost je podmínkou pro žadatele a důkazy o společných výletech a návštěvách nestačí. Hádala jsem se s nimi hodiny, ale žádost mi podat nedovolili. Náš právník tak kontaktoval Ministerstvo zahraničních věcí s pohrůžkou soudního řízení,“ pokračuje.

Z právního hlediska, pokud je sdílená domácnost povinností, měla ambasáda přijmout dokumenty a v případě dodatečných nesrovnalostí žadatele informovat. Jenže Ministerstvo zahraničních věcí navíc na svých stránkách společnou domácnost jako podmínku neukládalo.

„Ministerstvo uvedlo, že je to chyba ambasády, šlo jim prý jen o peníze, nechtějí, abyste podávali žádosti bez všech potřebných dokumentů a platili zbytečně,“ dodává Adel. „Je to ale lež. Ani můj právník nevěřil, jakým způsobem se mnou jednali a mluvili. Ministerstvo nám ale doporučilo zažádat znovu. A tak můj právník zažádal o další schůzku a poprosil, zda bychom mohli poslat dokumenty e-mailem, vzhledem k tomu, že šlo o chybu ambasády, bylo to neuctivé jednání a další cesta by mě stála čas a peníze. To však ambasáda ignorovala a jen poslala termín dalšího osobního setkání.“

Obdobný problém nemožnosti setkat se řeší páry po celém světě. Mnohé Evropské země, mezi nimi například Německo či Dánsko, však situaci pružně řeší.

14. prosince tak znovu dorazila na místo. „Ale řekli mi, že je jim líto, ale spadl jim systém a mám přijít příště. Odpověděla jsem, že si raději počkám, až to opraví, což mi nechtěli dovolit, abych prý nebránila dalším žadatelům. Po nějaké hádce jsem znovu odešla a vrátila se na druhý den. A zamítli mě znovu.“

Tentokrát ji ambasáda nutila zažádat o běžné vízum, nikoli pro nesezdané páry. „Vysvětlovala jsem jim, že to přece není možné, že jen nesezdané páry mohou žádat o vízum, přátelům vízum nikdo nedá. S tím také nesouhlasili. Trvala jsem na tom, že budu žádat dokument pro nesezdané páry, ale nedovolili mi to – prý nejsme v trvalém vztahu, prý jsme spolu strávili příliš málo času na to, aby to byl vztah. Upozornila jsem na to, že v jiných zemích takto páry žádají i po mnohem méně dnech společného života. Prý je nezajímá, jak pracují jiné ambasády. Také mi řekli, že když chceme použít společné ubytování v hotelech jako důkaz, musí na nich být jméno obou. Snažila jsem se vysvětlit, že máme letenky, vízová razítka v pasech, prohlášení vlastníků hotelů, na některých dokumentech přece jen byla obě naše jména… Nestačilo jim to, prý že jsme nesdíleli hotely v Egyptě. Jasně že ne, když je to ilegální, což je nezajímalo,“ rozezleně vypráví a dodává, že na radu svého právníka tedy zažádala o obyčejné vízum.

„Dostaneme je k soudu,“ slibuje si Adel. Nechala tedy na ambasádě dokumenty s tím, že je úředníci nepřijímají jako důkazy vztahu, a proběhl běžný pohovor před přidělením víz. „A dali mi papír, že 30. prosince si mám vyzvednout pas s doklady. Měli naspěch, takže mi konzul řekl, že si vezmou všechny dokumenty včetně dokladu o vztahu, který si můžu vyzvednout potom i s pasem a rozhodnutím.“

Zamítnuto. „Jako důvod uvedli, že si nejsou jistí, že se po vypršení platnosti víza vrátím do země a budu v Česku nelegálně. Nedali mi zpět ani moje dokumenty, prý je konzul (Petr Čáp, pozn. red.) zapomněl a odletěl do Česka slavit Vánoce se svou rodinou. Takže… teď jsme v procesu odvolacího řízení, a pokud nás zamítnou, půjdeme k soudu.“

Seznam Zprávy oslovily i právníka Adel, Tomáše Verčimáka. „Hlavním problémem v tomto případě je bohužel jednání ambasády a Ministerstva zahraničních věcí. Teď je to v takové fázi, že byla žádost o vízum za účelem pozvání zamítnutá a v té odvolací lhůtě připravujeme žádost o nové posouzení důvodu pro neudělení víza. Tu žádost hodláme poslat zítra nebo pozítří nejpozději v rámci zákonné lhůty,“ popisuje problém a dodává, že si Ministerstvo zahraničních věcí protlačilo účelovou novelu, kterou poslanci schválili.

„Je to taková pikantérie, Ministerstvo zahraničních věcí si do zákona prosadilo novelu, kde uvádí, že veškerá podání vůči zastupitelskému úřadu musí být učiněna písemně v listinné podobě,“ vysvětluje s tím, že jindy by komunikace probíhala skrze datové schránky.

„Tak i tato možnost je zastavená asi tak na rok, rok a půl. Tato změna prostě nabyla účinnosti a podle mě je zcela účelová, MZV bylo v důvodové zprávě poslancům velice stručné a řeklo, že je to kvůli nefunkčním internetům. Což je poněkud úsměvné. Zastupitelský úřad nabírá žádosti o dlouhodobá víza a podobně, fungují v nich jednotná kontaktní místa, něco jako checkpointy na poště, vydávají se výpisy z rejstříku trestů apod. A tam je jasné, že u všech těchto úkonů je třeba bezpečné a dobré připojení k internetu. Bez toho by se nedaly provádět ani úkony podle jednotného kontaktního místa. Takto si to dojednali a prošlo to. Tím pádem veškerá komunikace musí proběhnout v písemné podobě, což je úplně zbytečné, zpátečnické, v 21. století, ale podle mě to má jediný cíl – zamezit lidem účinnou a rychlou právní pomoc,“ vysvětluje Verčimák.

Že je takové to vyřizování bez vidiny úspěšného dokončení náročné nejen na čas, peníze, ale také nervy, popisují i žadatelé. „Trvá to asi šest měsíců a přitom je tu stále větší riziko, že se zase změní pravidla pro dočasný pobyt. Je nám z toho všeho vážně zle. Kdybychom mohli žít společně v Egyptě, tak bychom tak udělali. Přemýšleli jsme o životě v jiné asijské třetí zemi, ale bude nás to stát hodně času a peněz, které si stále nemůžeme dovolit - plus tu je strach, že si v takové zemi nenajdeme práci. Česko je bohužel jediné místo, kde spolu můžeme žít.“